ECLI:CZ:US:2021:3.US.2785.20.1
sp. zn. III. ÚS 2785/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Giomir, s. r. o., sídlem Kaplice-nádraží 107, Střítež, zastoupené JUDr. Jakubem Tomšejem, Ph.D., advokátem, sídlem Petra Slezáka 548/8, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020 č. j. 23 Cdo 2882/2019-132, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2019 č. j. 22 Co 422/2019-97 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. ledna 2019 č. j. 6 C 138/2018-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a Václava Burdy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli smlouvu o přepravě. Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi nezaplatila dohodnutou částku, neboť vedlejší účastník podle jejího mínění nevyložil dopravovaný materiál - strusku (dále jen "zásilka") na dohodnutém místě. Vedlejší účastník proto stěžovatelku žaloval o zaplacení částky 77 045,61 EUR s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl. Okresní soud zjistil, že podle smlouvy měl vedlejší účastník pro stěžovatelku dopravit zásilku z Rakouské republiky do areálu obchodní společnosti OK PROJEKT, s. r. o. v Olešníku, jako podle smlouvy ujednaného příjemce zásilky (dále jen "příjemce"). Realizaci přepravy i vykládky měl okresní soud za prokázanou na základě obsahu dodacích listů potvrzených příjemcem, jejichž správnost strany sporu nerozporovaly. Podle stěžovatelky však údaj o vykládce mohl potvrdit pouze důkaz tachografem použitého vozidla, který okresní soud zamítl jako nadbytečný. Okresní soud považoval za dostatečné pro úsudek o naplnění podmínek smlouvy zjištění, že dodací listy jsou řádně vyplněné a podepsané, neboť obě strany sporu včetně vyslechnutých svědků - jednatelky stěžovatelky a jednatele příjemce - se shodly na tom, že dodacím listům byla věnována řádná pozornost. Dodací listy byly pravidelně vyplňovány a stěžovatelce ihned zasílány. Vykládku zásilky v ujednaném místě vzal okresní soud za prokázanou též na základě výslechu jednatele příjemce, který dále objasnil, že ve stěžovatelkou tvrzeném místě skutečné vykládky zásilky se nachází pouze malý sklad příjemce, určený k dočasnému uložení již hotových výrobků, které, jsou-li tam ukládány, se netýkají závazků mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a dodal, že zásadní je zjištění, že podle provedených důkazů převzal příjemce zásilku, což bylo prokázáno dodacími listy i výslechy svědků. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu jen proto, že některé navržené důkazy nebyly provedeny ani zamítnuty. Krajský soud z obsahu spisu zjistil, že při jednání okresní soud výslovně zamítl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem, a dále při jednání stěžovatelka pouze obecně navrhla výslech osob, které za příjemce zásilku převzaly; pouze tento návrh soud prvního stupně z navržených důkazů výslovně nezamítl. Jelikož měl okresní soud za to, že na základě provedených důkazů lze učinit závěr o skutkovém stavu věci a o uplatněném nároku rozhodnout, nemůže okolnost, že nerozhodl o výše zmíněném jednom neurčitém návrhu na provedení důkazu, činit podle krajského soudu rozhodnutí okresního soudu nepřezkoumatelným. Krajský soud dodal, že opakované tvrzení stěžovatelky, že přepravovaná zásilka nebyla složena v určeném místě, nemohlo změnit závěr, že bylo-li převzetí zásilky potvrzeno příjemcem s tím, že převzata byla také v určeném místě, pak byla povinnost žalobce z přepravní smlouvy splněna.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením pro nepřípustnost. První předestřená otázka - zda mohla být smlouva o přepravě splněna tím, že dopravce předal příjemci zásilku na jiném než ve smlouvě ujednaném místě - nemohla založit přípustnost dovolání; na jejím vyřešení rozhodnutí krajského soudu nezáviselo, neboť pro tuto otázku nezbytné skutečnosti nebyly prokázány. Přípustnost dovolání nemohla podle Nejvyššího soudu založit ani druhá otázka - zda je soud oprávněn omezit se navzdory důvodné pochybnosti o skutečném místu vykládky pouze na výpověď dopravce a příjemce - neboť stejně jako u první otázky stěžovatelka zpochybnila skutková zjištění krajského soudu a jeho hodnocení důkazů, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zejména tím, že soudy nepřihlédly k jejím tvrzením a důkazním návrhům; neprovedení některých důkazů přitom nebylo ani odůvodněno. Správnost skutkových zjištění měl přitom potvrdit i vedlejší účastník tvrzením, že část zásilky mohla být doručena na jiné místo podle pokynů příjemce, aniž by předtím byla v souladu se smlouvou vyložena na ujednaném místě. Podle stěžovatelky není překvapující, že jednatel příjemce tvrzení stěžovatelky nepotvrdil, jelikož by příjemce v případě vykládky zásilky na jiném místě mohl čelit vysoké pokutě. Stěžovatelka nemůže pochopit závěry Nejvyššího soudu, neboť předestřenými otázkami zpochybňovala dostatečnost dokazování; postojem Nejvyššího soudu se však stěžovatelka dostává do začarovaného kruhu, neboť v důsledku nedostatečného dokazování se Nejvyšší soud nezabýval ani vznesenými právními otázkami. Stěžovatelka poukázala také na některé případy tzv. opomenutých důkazů mající za následek porušení práva na soudní ochranu, přičemž trvá na tom, že to se v jejím případě stalo, a napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů může Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Ústavní soud proto nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, hodnocení důkazů, celkové zjišťování skutkového stavu, dále výklad podústavního práva a jeho použití na individuální případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybnila především hodnocení důkazů obecnými soudy, které podléhá ústavněprávnímu přezkumu pouze výjimečně. Jedním z těchto výjimečných případů je, jak správně stěžovatelka poukazuje, problematika tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci nepochybně významné [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259) a ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231)]. Opomenutí důkazů je nutné posuzovat objektivně, nikoli podle představ účastníka o vypovídací hodnotě dalších navrhovaných důkazů. Situace v nyní posuzované věci je však odlišná od právě uvedeného ústavněprávního postulátu, neboť soudy, byť stručně, ale výstižně odůvodnily, že na základě již provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o skutkovém stavu, pročež bylo provedení dalších důkazů nadbytečné.
11. Krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně vysvětlil, že důkazní návrh, k němuž se okresní soud nevyjádřil, nemohl na věci ničeho změnit. Soudy si musely být vědomy pozice jednatele příjemce, jakož i jeho možných motivací, avšak s přihlédnutím k dalším důkazům a relevantním okolnostem věci dospěly k jednoznačným skutkovým zjištěním, které řádně odůvodnily. Zpochybnil-li by nyní Ústavní soud vypovídací hodnotu provedených důkazů a domýšlel-li by se významnosti neprovedených důkazů, která není v této věci zcela zjevná, nahrazoval by v důsledku hodnocení důkazů obecnými soudy, které mu zásadně nepřísluší (viz výše). K jednotlivým důkazním návrhům stěžovatelky postačuje uvést, že neprovedení výslechů dalších osob zaměstnaných příjemcem nebo za něj jednajících, nezakládá porušení práva na soudní ochranu, jestliže jednatele příjemce okresní soud vyslechl, jeho výpověď podrobně rekapituloval a učiněné zjištění srozumitelně odůvodnil. Tvrzení stěžovatelky, že podle vedlejšího účastníka mohla být zásilka vyložena jinde než na ujednaném místě, pak nemá v napadených rozhodnutích oporu, a stěžovatelka ani neuvedla, na čem tento názor zakládá.
12. K námitce stěžovatelky proti závěrům Nejvyššího soudu Ústavní soud dodává, že jim obecně nelze upřít určité ratio. Stěžovatelka tvrdila, že krajský soud dospěl ke svým závěrům navzdory důvodné pochybnosti a měl provést další důkazy. Měla-li stěžovatelka v úmyslu zpochybnit dosažení potřebné míry důkazu okresním soudem, je pravdou, že jde na rozdíl od hodnocení důkazů o právní otázku, kterou obecně nelze považovat za nepodléhající dovolacímu přezkumu jen proto, že se týká zjišťování skutkového stavu. Případná pochybnost o pravdivosti tvrzené skutečnosti a možná nedostatečnost míry důkazu však musejí být objektivně seznatelné. Tato pochybnost musí být patrna z kontextu věci a odůvodnění učiněných zjištění soudem, který důkaz provedl, a nemůže se zakládat na subjektivním názoru účastníka řízení. Proto považuje Ústavní soud i tuto námitku za zjevně neopodstatněnou, neboť v posuzované věci nešlo o nastíněnou hraniční situaci, která by v případě excesu odůvodňovala zrušení napadených rozhodnutí.
13. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu