ECLI:CZ:US:2021:3.US.2784.21.1
sp. zn. III. ÚS 2784/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j. 7 As 183/2021-15, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, sídlem Lazarská 4/10, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na informace a na přístup k soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatel domáhá ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka, kterou spatřuje v tom, že vedlejší účastník odmítl vyřizovat jeho žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Stěžovatel v řízení před městským soudem požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
3. Městský soud usnesením ze dne 8. 6. 2021 č. j. 8 A 63/2021-12 žádost o osvobození od soudních poplatků i návrh na ustanovení zástupce zamítl. Městský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel vede značné množství obdobných sporů, které se nikterak nedotýkají jeho životní sféry, nýbrž jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. V takovém případě je však namístě, aby stěžovatel nesl náklady řízení v podobě soudního poplatku sám.
4. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím osobám s nízkými příjmy vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je namístě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně. Postupem městského soudu proto nedošlo k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova ústavního práva na přístup k soudu či práva na informace.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, ačkoli dostatečně prokázal své nepříznivé majetkové poměry, status osoby se zdravotním postižením, i že šlo o žádosti, které se významně dotýkají jeho životní sféry (ochrana zdraví, programy prevence, evidence osobních údajů, apod.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně přitom zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275) dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávné použití podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by bylo způsobilé založit toliko svévolné použití §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud se již dříve zabýval shodnou argumentací stěžovatele předestřenou v ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, a usnesením ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 2644/21 tuto ústavní stížnost odmítl s odůvodněním, že ve své judikatuře opakovaně akceptoval takový výklad ze strany obecných soudů, podle kterého i když je účastník řízení nemajetný a bylo by namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků, může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporů, které účastník vede (viz např. usnesení ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1837/17, ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 978/15 či ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3928/16). Ústavní soud současně odkázal na své usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3378/15, podle kterého o takový případ může jít, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. Tak tomu je, jak vyplývá ze shora uvedeného, i v nyní posuzované věci.
11. Ústavní soud uzavírá, že se správní soudy danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací Nejvyššího správního soudu v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jeho výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu