ECLI:CZ:US:2021:3.US.2719.21.1
sp. zn. III. ÚS 2719/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. I., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Jakubem Koudelkou, advokátem se sídlem Palackého třída 3048/124, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, č. j. 3 Tdo 345/2021-2444, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 To 135/2020-2221, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2020, č. j. 46 T 3/2020-2058, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva (svobody) jakož i ústavněprávní principy garantované čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl obviněný V. H. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník" nebo "trestní zákoník"), a D. A. T., stěžovatel a M. V. byli uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl obviněný V. H. podle §173 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (dřevěné baseballové pálky). Stěžovateli byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému D. A. T. byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci (motorového vozidla a tmavého šátku). Obviněnému M. V. byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu újmy.
3. Podstata takto krajským soudem klasifikované trestné činnosti spočívala (zjednodušeně vyjádřeno) v tom, že se stěžovatel jako člen organizované skupiny účastnil přepadení poškozeného P. L. D., který byl vylákán ke schůzce za účelem uzavření obchodu a byl tedy dán předpoklad, že u sebe bude mít větší finanční hotovost. Sám stěžovatel (byť nejen on) útočil baseballovou holí na hlavu poškozeného, následně byl poškozený i přes značné krvácení vtažen do automobilu, na hlavu mu byl navlečen igelitový pytel, aby ztratil orientaci, byl odvezen do opuštěné lokality za město, kde mu byla odcizena částka asi 140 000 Kč, kterou měl u sebe, když poté byla poškozenému násilně aplikována droga extáze. Takto při opakovaných ztrátách vědomí byl poškozený zanechán v nočních hodinách v zimním období v otevřeném venkovním prostoru. Život poškozeného se podařilo zachránit jen proto, že jej jeho přátelé dokázali lokalizovat za pomocí mobilní aplikace a přivolat mu rychlou lékařskou pomoc. I přes následnou urgentní lékařskou péči je však poškozený vlivem krvácení do mozku ochrnutý, nemůže hovořit, pohybuje se na invalidním vozíku a neobejde se bez pomoci druhé osoby.
4. O odvolání obviněných, státního zástupce a poškozeného proti předmětnému rozsudku rozhodl rovněž nyní napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád") z podnětu všech podaných odvoláním napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného V. H. uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku v postavení organizátora podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a stěžovatele, D. A. T. a M. V. uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to uložil V. H. podle §173 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci (dřevěné baseballové pálky). Stěžovateli podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému D. A. T. podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci (motorového vozidla a tmavého šátku). Obviněnému M. V. podle §140 odst. 3 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil všem obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě majetkové škody částku 2 164 862 Kč a poškozenému P. L. D. na náhradě nemajetkové újmy částku 459 144 Kč a na náhradě majetkové újmy částku 31 087 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozeného P. L. D. se zbytkem nároku na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ke zrušení jinak i podle vrchního soudu podrobného a přesvědčivě odůvodněného rozsudku krajského soudu a k novému rozhodnutí ve věci přistoupil vrchní soud zejména proto, aby mohl uložit povinnost k náhradě škody a újmy všem obviněným s tím, že zároveň precizoval některé tresty uložené obviněným (respektive podmínky jejich výkonu) tak, aby bylo dosaženo maximální možné resocializace obviněných zejména s ohledem na jejich nízký věk a na dosavadní beztrestnost některých z nich.
5. Následná dovolání obviněných (včetně stěžovatele) i státního zástupce byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jelikož neshledal uplatněné dovolací námitky obviněných ani státního zástupce opodstatněnými. Konkrétně se Nejvyšší soud neztotožnil ani s názorem nejvyššího státního zástupce, že v daném konkrétním případě nebyly u stěžovatele splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu a jeho individualizaci podle §58 tr. zákoníku.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Předně je třeba uvést, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek krajského soudu, který svým rozhodnutím již v celém rozsahu zrušil vrchní soud a sám ve věci znovu rozhodl, pak k rozhodování o ústavnosti takového rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
8. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
11. Ústřední stížnostní námitka stěžovatele spočívá v tom, že jeho poznámky, které sepsal ve vazbě a ve kterých si - zjednodušeně řečeno - vzpomínal na okolnosti trestné činnosti (na níž se podílel jako spolupachatel), orgány činné v trestním řízení nezákonně učinily součástí spisového materiálu, když ne vše, co si stěžovatel poznamenal, chtěl učinit součástí své výpovědi. K této námitce však již obecné soudy uvedly, že tyto stěžovatelovy poznámky neměly povahu poznámek (tedy jednotlivých bodů), jak to má na mysli §93 tr. řádu, ale naopak v případě stěžovatele šlo o šestnáctistránkovou souvislou výpověď, kterou stěžovatel na své přání a za přítomnosti svého obhájce přečetl před policejním orgánem.
12. Pochybení policejního orgánu pak podle odůvodnění rozsudku vrchního soudu (srov. odst. 39) spočívá zejména v tom, že policejní orgán neměl stěžovateli dovolit takto připravenou výpověď číst, neboť takový postup není v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti výslechu, když právě z kritéria bezprostřednosti a ústnosti vyjadřování lze usuzovat mimo jiné na věrohodnost tvrzení vyslýchaného. Vyslýchající policista si tak podle vrchního soudu usnadnil práci, když spontánní projev stěžovatele nemusel zaznamenávat do protokolu. Na druhou stranu tímto nesprávným postupem respektoval přání samotného stěžovatele (za přítomnosti jeho obhájce), když nadto ani stěžovatel nikdy netvrdil, že by předmětné poznámky nebyly jeho dílem a že by neodrážely, jak celou situaci sám vnímal. Samotný trestní řád pak uvádí (srov. §89 odst. 2 tr. řádu), že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Byť tedy protokolace výpovědi stěžovatele, jejíž součástí jsou poznámky stěžovatele, trpí podle vrchního soudu procesní vadou, nejedná se o vadu natolik závažnou, aby bránila použití tohoto důkazního prostředku.
13. K této argumentaci vrchního soudu, s níž se Ústavní soud ztotožňuje a pokládá ji i z ústavněprávního pohledu za plně akceptovatelnou, dále poznamenává, že ani v ústavní stížnosti, kde je tato procesní vada - zcela pochopitelně - zdůrazňována, není blíže specifikováno, které skutečnosti měly obecné soudy "zneužít" proti stěžovateli, tedy jaké údaje stěžovatel nehodlal do své původní výpovědi vtělit oproti psané verzi poznámek. Pokud snad tento okruh námitek stěžovatel mínil tak (což ale v ústavní stížnosti dostatečně zřetelně neformuluje), že v pozdějších fázích řízení zdůrazňoval, že poškozeného neměl v úmyslu usmrtit, což mělo vyplynout z toho, že se poškozenému několik hodin po činu vydal poskytnout pomoc, pak obecné soudy k tomu uvedly - bez ohledu na stěžovatelovy poznámky - že ani tento stěžovatelem tvrzený postoj nemohl na kvalifikaci jím spáchaného trestného činu cokoliv změnit, neboť stěžovateli muselo být objektivně zřejmé, že za podmínek, při nichž byl poškozený zanechán bez pomoci, mohl zemřít.
14. Podle Ústavního soudu naopak z ničeho nevyplývá, že by stěžovatelovy poznámky obecné soudy zneužily k tomu, aby jej nutily k sebeobviňování, či že by mu na základě těchto poznámek kladly k tíži, že vypovídal i nepravdu. Není tak přiléhavý stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968 sp. zn. 7 Tz 11/68. Stěžovatel ostatně svoji účast na trestné činnosti nepopírá (byť svoji roli na ní postupně zlehčoval) a základní skutkové okolnosti průběhu trestné činnosti nebyly (na rozdíl od skutkových okolností stěžovatelem odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) sporné. Podstata stěžovatelovy obhajoby - jak již naznačeno - spočívá naopak v tom, že se dodatečně vydal poškozenému na pomoc (odtud tedy stěžovatelův stížností argument, že orgány činné v trestním řízení nesprávně vymezily, kdy stěžovatelem spáchaný skutek skončil, neboť podle stěžovatele neskončil při prvotním zanechání zuboženého poškozeného v lese, ale až ve chvíli, kdy se stěžovatel měl vydat poškozenému na pomoc), ovšem tato argumentace nemohla mít na zhodnocení jeho zavinění ve formě úmyslu vliv, neboť jak obecné soudy vysvětlily, stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že jeho pomoc poškozenému nemusí být včasná, tedy že poškozený může s několikahodinovým odstupem od vlastního útoku zemřít.
15. I podle Ústavního soudu je tedy právní kvalifikace obecných soudů stěžovatelem páchané trestné činnosti přiměřená a ani podle Ústavního soudu nelze za uvedených okolností stěžovatelem spáchaný skutek kvalifikovat jako zločin omezování osobní svobody. Proto nemohou mít relevanci (natožpak ústavněprávní) stěžovatelovy úvahy, že při jiné kvalifikaci by mu mohl být uložen mírnější trest odnětí svobody nebo, že by mohl dříve žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Naopak stěžovatelův nízký věk v době spáchání trestného činu a s tím spojená nutnost zvážení vlivu trestu na stěžovatelův rodinný a osobní život se odrazila v podobě mimořádného snížení uloženého trestu odnětí svobody.
16. Zejména pak Nejvyšší soud podle Ústavního soudu správně vysvětlil, že i v případě nyní hodnocené trestné činnosti bylo nutno pro účely odpovědnosti více škůdců vycházet z odpovědnosti solidární, neboť dělená odpovědnost je toliko výjimkou. V případě obviněných s ohledem na skutkové okolnosti hodnoceného případu nepřipadá aplikace dělené odpovědnosti v úvahu už proto, že pro spoluzavinění (jako v posuzovaném případě) je typické, že každý škůdce má psychický vztah nejen k vlastnímu jednání (tedy k protiprávnímu jednání a škodě), nýbrž i jednání ostatních osob účastnících se na vzniku škody. Tak tomu je zejména v případech předem vzájemně dohodnuté součinnosti směřující ke sjednanému či předpokládanému výsledku (škodě), kdy při rozdělení útoků mezi jednotlivé škůdce je charakteristické, že někteří z nich svým jednáním přímo škodný následek nevyvolají. Je-li ale výsledkem společně předem dohodnutého protiprávního jednání více škůdců škoda, která bezprostředně vznikla působením jen některých z nich, je třeba dovodit, že škoda vznikla v příčinné souvislosti i s protiprávním jednáním těch, kteří svým počínáním bezprostředně škodný následek nevyvolali. Stěžovatelovo tvrzení, že nejvíce poškozenému ublížil na zdraví jiný spolupachatel, je tak už z tohoto důvodu bezvýznamné.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu