ECLI:CZ:US:2021:3.US.2684.21.1
sp. zn. III. ÚS 2684/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Abdula Karima Diomande, zastoupeného JUDr. Zuzanou Suchanovou, advokátkou, sídlem Na Perštýně 432/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2021 č. j. 7 Azs 85/2021-35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2021 č. j. 1 A 75/2020-67, rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 29. července 2020 č. j. CPR-32164-10/ČJ-2019-930310-V235 a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 15. července 2019 č. j. KRPA-244456-16/ČJ-2019-000022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3, čl. 14 odst. 2 a 3, a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 8 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019 Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "krajské ředitelství") uložilo stěžovateli správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a stanovilo dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 21 měsíců, a dobu k vycestování z území České republiky. Současně vyslovilo, že se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí krajského ředitelství napadl stěžovatel odvoláním, které Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen "ředitelství služby cizinecké policie") rozhodnutím ze dne 29. 7. 2020 zamítla a rozhodnutí krajského ředitelství potvrdila.
3. Proti rozhodnutí ředitelství služby cizinecké policie podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl s odůvodněním, že důvodem pro správní vyhoštění stěžovatele byl jeho neoprávněný pobyt minimálně ode dne zastavení řízení o jeho žádosti o přechodný pobyt (7. 10. 2018) do dne 1. 7. 2019, kdy se dostavil ke správnímu orgánu za účelem zjištění stavu tohoto řízení. Tato skutečnost představuje splnění podmínky pro správní vyhoštění bez ohledu na to, zda stěžovatel o svém nelegálním pobytu na území věděl. Je tudíž irelevantní námitka, že mu nebylo doručeno rozhodnutí o zastavení řízení ve věci přechodného pobytu. Stěžovatel měl být pro správní orgán dosažitelný, a pokud mu nenahlásil změnu adresy, jde tato skutečnost k jeho tíži. Z okolností věci nadto plyne, že si stěžovatel byl vědom absence oprávnění k pobytu v České republice po smrti své ženy, avšak tuto situaci aktivně neřešil. Také vztah stěžovatele se Zuzanou Suchanovou podle městského soudu není důvodem pro závěr o nepřiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud předně konstatoval, že městský soud pochybil tím, že provedl k námitce stěžovatele věcné posouzení jeho vztahu se současnou přítelkyní Zuzanou Suchanovou, neboť se tak odchýlil od skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Tato skutková okolnost totiž nebyla z důvodů přičitatelných procesní pasivitě stěžovatele předmětem posouzení policejního orgánu. Nad rámec věci Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti neprezentoval ohledně svého vztahu se současnou přítelkyní takové důvody, aby mohlo správní vyhoštění představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, to platí i pro jeho tvrzení, že má v České republice bratrance s rodinou, přátele, že mu Česká republika přirostla k srdci, a chce zde začít pracovat a stát se platným členem českého společenství. Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele týkajícím se zastaralosti informací o zemi původu (Pobřeží slonoviny) a jeho tvrzení, že v zemi původu stále dochází k násilným či teroristickým útokům, při kterých umírají civilisté a že politická situace je nestabilní, přičemž má hrozit až obnovení válečného stavu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že uzavřel s občankou České republiky sňatek v městě A. (Pobřeží slonoviny) dne 15. 6. 2015, kde žili do května 2017, kdy se stěžovatel přestěhoval za svou manželkou do České republiky. Manželka stěžovatele v prosinci 2017 zemřela a stěžovatel v této nelehké situaci neřešil své povolení k pobytu, neboť se z finančních důvodů musel vystěhovat ze společného bytu a starat se o svou obživu. V květnu 2019 stěžovatel začal žít ve společné domácnosti s přítelkyní Zuzanou Kapustňákovou. Jejich vztah skončil po šesti měsících, zásadním důvodem k rozpadu jejich vztahu bylo zjištění, že stěžovatel nemá vyřešené oprávnění k pobytu v České republice. Stěžovatel se do té doby domníval, že na základě jeho sňatku s občankou České republiky má legální důvod pobytu. Od 1. 10. 2020 stěžovatel sdílí společnou domácnost se současnou přítelkyní Zuzanou Suchanovou, jejich vztah je dlouhodobý a vážný. Dne 1. 6. 2021 bylo stěžovateli vydáno potvrzení Ministerstva vnitra o podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu podle zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 8. 6. 2021 č. j. OMA-8630-7/PP-202 řízení o shora uvedené žádosti přerušilo do doby rozhodnutí v předmětné věci, současně bylo konstatováno, že nebyla zjištěna jiná skutečnost, která by znemožňovala žádosti stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu vyhovět. Jinými slovy, nebylo-li by napadeného správního vyhoštění, bylo by žádosti stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu vzhledem ke splnění všech zákonných podmínek vyhověno. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se současnou přítelkyní usilují o založení rodiny, a v případně otěhotnění přítelkyně by se jednalo o výjimečnou situaci, která vyžaduje specifický přístup ke stěžovateli. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že svou pasivitou zavinil, že správním orgánům nebyla existence jeho partnerského vztahu s přítelkyní známa. Správní orgán totiž o vyhoštění stěžovatele rozhodl právě v situaci, kdy mu stěžovatel chtěl veškeré důkazní materiály poslat jako podklad pro jeho rozhodnutí, o čemž byl správní orgán informován. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v zemi jeho původu je nestabilní situace, dochází k násilným útokům včetně častých teroristických útoků s dopady na civilní obyvatelstvo. Správní soudy však hodnotily situaci v zemi původu stěžovatele na základě závazného stanoviska ze dne 2. 7. 2019, které se podle soudů opírá o relevantní a aktuální informace o zemi původu stěžovatele. S tím stěžovatel nesouhlasí, před rokem a půl byla v zemi stěžovatele zcela jiná situace, a proto sám při výslechu ze dne 1. 7. 2019 uvedl, že jeho osobě v případě návratu do vlasti nic nehrozí. Od té doby se však situace v zemi výrazně zhoršila. Stěžovatel uzavírá, že veškerý život a materiální zázemí má v České republice, v zemi svého původu nemá nikoho, na koho by se mohl obrátit, a protože je jeho matka velmi chudá, není možné, aby bydlel u ní. Vyhoštění stěžovatele by také bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života, který stěžovatel s přítelkyní od počátku budují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že posuzování zákonnosti správního řízení o vyhoštění cizince z území České republiky a z nich vzešlých správních rozhodnutí je primárně úlohou obecných soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Naopak Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není ani primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Podstatou ústavní stížnosti je jednak tvrzení stěžovatele, že správní orgány a soudy při svých závěrech nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel již více než rok žije ve společné domácnosti se svou přítelkyní, jednak tvrzení, že nebylo vycházeno z aktuálních informací o situaci v místě jeho původu.
10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, že i kdyby měl městský soud vzít při svém rozhodování v úvahu partnerský vztah stěžovatele se Zuzanou Suchanovou, jakožto skutečnost, která nastala již před vydáním správního rozhodnutí, nejednalo se o takové skutečnosti, pro které mohlo správní vyhoštění představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele. S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší správní soud konstatoval, že jakkoliv totiž správní vyhoštění v obecné rovině vždy představuje jistý zásah do soukromého života cizince, zpravidla (s výjimkou mimořádných okolností v konkrétní věci) se nebude jednat o zásah nepřiměřený v případě, že cizinec svůj soukromý život s partnerkou budoval za situace, kdy pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu a nadto ve chvíli, kdy již věděl, že jeho pobyt na území České republiky je značně nejistý. Tak tomu bylo podle Nejvyššího správního soudu i v posuzované věci, kdy stěžovatel svůj soukromý život s novou partnerkou budoval po podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, aniž by byly dány důvody, které by bylo možné považovat za natolik mimořádné, aby správní vyhoštění způsobilo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Takovým důvodem přitom nemůže být prostá existence samotného partnerského vztahu, nehledě na to, jak vážně a intenzivně je oběma partnery prožíván.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu.
12. To platí i pro úvahy Nejvyššího správního soudu týkající se závazného stanoviska Ministerstva vnitra k možnosti vycestování stěžovatele. Nejvyšší správní soud opět s odkazem na svou judikaturu vysvětlil, že zastaralost informací nelze odvozovat od faktu, že od jejich vypracování uplynul určitý čas; důležitá je vždy případná změna situace. Stěžovatel v řízení pouze obecně uváděl, že v zemi původu je nestabilní politická situace, stále dochází k násilným či teroristickým útokům (v ústavní stížnosti, pak stěžovatel hovoří o demonstracích, při nichž dochází k násilnostem a rabování, a o hromadných kriminálních akcích mladistvých delikventů), lze tedy přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že stěžovatel neoznačil žádné konkrétní důkazy (podklady, odkazy), které by nasvědčovaly tomu, že se situace v zemi původu změnila oproti stavu, z něhož vychází závazné stanovisko a který stěžovatel zjevně nepovažoval v době své výpovědi (1. 7. 2019) za nijak problematický. Nejvyšší správní soud se stejně jako před ním městský soud také řádně vypořádal i námitkami stěžovatele, že nemá platný cestovní doklad a finanční prostředky k vycestování, a odmítl i jeho námitku, že v zemi původu nedisponuje materiálním zázemím. Vzhledem ke skutečnosti, že má stěžovatel v zemi původu bratra a matku, s níž má dobré vztahy a je s ní v kontaktu, je evidentní, že nějakým zázemím v zemi původu disponuje.
13. Ústavní soud uzavírá, že se správní soudy danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu