ECLI:CZ:US:2021:3.US.269.21.1
sp. zn. III. ÚS 269/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Týnská 12, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 1 T 115/2019, ze dne 10. prosince 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 116/2020, ze dne 26. června 2020 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1197/2020, ze dne 25. listopadu 2020, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku dle §220 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 4 let za současného stanovení dohledu probačního úředníka. Uvedeného jednání se stěžovatelka dopustila stručně řečeno tím, že jako jediná jednatelka a jediná společnice obchodní společnosti zajišťující správu bytových domů X nedistribuovala dále vybrané peněžní prostředky (příspěvky do fondu oprav, zálohové platby, apod.), ale použila je k úhradě provozních nákladů uvedené obchodní společnosti. Stěžovatelce bylo napadeným rozsudkem okresního soudu rovněž uložena dle §85 odst. 2 tr. zákoníku povinnost, aby ve zkušební době, podle svých sil, uhradila způsobenou škodu. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu částečně zrušil, jednak ve výroku o trestu a jednak v části výroku o náhradě škody, a znovu rozhodl tak, že se při nezměněném výroku o vině stěžovatelka odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 roků (z výroku o trestu odpadl probační dohled a povinnost uhradit podle svých sil ve zkušební době škodu), a výrok o náhradě škody se mění toliko tak, že se z něj vypouští nárok poškozené M. Č., kterou krajský soud odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §265i tr. řádu, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl stěžovatelkou uplatněn jen formálně, a že nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popisuje, za jakých okolností se stala jedinou jednatelkou a jedinou společnicí obchodní společnosti X, a jak se hospodářská situace této společnosti zhoršovala. Uvádí, že dne 13. 06. 2016 vydal krajský soud usnesení o úpadku společnosti X, spojené s prohlášením konkurzu, současně s výzvou věřitelů k přihlášení pohledávek. Následně bylo proti stěžovatelce vedeno trestní řízení, které vyústilo v napadená soudní rozhodnutí. Dodává, že v adhezním řízení, (dříve, než insolvenční řízení skončilo), byla stěžovatelce napadenými rozhodnutími uložena povinnost uhradit pohledávky klientům obchodní společnosti X, z nichž 19 tytéž pohledávky uplatňuje také v insolvenčním řízení vůči obchodní společnosti. V důsledku napadených rozhodnutí tak dle stěžovatelky vznikla situace, kdy je každý z 19 subjektů oprávněn uplatňovat tutéž pohledávku dvakrát a platně plnění přijmout. Stěžovatelka je přesvědčena, že v důsledku napadených rozhodnutí je povinna hradit škodu někomu, komu ji nezpůsobila, a že napadená rozhodnutí obecných soudů odporují zákonu. Dle jejího názoru bylo nepřípustné přiznat poškozeným nárok na náhradu škody z důvodu zákazu zakotveného v ustanovení §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon"). Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 83/2019 ze dne 03. 12. 2019 a namítá, že nelze v jiných soudních řízeních rozhodnout o pohledávkách, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení hledí jako na přihlášené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nebo kterékoli jeho zvláštní části. Je samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá. Ústavní soud však v projednávané věci žádné porušení základních práv stěžovatelky nezjistil.
9. Dle Ústavního soudu stěžovatelka namítá pouze nesprávnost aplikace předpisů tzv. podústavního práva s tím, že v její trestní věci měli být poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu Ústavní soud připomíná, že úkolem obecných soudů (zejména pak Nejvyššího soudu) je, aby ústavně konformním způsobem stanovily podmínky aplikace ustanovení podústavních právních předpisů. Ústavní soud může do této jejich činnosti zasáhnout pouze v případech překročení mezí daných soudům ústavním pořádkem.
10. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť rozhodnutí obecných soudů o povinnosti nahradit škodu způsobenou úmyslným trestným činem nepředstavuje porušení žádného základního práva či svobody. Obecné soudy se s námitkami stěžovatelky již vypořádaly, přičemž svůj postup logickým a srozumitelným způsobem odůvodnily. Jak zmínil již krajský soud (odst. 21 napadeného rozsudku) a Nejvyšší soud (odst. 18 napadeného usnesení) ustanovení §140b insolvenčního zákona nebrání trestnímu soudu rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu škody, pokud jej poškozený uplatnil v trestním řízení vůči obviněnému, který není dlužníkem podle insolvenčního zákona (úpadcem), proti němuž by bylo vedeno insolvenční řízení. Nejvyšší soud pak zdůrazňuje, že v projednávaném případě nejde v jednotlivých řízeních (adhezní řízení a insolvenční řízení) o stejné osoby, ani o stejné pohledávky (odst. 18 a 19 napadeného usnesení). Na základě uvedených právních závěrů obecné soudy dovodily, že ve stěžovatelčině věci nelze aplikovat ustanovení §140b insolvenčního zákona. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy srozumitelně odůvodnily, proč bylo přípustné přímo v adhezním řízení rozhodnout o nárocích poškozených. Nemohl ani přisvědčit námitce, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 83/2019 ze dne 3. 12. 2019, jak tvrdí stěžovatelka, neboť argumentace soudu se vztahuje k zcela odlišné situaci. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 83/2019 šlo o dovolatelku, které byla, jako odsouzené, uložena povinnost nahradit škodu dle §228 tr. řádu, přičemž před rozhodnutím v její trestní věci byl zjištěn úpadek dovolatelky a jejího manžela a bylo rozhodnuto o povolení jeho řešení oddlužením. Účinky rozhodnutí o úpadku trvaly i v době předmětného trestního řízení a týkaly se stejné osoby, což ale nelze říci o projednávané věci, ve které stěžovatelka nebyla v postavení dlužníka v insolvenčním řízení.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že je povinna hradit škodu někomu, komu ji nezpůsobila. Jak správně zdůraznil krajský soud (viz odst. 21 napadeného rozsudku krajského soudu), předmětná škoda vznikla v příčinné souvislosti s úmyslnou trestnou činností stěžovatelky. Krajský soud pak zbylé nároky poškozených, které přesáhly v trestním řízení prokázanou výši škody, odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní pořádek nedává stěžovatelce právo na vypořádání náhrady škody, kterou způsobila úmyslným trestným činem, v insolvenčním řízení jiné osoby. Ústavní soud proto uzavírá, že v napadených rozhodnutích Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu Ústavní soud neshledal svévoli či extrémní interpretační exces. Napadená rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat závěry trestních soudů, neboť argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu