ECLI:CZ:US:2021:3.US.2664.20.1
sp. zn. III. ÚS 2664/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem, sídlem nám. Svobody 9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2020 č. j. 7 To 216/2020-1005, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Anny B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis sp. zn. 4 T 73/2017 vedený u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"). Ze zapůjčeného spisu Ústavní soud zjistil dále uvedené skutečnosti.
3. Stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 23. 2. 2018 č. j. 4 T 73/2017-757 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 7. 2018 č. j. 9 To 126/2018-819 pravomocně uznán vinným dvojnásobným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 42 měsíců, a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit poškozené vedlejší účastnici Anně B. nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč. Skutkově spočívalo jednání stěžovatele v tom, že v době přibližně od roku 2012 do roku 2016 na pracovišti Městské policie Brno - revír Sever v prostorách policejní budovy v postavení dozorčího strážní služby a funkcionáře odborového svazu, využívaje přitom své pracovní nadřízenosti a výrazné tělesné převahy, opakovaně, několikrát do měsíce podle situace na pracovišti, sexuálně verbálně i fyzicky obtěžoval poškozenou vedlejší účastnici, na zmíněném pracovišti činnou jako strážnici.
4. Dne 20. 9. 2018 byl městskému soudu doručen návrh zmocněnce vedlejší účastnice, JUDr. Radka Ondruše, na rozhodnutí o povinnosti stěžovatele jako odsouzeného nahradit vedlejší účastnici jako poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na nemajetkovou újmu ve výši 474 562 Kč. Zmocněnec vedlejší účastnice si takto vyúčtoval celkem 53 úkonů právní služby v sazbě 7 100 Kč, jež sestávaly kromě účasti na výsleších svědků a účastech na soudním řízení především z porad s vedlejší účastnicí, kterých bylo více než deset a takřka všechny měly přesahovat jednu hodinu čistého času (od 5. 12. 2016 do 12. 7. 2018). Městský soud usnesením ze dne 12. 6. 2019 č. j. 4 T 73/2017-882 rozhodl, že se stěžovateli ukládá povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na nemajetkovou újmu ve výši 358 160 Kč.
5. Usnesením krajského soudu ze dne 1. 8. 2019 č. j. 7 To 298/2019-921 bylo ke stížnosti stěžovatele usnesení městského soudu podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušeno a krajský soud městskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a zvážil účelnost vynaložených nákladů, zejména při posouzení celkového počtu porad zmocněnce s poškozenou. Dále bylo městskému soudu uloženo, aby se zabýval tím, zda byla část nákladů zmocněnce uhrazena odborovou organizací.
6. Městský soud v dalším řízení zjistil, že vedlejší účastnice je členkou odborové organizace a že v souvislosti s trestním řízením proti stěžovateli jí byla touto organizací za právní zastoupení vyplacena částka ve výši 115 434 Kč. Zmocněnec byl vyzván, aby se vyjádřil k vyúčtovaným úkonům právní služby. Na základě uvedených zjištění městský soud rozhodl usnesením ze dne 17. 1. 2020 č. j. 4 T 73/2017-943, že se stěžovateli ukládá povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na nemajetkovou újmu ve výši 242 726 Kč.
7. Ke stížnosti stěžovatele i vedlejší účastnice krajský soud usnesením ze dne 27. 2. 2020 č. j. 7 To 56/2020-965 usnesení městského soudu podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu opět zrušil a městskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
8. Městský soud se v souladu s pokyny krajského soudu zabýval přiměřeností sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (tj. 7 100 Kč) a počtu úkonů spočívajících v poradě přesahujících jednu hodinu. Městský soud následně dospěl k závěru, že výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby je nepřiměřeně vysoká a tuto částku omezil na 5 000 Kč. Dále městský soud přezkoumal detailně každý jednotlivý vyúčtovaný úkon a dospěl k závěru, že zmocněnec poškozené oprávněně vyúčtoval toliko 38 úkonů. Následně městský soud vypočetl, že 38 úkonů při sazbě za jeden úkon ve výši 5 000 Kč činí celkem 190 000 Kč. Tuto částku dále navýšil o náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. odpovídající 38 násobku částky 300 Kč a přičetl daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, což celkem činí částku ve výši 243 694 Kč. Městský soud posléze ponížil uvedenou částku o 115 434 Kč, což je suma, kterou za poškozenou zmocněnci uhradila odborová organizace.
9. Stěžovatel napadl usnesení městského soudu stížností. Krajský soud napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil usnesení městského soudu a podle §154 odst. 1 trestního řádu sám uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na nemajetkovou újmu ve výši 243 694 Kč. Krajský soud se ztotožnil s úvahou městského soudu stran účelnosti jednotlivých úkonů. Ohledně ponížení vypočtených nákladů o částku 115 434 Kč, která byla vedlejší účastnici poskytnuta odborovou organizací, se krajský soud s postupem městského soudu neztotožnil, neboť v případě předmětné částky jde o právní vztah toliko mezi vedlejší účastnicí a odbory, nikoliv mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel rekapituluje celé adhezní řízení včetně své tehdejší argumentace. Následně však výslovně pro řízení o ústavní stížnosti uplatňuje toliko svoji námitku týkající se částky uhrazené vedlejší účastnici odborovou organizací. Odborová organizace vedlejší účastnici poskytla částku 115 434 Kč, která byla určena k náhradě účelných nákladů spojených s přibráním zmocněnce. Nalézací soud tuto částku od vypočtených nákladů zastoupení odečetl, nicméně krajský soud rozhodnutí městského soudu v tomto směru opět změnil. Vedlejší účastnici tak byla předmětná částka uhrazena bez zjevného důvodu dvakrát. Odborovému svazu tím vznikají komplikace, neboť v rámci svého Řádu právní pomoci odborový svaz tuto částku po vedlejší účastnici nenárokuje zpět, neboť jde o benefit plynoucí z členství v odborové organizaci. Výklad podústavního práva, který provedl krajský soud, když částku poskytnutou odborovým svazem nezohlednil v napadeném usnesení, je přepjatě formalistický. Stěžovatel v této souvislosti taktéž namítá, že napadené usnesení krajského soudu nebylo dostatečně odůvodněno, čímž nabývá znaků svévole. Tímto krokem došlo zároveň k odepření spravedlnosti a k popření smyslu příslušných ustanovení trestního řádu.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku a vedlejším účastníkům řízení.
12. Krajský soud odkázal na obsah napadeného rozhodnutí.
13. Práva vyjádření k ústavní stížnosti využilo Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které uvedlo, že vztah mezi vedlejší účastnicí a odborovou organizací je soukromoprávním vztahem, kde je nutno vycházet z konkrétních soukromoprávních ujednání. Tato skutečnost se však nikterak nedotýká práv a povinností stěžovatele, odsouzeného v trestním řízení.
14. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
15. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel se závěry vedlejšího účastníka řízení nesouhlasí, považuje některé jeho teze za nesprávné a zavádějící. Zejména brojí proti tvrzení, že v případě ústavní stížnosti jde o pouhé opakování argumentace z řízení před obecnými soudy. Stěžovatel dále konstatuje, že náklady na právní zastoupení poškozené nevznikly jeho protiprávním jednáním, nýbrž vznikly tak, že si vedlejší účastnice přibrala zmocněnce, který činil úkony. V případě vedlejší účastnice je však situace nestandardní tím, že jí téměř polovina nákladů byla uhrazena odborovým svazem. Stěžovatel je tak přesvědčen, že jelikož byly vedlejší účastnici takto náklady uhrazeny, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů v této části zanikl. Ustanovení §154 trestního řádu sice na tuto situaci nepamatuje, avšak mezery v právu nelze vykládat v rozporu s normami ústavního pořádku. Následně stěžovatel uvádí, že náklady v té části, v níž byly uhrazeny odborovou organizací, ani nevznikly. Stěžovatel nesouhlasí ani se spekulací vedlejšího účastníka týkající se případného vydání bezdůvodného obohacení vedlejší účastnicí. Domnívá se, že jemu uložená povinnost zaplatit poškozené nemůže založit bezdůvodné obohacení ve vztahu odborového svazu a poškozené, neboť odborový svaz zaplatil náklady přímo zmocněnci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Stěžovatel směřuje svou námitku k náhradě nákladů spojených s přibráním zmocněnce poškozeného, nicméně nerozporuje účelnost těchto nákladů, jak činil v průběhu celého řízení, nýbrž toliko samostatnou otázku týkající se částky ve výši 115 434 Kč, kterou poskytla vedlejší účastnici odborová organizace, jejíž byla v předmětné době vedlejší účastnice členkou. Stěžovatel tedy ve své ústavní stížnosti brojí toliko proti skutečnosti, že vedlejší účastnici byla uvedená částka poskytnuta v podstatě dvakrát, neboť již na začátku adhezního řízení byla tato částka vedlejší účastnici poskytnuta odbory a následně byla vedlejší účastnici na účelně vynaložených nákladech spojených s přibráním zmocněnce přiznána krajským soudem částka neponížená o tuto konkrétní sumu. Stěžovatel v tomto postupu krajského soudu spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
19. Namítá-li však stěžovatel toliko tuto skutečnost, nelze považovat ústavní stížnost za opodstatněnou. Krajský soud, který své rozhodnutí k této otázce odůvodnil sice stručně, avšak výstižně, nepochybil, když konstatoval, že vztah mezi odborovou organizací a vedlejší účastnicí je vztahem mimo trestní řízení a soud v trestním řízení nemůže jakkoliv zohledňovat soukromoprávní nároky třetí osoby vůči vedlejší účastnici. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje s úvahami krajského soudu i krajského státního zastupitelství. Ústavní soud dodává, že ačkoliv je nepochybné, že odborová organizace poskytla vedlejší účastnici za účelem její účasti v trestním řízení vedeném proti stěžovateli jako poškozené částku 115 434 Kč, žádná práva stěžovatele tímto krokem nebyla a ani nemohla být dotčena. Jediným subjektem, který by mohl namítat případný zásah do svých práv jako osoba aktivně legitimovaná, je odborová organizace, která uvedenou částku ze svého rozpočtu poskytla. Uvedená odborová organizace je tedy tím subjektem, který je oprávněn se případně domáhat navrácení částky ve výši 115 434 Kč u civilního soudu, např. z titulu bezdůvodného obohacení. Právní vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí vyplývající z adhezního nároku poškozené vedlejší účastnice není nikterak dotčen soukromoprávním úkonem odborové organizace, a pro stěžovatele z tohoto úkonu tedy neplynou žádné případné výhody, jak se stěžovatel mylně domnívá.
20. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit ani co do materiální podstaty jeho námitky, tj. v otázce údajně formalistického výkladu zákona krajským soudem, který nezohlednil při svém rozhodování soukromoprávní úkon třetí osoby vůči vedlejší účastnici, jehož výsledkem měl být přímý benefit pro stěžovatele, a přisvědčit stěžovateli nelze ani co do tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení krajského soudu. Usnesení krajského soudu je sice v této právní otázce stručné, nicméně z hlediska podstaty plně dostačující. Délku odůvodnění nelze směšovat s mírou přezkoumatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud tudíž neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
21. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu