ECLI:CZ:US:2021:3.US.2744.21.1
sp. zn. III. ÚS 2744/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. Klatovská 202, Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2021, č. j. 10 As 283/2021-15, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 6. 2021, č. j. 51 A 36/2021-7, zamítl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta. Důvodem odmítnutí těchto žádostí byla okolnost, že stěžovatel vede značné množství obdobných sporů, které se však nedotýkají jeho osobní sféry, nýbrž jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti. Je proto oprávněn tyto spory vést, avšak je na něm, aby nesl náklady s nimi spojené. Ke stejnému závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Nejvyšší správní soud.
3. Obsahem nyní posuzované (několikařádkové) ústavní stížnosti je pouhé konstatování, že se stěžovatel domáhal soudní ochrany proti porušování jeho ústavně zaručeného základního práva na informace. Správní soudy však podmínily příslušná řízení zaplacením poplatku, přičemž nezohlednily jeho nepříznivé majetkové poměry a status osoby se zdravotním postižením.
4. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátkou), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je přitom uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušeného základního práva. Pokud totiž poukazuje jen na svoje nepříznivé aktuální majetkové poměry a zdravotní stav, zcela se míjí s podstatou napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který tyto okolnosti nezpochybnil, nicméně dospěl k závěru (s odkazem na ustálenou judikaturu), že osvobození od soudních poplatků lze odepřít s ohledem na zvláštní povahu a množství soudních sporů, které stěžovatel vede. Podává-li stěžovatel velké množství žalob ve věci svobodného přístupu k informacím a "vrší" tak správní a soudní řízení například tím, že stále dokola napadá procesní rozhodnutí soudů či postup správních orgánů, přestože v podobných věcech stěžovatele již byl vysloven závazný názor Nejvyššího správního soudu, není dán důvod, aby tyto náklady nesl namísto stěžovatele stát. S těmito právními závěry přitom stěžovatel nepolemizuje.
7. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozsudku věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
8. Právě na tyto případy výslovně pamatuje §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu (mimo jiné) pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné domýšlet za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadená soudní rozhodnutí věcnému přezkumu.
9. Lze proto uzavřít, že jelikož stěžovatel neuvedl žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemělo být ústavně konformní, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu