ECLI:CZ:US:2021:3.US.2731.20.1
sp. zn. III. ÚS 2731/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 11 Tdo 1358/2019-1497, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2019 č. j. 8 To 73/2019-1331 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2019 č. j. 88 T 118/2018-1254, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9. 1. 2019 č. j. 88 T 118/2018-1254 byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") (jednání pod bodem 1.) a stěžovatel samotný dále ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku (jednání pod bodem 2.) a přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 trestního zákoníku (jednání pod bodem 3.). Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 trestního zákoníku, kterým již byl uznán vinným rozsudkem městského soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. 7 T 169/2017-153, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 7. 2018 sp. zn. 9 To 159/2018, byl stěžovateli uložen podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku i trest propadnutí ve výroku blíže specifikovaných věcí.
3. Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 3. 2019 č. j. 8 To 73/2019-1331 zamítnuto jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nadále trvá na své nevinně. Uvádí, že na podporu své skutkové verze navrhl výslech svědků J. D. a D. M., kteří do spisu založili i svá čestná prohlášení. Tito svědci však nebyli v trestním řízení vůbec vyslechnuti a jejich čestným prohlášením nedaly soudy žádnou důkazní hodnotu. Pochybnosti též vyvolává, že naopak přihlížely k výpovědi svědka N., jenž je vzhledem k psychické poruše osobou zcela nevěrohodnou. V případě jednání pod bodem 3 se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho vysvětlením účelu nákupu léků a chemických látek.
6. Dále není spokojen s tím, že Nejvyšší soud v jisté míře akceptoval jeho námitku nezákonnosti domovní prohlídky provedené v pokoji hotelu Voroněž, a vyloučil z důkazní materie pro jejich nepřípustnost část důkazů, které byly policejním orgánem získány postupem prováděným při ohledání místa činu podle §113 odst. 1 trestního řádu, který již svým charakterem odpovídal domovní prohlídce, avšak zároveň nebyl důsledný, a nevyloučil použitelnost veškerých důkazů nalezených v daném pokoji.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, jasně uvedly, když vysvětlily, proč by tyto osoby nemohly do důkazního řízení ničím smysluplným přispět. Ústavní soud shledává, že ve věci bylo provedeno dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti.
10. Stěžovatel nesouhlasí se závěry napadených rozhodnutí, jeho polemice se však obecné soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí věnovaly a řádně se s ní vypořádaly. Výpověď svědka N. byla předmětem standardního hodnocení a je stěží na Ústavním soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti, aby jejich závěry přehodnocoval. Stěžovatelovým vysvětlením o účelu nákupu léků a chemických látek soudy neuvěřily po provedeném dokazování a na základě úvah, které ve svých rozhodnutích vyložily; není přitom zjevná nějaká jejich libovůle v rozhodování.
11. Skutečnost, že Nejvyšší soud shledal některé důkazy procesně použitelnými a jiné nikoliv, pak není dáno nějakou jeho nedůsledností, nýbrž tím, že jen na některé z důkazních pramenů bylo možno důvodnost stěžovatelových námitek uplatněných v dovolacím řízení vztáhnout. To ostatně Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně vysvětlil.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu