ECLI:CZ:US:2021:3.US.2656.21.1
sp. zn. III. ÚS 2656/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 9 To 259/2021, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2021, sp. zn. 4 T 182/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo podle §155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o tom, že se návrh poškozeného J. B. (stěžovatele) na přiznání nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v částce 38 623,20 Kč v trestní věci, vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 4 T 182/2018, zamítá. Stěžovatel byl poškozeným při dopravní nehodě, kdy trestní stíhání obžalované bylo podmíněně zastaveno usnesením obvodního soudu ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 4 T 182/2018 s nabytím právní moci dne 27. 2. 2019. Obžalované byla stanovena zkušební doba v délce trvání dvou let, když usnesením obvodního soudu ze dne 12. 5. 2021 bylo rozhodnuto o tom, že se ve zkušební době osvědčila. Podle trestního řádu, konkrétně pak podle jeho ustanovení §155 odst. 4 ve znění do 30. 9. 2020, platilo, že o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení v trestním řízení nebo jiné náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně; nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká. Podle obvodního soudu lze přitom v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 825/20 ze dne 29. 9. 2020 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz] přiznat poškozenému náklady vzniklé přibráním zmocněnce, byť bylo trestní stíhání obviněného podmíněně zastaveno podle §307 tr. řádu, na druhou stranu z tohoto nálezu podle obvodního soudu vyplývá, že i v takovém případě je nutno aplikovat zákonnou lhůtu jednoho roku od právní moci usnesení o podmíněném zastavení. V daném případě tak lhůta začala plynout dne 27. 2. 2019 a skončila dne 27. 2. 2020. Z těchto důvodů obvodní soud shledal návrh stěžovatele jako poškozeného nedůvodným a pro opožděnost jej zamítl.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná dle §141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuta. Podle městského soudu totiž existuje v souladu s §155 odst. 4 tr. řádu povinnost odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároků souvisejících s jeho účastí v trestním řízení, ovšem takové nároky je nutno uplatnit ve lhůtě jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku (zde od právní moci usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání), jinak nárok zaniká. Uvedená prekluzivní lhůta se pak vztahuje na všechny nároky, které jsou specifikovány v prvním i druhém odstavci §154 tr. řádu. Takový závěr lze podle městského soudu dovodit i z odkazované komentářové literatury. V dané věci je proto nutno analogicky stanovit počátek běhu prekluzivní lhůty pro uplatnění nároků ke dni právní moci usnesení, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání. V trestním řízení, jež se stěžovatele jako poškozeného dotýká, nabylo usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání právní moci dne 27. 2. 2019. Posledním dnem lhůty pro uplatnění nároku tak byl i podle městského soudu 27. 2. 2020. Stěžovatel však svůj nárok uplatnil teprve dne 13. 5. 2021, kdy téhož dne - tedy opožděně - bylo uvedené podání obvodnímu soudu rovněž doručeno.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
7. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
8. Celá podstata stížnostní argumentace se opírá o doslovný výklad ustanovení §155 odst. 4 tr. řádu, kde se - souhrnně řečeno - hovoří o povinnosti poškozeného uplatnit jím požadovanou náhradu nákladů potřebných k uplatnění všech nároků souvisejících s jeho účastí na trestním řízení ve lhůtě jednoho roku (jejíž běh je v tomto ustanovení dále přesněji definován); ovšem není zde výslovně zmíněno, že by se tato časová limitace uplatnění nároku na náhradu nákladů týkala také přibrání zmocněnce, jak jej na druhou stranu výslovně zmiňuje §154 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel z toho pak v ústavní stížnosti dovozuje, že zákonodárci nic nebránilo, aby také náklady na zmocněnce jako zástupce poškozeného do časové limitace ve smyslu §155 odst. 4 tr. řádu výslovně uvedl. Pokud tak neučinil, znamená to podle stěžovatele, že si prekluzi tohoto nároku poškozeného nepřál. Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že stížnostní argumentace postrádá ústavněprávní rozměr a Ústavní soud se ani neztotožňuje s výkladem, provedeným stěžovatelem.
9. Aniž by totiž Ústavní soud opakoval východiska obvodního soudu a městského soudu, s nimiž se ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje, nad jejich rámec konstatuje, že stěžovatel poněkud přehlíží jednotlivé novelizace, kterými byla obě citovaná ustanovení [tedy §154 odst. 1 tr. řádu a §155 odst. 4 tr. řádu] dotčena. Přitom již zákonem č. 283/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 283/2004 Sb.") byl do ustanovení §154 doplněn odst. 2 následujícího znění: "2) Soud může podle povahy věci a okolností případu rozhodnout na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, a to i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti."
10. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 283/2004 Sb. [srov. k tomu sněmovní tisk č. 424/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2002 - 2006, Čl. I, Část zvláštní, K bodu 16 a 17; www.psp.cz] se touto změnou rozšířila práva poškozeného na náhradu nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení bez ohledu na to, že mu nebyl přiznán nárok na náhradu škody. Důvodem pro tento návrh byla snaha dosáhnout stavu, aby se poškozenému jako oběti trestného činu dostalo pokud možno plného odškodnění či satisfakce ještě v rámci probíhajícího trestního řízení. Uvedená změna tím rovněž reagovala na příslušnou právní úpravu týkající se poškozených v trestním řízení plynoucí z práva EU.
11. Nová koncepce odškodnění osoby poškozené trestnou činností již tedy podle Ústavního soudu není založena toliko na enumerativním výčtu toho, co se odškodňuje, ale zákonodárce se zjevně snažil, aby odsouzený odškodnil poškozeného v co nejširším - pokud možno úplném - rozsahu. Stejnou koncepci pak převzal i §155 odst. 4 tr. řádu. Proto ze skutečnosti, že jsou tam vyjmenovány jen některé odškodňované nároky, nelze bez dalšího dovozovat, že by se na náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce nevztahovala tam uvedená prekluzivní lhůta.
12. Nadto lze podle Ústavního soudu uvažovat i tak, že má-li uvedená prekluzivní lhůta poněkud vyvažovat postavení poškozeného a škůdce (tedy souhrnně řečeno odsouzeného) s tím, že primárně je sice třeba v prvé řadě chránit zájmy poškozeného, jeho nároky však musí být na druhou stranu přiměřené nejen z hlediska věcné šíře odškodnění, ale také z hlediska plynutí času a právní jistoty škůdce, pak by stěžovatel musel - aby jeho argumentace mohla obstát - v ústavní stížnosti vysvětlit, proč by právě náhrada nákladů s přibráním zmocněnce měla být z této pomyslné rovnováhy vyjmuta [nutností vyvážit povinnosti odsouzeného k náhradě nároků spojených s postavením poškozeného byl přitom Ústavní soud veden i v rámci nálezu sp. zn. Pl. ÚS 86/20 ze dne 9. 2. 2021; i v kontextu právě posuzovaného případu tak lze přiměřeně na tehdy uvedené závěry odkázat]. Stěžovatel však žádná taková tvrzení nenabízí, když se dokonce otázce, proč vlastně žádal náhradu právě tohoto nároku se zpožděním, vůbec nevěnuje, ačkoliv i z kontextu ústavní stížnosti lze dovodit, že u ostatních nároků k žádnému prodlení z jeho strany nedošlo.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu