ECLI:CZ:US:2021:3.US.2766.20.1
sp. zn. III. ÚS 2766/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Magdalény Sokolové, zastoupené Mgr. Alešem Oškerou, advokátem sídlem náměstí Míru 61/11, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. července 2020, č. j. 4 As 1/2020-33, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 31 A 86/2017-262, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Krajského úřadu Zlínského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozhodnutím Městského úřadu ve Fryštáku, odbor výstavby (dále jen "stavební úřad"), byla zamítnuta žádost stěžovatelky o dodatečné stavební povolení stavby - která byla provedena bez příslušného stavebního povolení - nazvané "Dílna a letní kuchyň" (dále jen "stavba"), nacházející se na jejím pozemku (zahrada), a to z důvodu nesouladu této stavby se stavebním zákonem - stavba je umístěna na hranici pozemku stěžovatelky a nebyla proto dodržena odstupová vzdálenost od společných hranic pozemků nejméně 2 metry a současně část stavby (její střecha) přesahuje na sousední pozemek. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí stavebního úřadu bylo Krajským úřadem Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") zamítnuto a rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud konstatoval, že stěžovatelka nedostala výjimku z ustanovení §25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen "vyhláška"), stanovící povinnost umísťovat stavby minimálně ve vzdálenosti 2 m od hranic pozemků, v důsledku čehož nebylo vyhověno ani její žádosti o dodatečné stavební povolení. Námitku žalobkyně, podle níž se stavební úřad nezabýval její žádostí i z hlediska §25 odst. 6 vyhlášky, který umožňuje za stanovených podmínek umístit stavbu na hranici pozemků, krajský soud vyhodnotil jako opožděnou, neboť ji stěžovatelka uplatnila až téměř devět měsíců po podání žaloby. Následně podanou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že krajský soud příslušné právní otázky posoudil správně a svůj rozsudek v potřebné míře odůvodnil.
4. Podle stěžovatelky si stavební úřad, krajský úřad i krajský soud vyložily §25 odst. 6 vyhlášky nesprávně, neboť lze podle něj umístit na hranici pozemku stavbu určitého druhu i bez udělení výjimky. Stěžovatelka přitom nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle kterého se krajský soud nemohl námitkou posouzení věci z hlediska §25 odst. 6 vyhlášky zabývat pro její opožděnost. Stěžovatelka se domnívá, že její doplnění správní žaloby ze dne 23. 1. 2018 toliko rozvíjí žalobní body předložené již v samotné správní žalobě (v jejích čl. V. a VIII.) a absence řádného projednání jejích námitek v důsledku příliš restriktivního výkladu §71 odst. 2 soudního řádu správního vedlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že v daném případě jde o sousedský spor přenesený do roviny veřejného práva a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1956/19 ze dne 12. 5. 2020 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
II.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že splňovala podmínky pro vydání dodatečného povolení stavby s ohledem na §25 odst. 6 vyhlášky.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že již v žalobě ke krajskému soudu namítala, že stavební úřad nepostupoval podle §25 odst. 6 vyhlášky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v této souvislosti odkázala na části své žaloby (čl. V. až čl. VIII.), o nichž tvrdí, že obsahují uvedenou žalobní námitku, která byla doplněním správní žaloby ze dne 23. 1. 2018 toliko rozvinuta a kterou Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nepřípustnou. Ústavní soud ze zapůjčeného spisu krajského soudu sp. zn. 31 A 86/2017 zjistil, že stěžovatelkou odkazované ani jiné části žaloby neobsahují námitky procesního pochybení stavebního úřadu, které by spočívaly v argumentaci stran nejednoznačnosti žádosti o udělení výjimky a nutnosti zaslání výzvy k doplnění této žádosti. Ústavní soud konstatuje, že k požadavkům na formulaci žalobních námitek, resp. žalobních bodů, lze poukázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58 (č. 835/2006 Sb. NSS), dle něhož je při formulaci žalobních bodů žalobce povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč má jít o nezákonnosti.
10. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Požadavek dodržení stanoveného postupu domáhání se svého práva se vztahuje i na čl. 36 odst. 2 Listiny, který garantuje právo každého, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Součástí stanoveného postupu uplatňování práva před správním soudem je v případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu nutnost formulovat žalobní body [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Správní soud pak výroky napadeného správního rozhodnutí přezkoumává v mezích žalobních bodů [§75 odst. 2 věta první s. ř. s.]. Námitku týkající se nejednoznačnosti žádosti stěžovatelky o udělení výjimky a navazující argumentaci stěžovatelka nevznesla v žalobě, nešlo přitom o námitku, jíž by se měl krajský soud zabývat z úřední povinnosti. Krajský soud proto nemohl nijak porušit základní práva stěžovatelky tím, že se nezabýval v žalobě neuplatněnou námitkou. V případě, že kasační stížnost podává osoba, která byla žalobcem v řízení před krajským soudem, jsou nepřípustné ty kasační námitky, které nemají svůj předobraz v žalobních námitkách
(k tomu srov. §104 odst. 4 s. ř. s., který rovněž tvoří součást stanoveného postupu domáhání se práva).
11. Ústavní soud dodává, že Nejvyšší správní soud poté - co objasnil, že kasační námitka nejednoznačnosti žádosti stěžovatelky o udělení výjimky a s ní související nutnosti zaslání výzvy k jejímu doplnění i z hlediska §25 odst. 6 vyhlášky byla nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. - k této námitce nad rámec nezbytného odůvodnění (obiter dictum) v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že stavební úřad žádost stěžovatelky o výjimku hodnotil také z hlediska §25 odst. 6 vyhlášky, přičemž důvody pro neudělení výjimky z tohoto ustanovení jsou shodné s důvody pro neudělení výjimky z odstavce pátého téhož ustanovení. Ostatně i krajský soud v této souvislosti konstatoval, že v případě dané námitky se může jednat toliko o procesní pochybení, které by nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (bod 44. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).
12. Konečně ani odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1956/19 není přiléhavý, neboť zjevný rozpor s požadavkem přiměřenosti zásahu správního orgánu do práv dotčených osob jím byl shledán zejména z důvodu, že šlo o nařízení odstranění stavby, která by však z důvodu změny právní úpravy již nadále nepodléhala povolení ze strany stavebního úřadu, čímž byl protiprávní stav de facto zhojen. V nyní posuzované věci taková specifická okolnost nenastala, resp. důvod zamítnutí žádosti stěžovatelky o dodatečné stavební povolení stavby i nadále odpovídá aktuální, účinné zákonodárcem zvolené metodě právní regulace. Jak v této souvislosti konstatoval Nejvyšší správní soud v odstavci 21. napadeného rozsudku: "Řízení o dodatečném povolení stavby totiž nemá sloužit k legalizaci staveb postavených v rozporu s hmotněprávními požadavky na výstavbu. Jeho smyslem je zejména uvést do souladu skutečný a právní stav v situaci, kdy stavebník postaví bez příslušných povolení stavbu, u níž by reálně přicházelo v úvahu, že by příslušná povolení obdržel. V projednávané věci se však o takový případ nejedná. Stěžovatelka bez příslušných povolení a bez souhlasu sousedů vybudovala stavbu v blízkosti hranice pozemků, přičemž střecha této stavby částečně zasahuje nad sousední pozemek, což je ve zjevném rozporu s obecně závaznými požadavky na výstavbu. K umístění stavby právě na toto místo jejího pozemku přitom neměla závažný důvod. Není možné připustit, aby institutu dodatečného povolení stavby bylo zneužíváno k nátlaku na stavební úřad, který by stavbu ani v řádném územním či stavebním řízení nepovolil. Výjimky z požadavků na výstavbu pak není možné považovat za nástroj sloužící k překlenutí byť i méně závažných porušení podmínek výstavby stavebníkem v situaci, kdy toto porušení nebylo nutné ani opodstatněné."
13. Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu