ECLI:CZ:US:2021:3.US.2771.21.1
sp. zn. III. ÚS 2771/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jaroslavy Srbkové, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2021 č. j. 14 Co 143/2021-171 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. května 2021 č. j. 18 C 264/2019-140, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1) Johna Semana, 2) Mgr. Martina Laubeho a 3) Jamese Semana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to co do výroků o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i k zásahu do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s odůvodněním, že uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení považuje za likvidační.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se podanou žalobou domáhala určení neplatnosti nabídky k uplatnění předkupního práva, eventuálně určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem řízení (prvním a druhým žalovaným), eventuálně určení, že první vedlejší účastník řízení je vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí specifikovaných v žalobě. Stěžovatelka následně vzala svou žalobu v plném rozsahu zpět, načež Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 24. 5. 2021 č. j. 18 C 264/2019-140 zastavil řízení (výrok I.) a vrátil stěžovatelce část zaplaceného soudního poplatku (výrok IV.). Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost nahradit prvnímu a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení (v řízení vystupujícímu jako vedlejší účastník na straně žalované) náklady řízení ve výši 70 499,44 Kč. Výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost nahradit druhému vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 44 334,40 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel okresní soud z §146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když zavinění za zastavení řízení spatřoval zcela na straně stěžovatelky. Tarifní hodnotu sporu stanovil podle §8 odst. 1 ve spojení s §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, když tržní cena nemovitostí byla stanovena znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Janem Mertenem dne 17. 6. 2019.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. 8. 2021 č. j. 14 Co 143/2021-171 usnesení okresního soudu v napadených výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II., III. a IV.). Přitakal okresnímu soudu ohledně zavinění stěžovatelky za zastavení řízení, jakož i jeho závěru ohledně určení tarifní hodnoty podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv podle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, jak požadovala stěžovatelka. Rovněž neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by bylo třeba aplikovat §150 o. s. ř. a nepřiznat náhradu nákladů vedlejším účastníkům řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že napadená rozhodnutí považuje za věcně nesprávná, a to do té míry, že jimi došlo k porušení ústavnosti. Tato rozhodnutí totiž nepřiměřeným způsobem zasáhla do její majetkové sféry a do právní jistoty. Povinnost k náhradě nákladů řízení, tím spíše v nepřiměřeně krátké lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí krajského soudu, je pro stěžovatelku likvidační. Poukazuje na to, že je starobní důchodkyní a její příjem jí neumožňuje jednorázově uhradit stanovené náklady řízení. Povinnost k náhradě nákladů řízení v celkové výši přesahující 100 000 Kč pak pokládá za rozpornou s dobrými mravy, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dále upozorňuje, že argumenty ohledně důvodnosti nákladů řízení mohla uplatnit až v odvolacím řízení. Podle názoru stěžovatelky nebyla cena nemovitostí zcela známa, a proto měla být tarifní hodnota určena podle §9 advokátního tarifu. Navíc podle ní existoval rozpor v hodnotě nemovitosti. Jelikož by zpracování dalšího znaleckého posudku bylo nehospodárné, měly soudy dospět k závěru, že hodnota nemovitosti je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a za tarifní hodnotu tak podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu považovat částku 50 000 Kč. Primárně však podle ní mělo dojít k použití moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud předně připomíná, že obsahově podobnou ústavní stížností téže stěžovatelky, v níž se řeší stejná problematika náhrady nákladů řízení, a to včetně otázky zavinění za zastavení řízení, aplikace §8 odst. 1 advokátního tarifu i možnosti využití moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř., se zabýval ve věci sp. zn. III. ÚS 2745/20, kdy ústavní stížnost usnesením ze dne 20. 10. 2020 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. V uvedené věci se stěžovatelka, taktéž v pozici žalobkyně, sice domáhala "vydání rozhodnutí, jímž by soud dodatečně projednal dědictví", dále aby soud "správně určil okruh dědiců" a určil, kdo je vlastníkem pozemku vymezeného stěžovatelkou v žalobě (totožného jako v nyní posuzované věci), tedy předmět žaloby byl vymezen jinak, avšak výchozí pozice pro posouzení stávající věci spočívající v tom, že řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, přičemž na straně stěžovatelky bylo shledáno zavinění za zastavení řízení, je v podstatě shodná, a rovněž i navazující ústavněprávní argumentace stěžovatelky se nikterak zásadně neliší. Proto postačí v bližších podrobnostech odkázat na uvedené usnesení a jeho nosné důvody.
8. Stěžovatelka nyní navíc namítala, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 31 C 236/2019, které bylo zakončeno výše citovaným usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2745/20, byla výše náhrady nákladů řízení korigována tím, že obecné soudy vyšly z tarifní hodnoty, která byla dána průměrem dvou znaleckých posudků a která byla pro stěžovatelku příznivější. K této námitce uplatněné stěžovatelkou již v odvolacím řízení se vyslovil krajský soud, přičemž vysvětlil, že v tomto řízení nelze při určení tarifní hodnoty vycházet z hodnoty nemovitostí stanovené pro účely dědického řízení znaleckým posudkem ke dni úmrtí právní předchůdkyně prvního a druhého vedlejšího účastníka řízení, což bylo před více než dvaceti lety, neboť ceny nemovitostí od té doby několikanásobně vzrostly. Krajský soud postupoval v intencích výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, podle něhož znalecký posudek představuje nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu a jeho dostatečně zdůvodněnému závěru nelze nic vytknout.
9. Ústavní soud neshledává důvodnou ani námitku stěžovatelky, že možnost vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř. dostala až v odvolacím řízení. Pro zachování práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, je rozhodující, že stěžovatelka možnost vyjádřit se k posouzení věci okresním soudem a náležitě argumentovat dostala a řádně ji i využila (k tomu rekapitulace krajského soudu týkající se odvolání stěžovatelky obsažená v bodě 2. jeho usnesení).
10. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
11. Vzhledem k tomu, že bylo neprodleně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti (doručena byla Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2021), nebylo třeba, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o žádosti stěžovatelky o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu