ECLI:CZ:US:2021:3.US.2731.21.1
sp. zn. III. ÚS 2731/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Bureše, zastoupeného JUDr. Martinem Týle, advokátem sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 21 Cdo 3680/2020-139, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 3. 6. 2020, č. j. 18 Co 40/2020-107, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo udržet si získané zaměstnání ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru odůvodněnou tím, že rozhodnutím Rady města L. bylo s účinností od 1. 1. 2019 zrušeno pracovní místo "referent odboru investic a majetku - správce městských lesů" a v důsledku toho se stal stěžovatel nadbytečným. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 23. 10. 2019 č. j. 5 C 127/2019-63 žalobě vyhověl a žalovanému městu L. uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. V posuzované věci totiž podle okresního soudu nebylo prokázáno, že by město L. před tím, než byla stěžovateli dána výpověď, rozhodlo o změně organizační struktury v rámci odboru investic a majetku, z níž by vyplývalo zrušení pracovní pozice zastávané stěžovatelem. Z vlastního organizačního řádu přitom vyplývá, že došlo pouze k jinému organizačnímu uspořádání jednotlivých odborů a oddělení. Takové organizační změny však nejsou samy o sobě bezprostřední a skutečnou příčinou nadbytečnosti stěžovatele.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud") nyní napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl. Na rozdíl od okresního soudu uzavřel, že z porovnání schémat organizačního uspořádání městského úřadu města L. ke dni 1. 1. 2019 a ke dni 1. 12. 2018 jasně vyplývá, že bylo zrušeno pracovní místo, které zastával stěžovatel, když rada města schválila nový organizační řád obecního úřadu, kterým stanovila celkový počet zaměstnanců obecního úřadu. Z nového schématu uspořádání pak podle krajského soudu vyplývá, že byl zrušen referát správy městských lesů a tudíž bylo radou města rozhodnuto o zrušení místa zastávaného stěžovatelem, a to dne 26. 11. 2018 - tedy ještě před tím, než byla stěžovateli dána výpověď. Neplatnost výpovědi nezpůsobuje, přiděloval-li žalovaný stěžovateli práci ještě v průběhu výpovědní doby. Přitom nelze přehlížet, že dne 14. 2. 2019 uzavřel žalovaný smlouvu o výkonu činnosti odborného lesního hospodáře na svých lesních pozemcích s Ing. Danielem Šplíchalem. I když pak smlouvu o výkonu funkce správce lesa uzavřel žalovaný s Janem Kubíkem až dne 11. 4. 2019, nelze uzavřít, že by žalobce byl pro žalovaného po uplynutí výpovědní doby potřebný, tedy že by snad musel práci vykonávanou dříve stěžovatelem nahrazovat prací jiných svých zaměstnanců.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Rovněž Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem, že pro výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") je charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, byť už jeho práci nepotřebuje (nebo ji nepotřebuje v původním rozsahu). V posuzované věci přitom bylo podle Nejvyššího soudu zjištěno, že dne 3. 12. 2018 doručil žalovaný stěžovateli výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Žalovaný přiděloval stěžovateli práci podle jeho pracovní smlouvy ještě po dobu výpovědní doby. Dne 14. 2. 2019 uzavřel žalovaný smlouvu s Ing. Danielem Šplíchalem o výkonu činnosti odborného lesního hospodáře. Dne 11. 4. 2019 uzavřel žalovaný smlouvu s Janem Kubíkem o výkonu funkce správce lesa. To přitom podle Nejvyššího soudu odpovídá judikatorně ustálenému východisku, že zaměstnanec nemusí být nadbytečným již v době podání výpovědi; na druhou stranu má-li být rozhodnutí o organizační změně skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. V případě, že by pracovní poměr skončil dříve (tzn. před tím, než se u zaměstnavatele příslušné organizační změny staly účinnými), nešlo by hovořit o tom, že by se zaměstnanec stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným.
5. Skončí-li naopak podle Nejvyššího soudu pracovní poměr na základě výpovědi pro nadbytečnost až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá takový stav na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně bylo opravdu přijato za účelem provedení organizační změny, pak byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi a není podstatné, zdali uvedená organizační změna jí sledovaný efekt později naplnila či nikoliv. Je tak nutné podle Nejvyššího soudu rozlišovat mezi okamžikem přijetí rozhodnutí o organizační změně, okamžikem, k němuž nastává účinnost přijaté organizační změny, a konečně okamžikem, kdy je dosaženo cíle, k němuž organizační změna směřovala.
6. V kontextu právě posuzovaného případu přitom byla organizační změna žalovaným přijata dne 26. 11. 2018 a spočívala v jiném organizačním uspořádání městského úřadu L. a ve snížení počtu zaměstnanců s takovou změnou uspořádání spojeného. Účinnost této organizační změny nastala podle rozhodnutí žalovaného ke dni 1. 1. 2019. Zjišťování úkolů zaměstnavatele externími subjekty (dodavateli) na základě dvou samostatných smluv (smlouvy o výkonu správce lesa a smlouvy o výkonu činnosti odborného lesního hospodáře) je tak až projevem dosažení cíle organizační změny, který zaměstnavatel svým rozhodnutím o organizační změně sledoval. Sama okolnost, zda a kdy žalovaný oslovil externí dodavatele, by pak mohla mít význam při úvaze, zda rozhodnutí zaměstnavatele bylo opravdu přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, tedy zda zaměstnavatel onu změnu jen nepředstíral se záměrem zastřít své skutečné záměry. S takovou eventualitou se ovšem podle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí vypořádal již krajský soud.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
11. Předně ani podle Ústavního soudu z ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyplynulo, že by žalovaný stěžovatelovu nadbytečnost předstíral, neboť v odůvodnění napadených rozhodnutí je konkrétně popsáno, kdy zaměstnavatel stěžovatele jím původně vykonávané činnosti převedl na externí subjekty, a to jak v rámci pozice odborného lesního hospodáře, tak v rámci pozice správce lesa, kdy minimálně pozice odborného lesního hospodáře začala být externím subjektem vykonávána ještě v průběhu výpovědní doby stěžovatele. Tedy ve stěžovatelově případě byl požadavek nadbytečnosti, tak jak jej definoval ve své judikatuře Nejvyšší soud a jak byl rekapitulován shora, splněn, neboť zaměstnavatel (žalovaný) nepotřeboval práci stěžovatele v jejím původním (plném) rozsahu již v průběhu výpovědní doby svědčící stěžovateli (část funkcí vykonávaných stěžovatelem byla nahrazena již ke dni 14. 2. 2019, když pracovní poměr stěžovatele skončil až uplynutím výpovědní doby dne 28. 2. 2019). Z tohoto hlediska jsou tedy rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, pokud vycházejí ze splnění kritéria nadbytečnosti stěžovatele, řádně a logicky odůvodněna.
12. Na nadbytečnosti stěžovatele v tomto směru nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že teprve v důsledku výpovědi dané stěžovateli město L. přestalo hospodařit na pozemcích města Š. I kdyby toto stěžovatelovo tvrzení odpovídalo skutečnosti - což Ústavní soud nemá důvod jakkoliv zpochybňovat - ani stěžovatel v ústavní stížnosti důsledně netvrdí, že kdyby tato spolupráce zůstala zachována, město L. by funkce původně vykonávané stěžovatelem nepřevedlo na externí subjekty. Proto samotná otázka spolupráce mezi uvedenými městy nebyla pro posouzení (ne)platnosti výpovědi dané stěžovateli podstatná a krajský soud podle Ústavního soudu nepochybil, pokud k této otázce neprováděl podrobnější dokazování. Proto nelze ani z tohoto důvodu hodnotit odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu jako svévolné nebo nedostatečné.
13. Podobně odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1790/2000 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz) nebo na rozsudek sp. zn. 2 Cdon 7/97 (správně jde patrně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97), pak podle Ústavního soudu jsou s těmito rozhodnutími ústavní stížností napadené rozsudky zcela souladné, neboť minimálně Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku dostatečně zabýval i stěžovatelem naznačenou eventualitou, že by organizační změna vedoucí k nadbytečnosti zaměstnance sice formálně mohla nabýt účinnosti, nicméně zaměstnavatel by ji ve skutečnosti nikdy nerealizoval. Za takové situace by ovšem ani podle Nejvyššího soudu samotný okamžik nabytí účinnosti organizační změny skutečně nemohl vyvolat nadbytečnost zaměstnance. Na druhou stranu, takový pokus o zastření pravého důvodu organizační změny nebyl v případě stěžovatele zjištěn, když Ústavní soud s takovým hodnocením Nejvyššího soudu (resp. i krajského soudu) souhlasí a správnost této úvahy vyplývá už jen z toho, že stěžovatelova funkce byla částečně nahrazena ještě za jeho působení u žalovaného.
14. Na platnosti výpovědi dané stěžovateli pro nadbytečnost nemůže podle Ústavního soudu nic změnit ani jeho tvrzení, že správa lesa je i podle veřejnoprávních předpisů kontinuální činností a nelze ji přerušit. Pokud totiž skutečně k porušení povinností při péči o les došlo, Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že to může být v rozporu s předpisy na příslušném úseku veřejné správy. Na druhou stranu však taková okolnost nemůže znamenat neplatnost výpovědi dané stěžovateli.
15. Ústavní soud konečně nezjistil, že by - v souladu s výše uvedeným - skutkové závěry krajského soudu neodpovídaly provedeným důkazům, a to dokonce do té míry, že by tím byl materiálně narušen princip dvojinstančnosti řízení. Rovněž tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu