ECLI:CZ:US:2021:3.US.2669.21.1
sp. zn. III. ÚS 2669/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EXIMET TRADING spol. s r. o., se sídlem Hrabákova 1978, Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Polesným, advokátem se sídlem Vinohradská 3330/220a, Praha 10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, č. j. 23 Cdo 1166/2021-469, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 55 Co 194/2020-381, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2020, č. j. 44 C 337/2016-307, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uložil ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalované stěžovatelce zaplatit insolvenční správkyni společnosti EXIMET TRAFO, spol. s. r. o., VELEBA, MILICHOVSKÝ a spol. (dále jen "žalobkyně") částku 267 117 Kč s příslušenstvím (výrok I.).
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
6. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že "soudy špatně právně posoudily (ne)platnost dohody o trojzápočtu, [a tedy] pochybily, když dovodily, že nedošlo k zániku žalovaných pohledávek." Současně má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly s rozhodujícím klíčovým důkazem, který stěžovatelka navrhla při ústním jednáním, tj. výslechem svědkyně P. Procházkové, a dopustily se tak ústavně deficitního opomenutí důkazu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zcela zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky s příslušenstvím, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
10. Pokud stěžovatelka zpochybňuje postup obvodního a městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jak již bylo řečeno, je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
11. Obvodní i městský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jestliže tedy obecné soudy odmítly jedinou obranu stěžovatelky spočívající v tvrzeném započtení pohledávek žalobkyně s odůvodněním, že smlouva o provedení zápočtu byla nejasná, a tedy neplatná pro neurčitost (srov. rozsudek krajského soudu, bod 10), nespatřuje zdejší soud na tomto závěru nic, co by vytvářelo prostor pro jeho případný kasační zásah. Městský soud navíc dospěl k tomuto závěru ve své rozhodovací činnosti již dříve (srov. rozsudek ze dne 29. 11. 2017, č. j. 178 ICM 2524/2015-105).
12. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy též racionálně a dostatečně vyložily, proč nebylo nezbytné provedení dalších stěžovatelkou navrhovaných důkazů a nedopustily se tak ústavně deficitního jevu, který je setrvale označován jako "opomenutý důkaz" (srov. rozsudek krajského soudu, bod 6). K situaci "opomenutého důkazu" totiž dochází nikoliv v případě, kdy soud neprovede důkaz navržený účastníkem řízení, nýbrž pokud současně ani přesvědčivě nevysvětlí, z jakých důvodů jeho provedení považuje za nadbytečné, nedůvodné či jde podle jeho názoru o důkaz nevěrohodný anebo neproveditelný. Takovéhoto pochybení se však obecné soudy v posuzované věci nedopustily.
13. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu