ECLI:CZ:US:2021:3.US.2746.21.1
sp. zn. III. ÚS 2746/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2021 č. j. 13 Co 46/2021-972, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a M. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 12. 2020 č. j. 17 P 13/2013-861 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na zákaz styku stěžovatele s nezletilou T. (výrok I.), dále byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilou spočívající v tom, aby byla nezletilá svěřena do péče stěžovatele (výrok II.), a byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 24. 5. 2013 č. j. 17 P 13/2013-121 tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden roku v sobotu od 9:00 hodin do 18:00 hodin a v neděli v době od 9:00 hodin do 18:00 hodin a každý týden ve středu v době po vyučování nezletilé do 18:00 hodin (výrok III.). Výrokem IV. soud rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nezletilou ke styku se stěžovatelem řádně připravit.
3. K odvolání vedlejší účastnice a stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat s výjimkou měsíců července a srpna každý sudý týden od soboty 9:00 hodin do neděle do 18:00 hodin a v měsících červenci a srpnu tak, že v lichém kalendářním roce se stěžovatel bude s nezletilou stýkat v době od 1. 7. od 9:00 hodin do 15. 7. do 18:00 hodin a od 1. 8. od 9:00 hodin do 15. 8. do 18:00 hodin a v sudém kalendářním roce v době od 16. 7. od 9:00 hodin do 31. 7. do 18:00 hodin a od 16. 8. od 9:00 hodin do 31. 8. do 18:00 hodin. Dále rozhodl o realizaci písemného kontaktu stěžovatele s nezletilou jedenkrát týdně prostřednictvím emailu s tím, že vedlejší účastnice je povinna zajistit jedenkrát týdně přístup nezletilé prostřednictvím funkčního technického zařízení k emailové adrese nezletilé a zajistit alespoň jedenkrát měsíčně písemný kontakt ze strany nezletilé se stěžovatelem prostřednictvím emailové adresy.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho návrh na změnu péče o nezletilou, přičemž poukazuje na to, že se s nezletilou naposledy setkal dne 25. 3. 2017 tak, jak mu umožňoval platný rozsudek okresního soudu ze dne 24. 5. 2013. Od té doby nebyl styk podle uvedeného rozsudku realizován, neboť ho vedlejší účastnice neumožňovala. Předběžným opatřením okresního soudu ze dne 15. 11. 2017 byl upraven asistovaný styk s nezletilou za účasti třetích osob v krizovém centru Spirála. Stěžovatel navrhl toto předběžné opatření změnit tak, aby byla nezletilá předána do jeho péče, eventuálně aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost předávat nezletilou k pravidelnému styku a aby bylo předběžné opatření o asistovaném styku zrušeno. Okresní soud však jeho návrh zamítl a krajský soud k odvolání stěžovatele rozhodl o úpravě styku tak, že stěžovatel je oprávněn být s ní v písemném kontaktu nejvýše 1x týdně prostřednictvím poštovní zásilky, emailu nebo aplikace WhatsApp, vedlejší účastnice je povinna měsíčně stěžovatele informovat o zdravotním stavu nezletilé, jejich školních výsledcích a aktivitách. Dle stěžovatele soudy zamezovaly ve styku s nezletilou, a to až do vydání napadeného rozsudku krajského soudu. Stěžovatel upozorňuje na to, že mu vedlejší účastnice i nadále styk neumožňuje, z čehož viní nejenom ji, ale i soudy, které vycházely z nepravdivých zpráv. Podle jeho přesvědčení měly soudy nezákonné předběžné opatření zrušit, jakmile zjistily, že je způsobilý nezletilou vychovávat a pečovat o ni. Poukazuje na to, že mu nepomohli ani Spirála a opatrovník nezletilé (dále jen "OSPOD"), přičemž se nezletilá vinou nezdravého působení vedlejší účastnice zablokovala, takže ani předběžné opatření nikdy nebylo realizováno, přestože platilo čtyři roky. Tvrdí, že pokud vedlejší účastnice brání ve styku, není způsobilá řádné péče a nezletilá by tak měla být svěřena do jeho výchovy. Každé jiné řešení je dle jeho názoru odmítnutím spravedlnosti. Polemizuje přitom se znaleckými posudky a s důkazy, z nichž soudy vycházely. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu má za to, že je třeba sledovat nejlepší zájem dítěte. Neschopnost vedlejší účastnice se dohodnout, odmítání otce a syndrom programujícího rodiče měly soudy hodnotit vůči vedlejší účastnici negativně a měly vyslyšet jeho návrhy a argumenty. I podle názoru okresního soudu zamezení styku, k němuž vedlejší účastnice přistoupila v roce 2017, nebylo důvodné a mohlo by založit důvod pro změnu dosud platného rozhodnutí dle §899 o. z. Zjištěnou situaci ovšem soud vyřešil pouze lehkým rozšířením styku, přičemž nepočítal s tím, že ztráta otce v důsledku zlovolného jednání matky a jejího partnera bude mít pro nezletilou nedozírné následky. Okresní soud měl nalézt správné a zákonné řešení, což neučinil. Za nezbytné opatření přitom označuje změnu péče o nezletilou či její umístění na pár měsíců do krizového centra. Poukazuje na svůj zdravý psychický stav, konstatovaný ve zprávě psycholožky, který okresní soud nezohlednil. Zdůrazňuje, že péče vedlejší účastnice nemůže být hodnocena jako dobrá a bezproblémová, zamezuje-li styku nezletilé s otcem. Poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, vydané v obdobné věci, kdy dospěl soud k závěru, že za situace, kdy nemá otec dlouhodobě kontakty s nezletilým, je nadbytečné zjišťovat přání nezletilého.
5. Stěžovatel uvádí, že všechny zmíněné argumenty platí i pro napadené rozhodnutí krajského soudu, který ponechal nezletilou v péči vedlejší účastnice. Podrobně rozebírá jednotlivé odstavce odůvodnění rozsudku, s nimiž polemizuje a označuje je za svévolné, přičemž krajskému soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil skutkový a právní stav a protiřečí si, čímž porušuje jeho lidská práva i práva nezletilé, která stěžovatele zcela zavrhuje. Je přesvědčen, že přechod nezletilé do jeho péče by byl odůvodněný, přičemž má za to, že stabilita výchovného prostředí nemůže být sama o sobě argumentem pro zachování dosavadního uspořádání. Dospívá-li odvolací soud po čtyřech letech k závěru, že asistované styky nic nepřinesly, je to dle stěžovatele zcela opožděný a nespravedlivý závěr. Tvrdí, že i procesně provází celé řízení celá řada nezákonností a nesprávností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak má být rozhodnuto. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho podrobné námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu svá rozhodnutí opřely.
8. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci péče o nezletilé je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Předmětem řízení před okresním soudem byl návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilou, kterým bylo požadováno svěření nezletilé do jeho výchovy s odůvodněním, že vedlejší účastnice opakovaně a bezdůvodně brání realizaci styku a v nezletilé záměrně pěstuje syndrom zavrženého rodiče, a dále návrh vedlejší účastnice na zákaz styku stěžovatele s nezletilou, z úřední povinnosti bylo pak zahájeno řízení ve věci změny úpravy styku stěžovatele s nezletilou. K tomu také okresní soud zaměřil dokazování. Vzhledem k protichůdným návrhům účastníků ustanovil znalce z odvětví psychologie za účelem zjištění rodičovských kompetencí. Protože oba rodiče měli k závěrům vypracovaného posudku výhrady, soud nechal vypracovat revizní znalecký posudek. Za vhodné považoval též provedení výslechu nezletilé. Ten proběhl opakovaně prostřednictvím OSPOD i před soudem v nepřítomnosti rodičů. Relevantním důkazem pro soud byla též zpráva intervenčního centra Spirála o průběhu asistovaného styku nezletilé se stěžovatelem a o průběhu soudem nařízené rodinné terapie. Vzhledem k výsledkům provedeného dokazování navrhl OSPOD zamítnutí návrhů stěžovatele i vedlejší účastnice a úpravu nepřímého styku s nezletilou. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl okresní soud k závěru, že za situace, kdy není vhodná střídavá péče rodičů, je třeba přihlédnout zejména k opakovanému přání nezletilé, které vyslovila před OSPOD i před soudem, že chce nadále žít u vedlejší účastnice. Stěžovatel sice poukazuje na to, že za situace, kdy vedlejší účastnice dlouhodobě brání setkávání s nezletilou, nemůže být přání nezletilé hlavním vodítkem pro rozhodnutí soudu, okresní soud však po zhodnocení provedených důkazů případně poukázal na to, nezletilá je po dobu deseti let svého života vychovávána vedlejší účastnicí v harmonickém prostředí úplné rodiny (nezletilá po dobu devíti let žije v domácnosti spolu s druhem vedlejší účastnice, kterého oslovuje "tati") a je mezi nimi silné citové pouto, přičemž mezi ní a stěžovatelem bezmála čtyři roky kontakt, vyjma nevydařených pokusů o asistovaný styk, neprobíhá. Na tom nemůže nic změnit ani zjištění, že na vzniklé situaci má rozhodující podíl vedlejší účastnice, která stěžovateli styk s nezletilou neumožňuje s vědomím, že tak porušuje soudní rozhodnutí o úpravě styku. Jak však vyplývá z dalšího zjištění soudu, svůj podíl na dlouhodobé absenci kontaktu s nezletilou nese i stěžovatel (viz bod 89 odůvodnění rozsudku).
10. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že nápravy vzniklého nežádoucího stavu by nemohlo být dosaženo odnětím nezletilé z péče vedlejší účastnice a jejím předáním do výchovy stěžovatele, když vzájemný vztah stěžovatele s nezletilou je třeba po jejich dlouhodobém odloučení a tomu odpovídajícím odcizení budovat znovu od základu, a to po určitých krocích, nikoliv tak radikálně, jak navrhuje stěžovatel. Odnětí nezletilé z péče vedlejší účastnice, v níž je naprosto spokojená, by bylo zásadním a necitlivým zásahem do její osobní sféry a mohlo by v její psychice napáchat nenapravitelné škody.
11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude svěřeno nezletilé dítě do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého tak, jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) nebo nález ze dne sp. zn. II. ÚS 3413/14 (N 103/77 SbNU 519]).
12. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22-24). Mezi kritéria, která musí soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 18-19).
13. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (tamtéž, bod 23).
14. Z rozhodnutí okresního soudu i z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že soudy obou stupňů zvažovaly vedle jednoznačného přání nezletilé i další okolnosti, nastíněné ve znaleckých posudcích, v nichž se oba znalci k případné změně péče vyjádřili jednoznačně negativně. Ke zlepšení situace a normalizaci vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou nevedla ani nařízená terapie, přičemž její neúspěch lze dle názoru soudů spatřovat i v odmítavém postoji stěžovatele k asistovanému styku a v odmítání terapie jako takové.
15. Za dané situace se jeví jako potřebné postupně odstraňovat překážky mezi nezletilou a stěžovatelem, neboť nebyl zjištěn žádný důvod, aby nezletilá ztratila možnost znovu si vytvořit pouto se stěžovatelem. Jak případně poukázal krajský soud, nezletilá je ve věku, kdy ji ještě lze správným vedením dovést k poznání o důležitosti otce v jejím životě. Měla by mít prostor vytvořit si svůj vlastní názor na její vztah ke stěžovateli, který nebude formován vlivem vedlejší účastnice, ale pouze jejími vlastními prožitky se stěžovatelem. Nutno apelovat na OSPOD, aby i nadále velmi úzce s rodinou spolupracoval, a vedlejší účastnice by měla projevit skutečnou vůli k hledání řešení v nejlepším zájmu nezletilé, přičemž by si měla uvědomit nezastupitelnou roli stěžovatele jako biologického otce nezletilé.
16. Ústavní soud v napadeném rozsudku krajského soudu, kterým bylo jako věcně správné potvrzeno rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu péče o nezletilou, neshledal libovůli ani závažná procesní pochybení, dosahující úrovně protiústavnosti. Pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí opatrovnických soudů, dojde-li k podstatné změně zjištěných poměrů.
17. Za uvedených okolností Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu