ECLI:CZ:US:2021:3.US.2694.21.1
sp. zn. III. ÚS 2694/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 287/18, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 16 Co 188/2021-175, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2020, č. j. 23 C 94/2016-121, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), kterým bylo rozhodnuto o nároku nájemců bytu vůči stěžovateli jako pronajímateli na slevu z nájemného, a to z důvodu rušení výkonu nájemního práva ze strany nájemců sousedního bytu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávný výklad a interpretaci §2212 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") obecnými soudy. Podle stěžovatele je nutné vykládat pojem "rušení v užívání věci" ve spojitosti s předcházejícími odstavci tohoto ustanovení, tedy pouze ve smyslu rušení samotným výkonem držby předmětu nájmu, nikoliv ve smyslu jakéhokoliv jednání třetí osoby, které by nájemci vnímali rušivě. Tvrdí, že nárok na slevu z nájemného z důvodu hluku, křiku a bouchání obyvatel sousedního bytu nevzniká. Stěžovatel zastává názor, že nemůže odpovídat za nedobré sousedské vztahy a nesváry, které nelze interpretovat jako rušení ve smyslu §2212 občanského zákoníku. Současně upozorňuje, že neměl právní nástroj, kterým by mohl efektivně vzniku povinnosti k poskytnutí slevy z nájmu zabránit, přesto situaci aktivně řešil. I proto nepovažuje přiznání slevy z nájemného za spravedlivé. Stěžovatel vyslovil rovněž obavu, že výklad §2212 odst. 3 občanského zákoníku přijatý obecnými soudy jej jako vlastníka mnoha bytových domů, které pronajímá zejména sociálně slabým, vystavuje riziku, že bude nucen i v jiných případech poskytovat slevy z nájemného, které tak budou dosahovat vysokých částek.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to především z důvodu její bagatelnosti.
6. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze přitom v tomto ohledu považovat jednoznačně za bagatelní [srov. k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl by dán zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
9. Nadto dospěl Ústavní soud po konfrontaci obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí k závěru, že napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základního práva. Obecným soudům totiž nelze vytknout, že ohledně nároků nájemců rozhodly právě tímto způsobem. Naopak, v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně. Jejich výklad ostatně koresponduje i s komentářovým výkladem §2212 odst. 3 občanského zákoníku, dle kterého zásahy třetích osob, které nájemci ztíží nebo dokonce znemožní nerušené užívání věci, nemusí spočívat pouze v uplatnění vlastnického nebo jiného práva k pronajaté věci, ale může se jednat i o nejrůznější případy soustavného obtěžování, faktického zabránění přístupu k věci apod. [viz ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§1721-2520), Systém ASPI. Wolters Kluwer]. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
10. Dle Ústavního soudu nadto nelze situaci, které byli nájemci po dobu 29 měsíců vystaveni (z vedlejšího bytu obývaného vyšším počtem osob se v nočních i ranních hodinách ozýval hluk, křik, bouchání a dupání rozléhající se po celém domě, před dveřmi byly i několik dní ponechávány pytle s odpadky, osoby zdržující se ve vedlejším bytě kouřily na chodbě, grilovaly na balkóně a po upozornění častovaly sousedy sprostými nadávkami), zlehčovat, natož ji označovat za pouhé sousedské nesváry či nedobré sousedské vztahy nájemců. Z napadených rozhodnutí, ani ze samotné ústavní stížnosti totiž nevyplynulo, že by se nájemci, kteří se slevy z nájemného domáhali, svým jednáním na popisovaném stavu podíleli či k němu byť jen přispěli. V jejich případě tak bezesporu nelze ani zdánlivě hovořit o tzv. pohodě bydlení, která bývá chápána jako stav, kdy někdo bydlí v klidu, spokojeně, příjemně a šťastně (viz např. Marek Hanák: Pohoda bydlení. Právní rádce, internetová verze, 28. 4. 2005, http://pravniradce.ihned.cz/). Ani v podmínkách sociálního bydlení totiž není možné rezignovat na zachování jeho odpovídající úrovně, neboť ta se odráží v kvalitě života jejich nájemců. Byla-li tedy objektivně kvalita bydlení nájemců oproti ostatním obyvatelům domu po tak dlouhou dobu nepoměrně horší, je přiznání slevy z nájemného pouze spravedlivou kompenzací. Závěry v tomto směru učiněné obecnými soudy v napadených rozsudcích proto zdejší soud nepovažuje za excesivní či jinak ústavněprávně vybočující, což teprve by mohlo zavdat důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu