ECLI:CZ:US:2021:3.US.2650.20.1
sp. zn. III. ÚS 2650/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Eleny Stupeňkové, zastoupené Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020 č. j. 32 Cdo 1387/2020-188 a Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2020 č. j. 29 Co 444/2019-145, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pojišťovna Patricie, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu vedlejší účastnice podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 15. 10. 2018 č. j. FA/SR/ZP/749/2017-12 a rozhodnutí o námitkách ze dne 26. 11. 2018 č. j. FA/SR/ZP/749/2017-18.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice změnil v návětí uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu tak, že se rozsudek obvodního soudu ruší a řízení se zastavuje. V odvolacím řízení vzala vedlejší účastnice žalobu zpět. Stěžovatelka se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, neboť měla za to, že pojistná smlouva uzavřená mezi ní a vedlejší účastnicí je absolutně neplatná a vedlejší účastnice by jí měla vydat bezdůvodné obohacení ve výši 90 900 Kč s příslušenstvím. Městský soud dospěl k závěru, že důvody nesouhlasu nejsou ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s §245 téhož zákona) natolik vážné, aby soud rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné. Odůvodnění nesouhlasu stěžovatelky se zpětvzetím žaloby vedlejší účastnicí spočívalo ve vznesení nového nároku, který by stěžovatelka musela uplatnit samostatnou žalobou, což neučinila.
4. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud v návětí uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud konstatoval, že na stěžovatelkou předestřené otázce "jaký je správný postup soudu podle části páté občanského soudního řádu v kontextu §250j o. s. ř.", městský soud napadené rozhodnutí nezaložil. V druhé otázce, "zda může být argumentem pro nedostatek vážných důvodů podle §222a odst. 2 o. s. ř. samotná skutečnost, že účastník řízení nepodal žalobu", se podle Nejvyššího soudu městský soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pročež ani tato otázka nemohla přípustnost dovolání založit. Městský soud neshledal důvody nesouhlasu vážnými, neboť stěžovatelkou požadovaná částka z titulu bezdůvodného obohacení nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou, a městský soud by tak o tomto požadavku stěžovatelky nemohl věcně rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení by nebylo zastaveno.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu a zásady rovnosti účastníků řízení zejména v tom, že její návrhy na vydání bezdůvodného obohacení a rozhodnutí podle §250j odst. 1 o. s. ř. obvodní soud i městský soud nesprávně odmítly jako opožděnou žalobu, ačkoliv měly podle zákona rozhodovat o totožné věci jako správní orgán, a to v mezích žaloby (§244 odst. 1 o. s. ř.), tedy o stěžovatelčině nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejšímu účastníkovi. Může-li návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem podat pouze spotřebitel (stěžovatelka), tak napadením rozhodnutí finančního arbitra pojistitelem před soudem podle části páté občanského soudního řádu otevře podle stěžovatelky znovu projednávání sporu o návrhu spotřebitele. Městský soud se podle stěžovatelky v napadeném usnesení nevyrovnal s důvody jejího nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.
6. V dovolání se stěžovatelka podle svých slov snažila vysvětlit, že prapříčinou nesprávného rozhodnutí je nepochopení logiky postupu podle části páté občanského soudního řádu obvodním soudem i městským soudem, které údajně vůbec nechápaly, že i v případě žaloby vedlejšího účastníka má být vlastně projednán nárok stěžovatelky, a proto nemohly správně posoudit důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodnutí Nejvyššího soudu má být vnitřně rozporné, neboť k první vznesené otázce (srov. výše bod 4) Nejvyšší soud podle stěžovatelky "konstatoval, že odvolací soud na ni své rozhodnutí nezaložil, aby v případě odmítnutí dovolání pro řešení druhé otázky sám vlastně potvrdil, že odvolací soud na tom své rozhodnutí založil". Stěžovatelka opakovaně konstatovala, že soudy vůbec nepochopily logiku zákonného postupu a v posledku dodala, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, jelikož se soudy nevypořádaly se všemi jejími námitkami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů může Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne věcně nálezem. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem k jejich povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky, a postrádají tak ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala námitky vznesené před obecnými soudy, které byly v napadených usneseních srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem vyvráceny. Podstatou stěžovatelčiných námitek je opakované tvrzení, že soudy měly rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby proto, že žalobou vedlejší účastnice napadené rozhodnutí finančního arbitra má být přezkoumáno z hlediska tvrzeného nároku stěžovatelky, která ale nepodala žalobu. Podle stěžovatelky měly soudy rozhodnutí správního orgánu přezkoumat i z hlediska námitek jí uplatněných a rozhodnout o údajném nároku stěžovatelky bez ohledu na osobu navrhovatele a vymezení předmětu řízení.
11. Obvodní soud se však snažil posoudit stěžovatelčino vyjádření ke zpětvzetí žaloby podle jeho obsahu, avšak i kdyby ho vyložil jako samostatnou žalobu, bylo toto podání učiněno po lhůtě k jejímu podání zákonem stanovené, pročež by na věci nemohlo ničeho změnit. Stěžovatelkou tvrzený "správný" postup je v rozporu se základní civilně-procesní dispoziční zásadou, podle níž je předmět řízení vymezen žalobním nárokem. Je proto nepřípadné, aby na základě vyjádření účastníka soudy rozhodovaly bezbřeze o návrzích žalobce i žalovaného, tedy bez ohledu na předmět řízení, který zásadně vymezuje navrhovatel (žalobce). Odrazem uvedené zásady je, že zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem žalobce, který, jak plyne již z názvu, disponuje předmětem sporu. Namítá-li stěžovatelka opakovaně, že soudy "nesprávně chápou logiku ustanovení části V. občanského soudního řádu", lze podle obsahu napadených rozhodnutí toliko shledat, že se soudy stěžovatelce snažily nastínit onu zákonnou a jednoznačnou logiku postupu uplatnění nároku, který však stěžovatelka neakceptovala. V posuzované věci by kromě podání nové žaloby bylo možno uvažovat o tzv. vzájemné žalobě podle §97 odst. 1 o. s. ř., pro níž však, jak vysvětlil městský soud, nebyly splněny podmínky (viz §245 o. s. ř. a contrario). Proto je ústavně souladný a logický závěr, že stěžovatelka měla důsledněji strážit svá tvrzená práva a podat samostatnou žalobu, k čemuž jí zákon poskytoval lhůtu dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu.
12. Zjevně neopodstatněnou je i námitka stěžovatelky o údajné vnitřní rozpornosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Na jednu stranu je částečně pochopitelné, že z důvodu provázanosti obou otázek předestřených v dovolání (viz výše bod 4), mohlo být jejich posouzení dovolacím soudem pro stěžovatelku mírně matoucí. To však na věci ničeho nemění. Na druhou stranu je totiž pochopitelný závěr Nejvyššího soudu, neboť první z otázek je formulována natolik obecně či neobratně, že v podstatě nepředstavuje otázku podle §237 o. s. ř., nýbrž obecný dotaz na postup v obdobných situacích, tudíž je z hlediska dovolacího přezkumu nerozhodná. Druhá dovolací otázka je konkretizací otázky první a Nejvyšší soud její řešení srozumitelně odůvodnil s poukazem na svou ustálenou rozhodovací praxi. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony, při uplatnění ústavních principů a hodnotových východisek. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
14. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu