ECLI:CZ:US:2021:3.US.2796.21.1
sp. zn. III. ÚS 2796/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti HANIKI s. r. o., sídlem Kájovská 11, Kájov, zastoupené Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem, sídlem U Tří lvů 252/13, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2021 č. j. 28 Cdo 1576/2021-839, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2020 č. j. 22 Co 1766/2019-782 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. října 2019 č. j. 2 C 96/2017-716, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AGROCON Kájov, s. r. o., sídlem Křenov 1, Kájov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci v přítomnosti stěžovatelky a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž byla porušena zásada, že vlastnictví zavazuje, vyplývající z čl. 11 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 909 687 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v žalobě blíže specifikovaných (dále jen "předmětné pozemky") bez právního důvodu.
3. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2019 č. j. 2 C 96/2017-716 žalobě částečně vyhověl a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 369 840,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku, co do částky 539 846,30 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a VI.). V rozsahu, ve kterém byla žaloba zamítnuta, okresní soud dovodil, že nárok stěžovatelky byl zčásti promlčen a zčásti jinak stanovil výši obvyklé ceny za užívání předmětných pozemků.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2020 č. j. 22 Co 1766/2019-782 rozsudek okresního soudu vyjma vyhovujícího výroku I. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2021 č. j. 28 Cdo 1576/2021-839 odmítl, neboť v rozporu s §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") neobsahovalo uvedení toho, v čem stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představovala vadu dovolání, pro kterou nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka při podání dovolání evidentně vyšla z nesprávného názoru, že přípustnost (a důvodnost) dovolání v dané věci se řídí ustanoveními občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Uváděla-li, že dovolání podává z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přehlédla, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obdobné Nejvyšší soud konstatoval i pro další stěžovatelkou naznačované vady řízení (neprovedení jí navržených důkazů - znaleckého posudku, mapky zobrazující polohové určení pozemků) s tím, že k nim lze přihlížet jen, je-li dovolání přípustné. Namítala-li stěžovatelka, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pak ani v této části nedostála požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, které zde zcela chybělo. Uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nepředstavovala ani kritika samotných skutkových zjištění krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Okresnímu i krajskému soudu vytýká, že rezignovaly na zjištění obvyklé výše pachtovného. Podle stěžovatelky se soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení řídily mylnými závěry soudního znalce. V další části ústavní stížnosti rozebírá, jakým způsobem by měla být obvyklá cena za užívání předmětných pozemků stanovena a v čem soudní znalec, který vypracovával znalecký posudek, pochybil. Znalecké závěry považuje za nepřezkoumatelné. Dále soudům vytýká, že nepřijaly a fakticky neprovedly jí předkládané důkazy, byť šlo o nové skutečnosti schopné prolomit již koncentrované řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje jeho přípustnost. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti sice usnesení Nejvyššího soudu vysloveně nenapadá, avšak z obsahu ústavní stížnosti i z toho, že k ústavní stížnosti toto usnesení přiložila, lze dovodit, že formálně brojí i proti němu, přestože žádnou relevantní argumentaci proti němu neuplatňuje, když se věnuje převážně rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že postup Nejvyššího soudu byl v souladu s procesními předpisy. Neuvedla-li stěžovatelka, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. její námitky a uplatňované dovolací důvody nesprávně vycházely ze znění občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání odmítnout pro existenci vad.
10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.), resp. do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905). Daný zákonný postup přitom stěžovatelka, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepodala-li stěžovatelka řádné dovolání, nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; viz i citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), neboť odmítnutí dovolání pro absenci vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá rozsudky krajského a okresního soudu, nepřípustná a neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení a bylo třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jen nad rámec uvedeného lze podotknout, že ani pokud by v této části nebyla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, musela by být stejně odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť argumentace formulovaná stěžovatelkou spočívající převážně v nesouhlasu se závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku ohledně stanovení obvyklé ceny za užívání předmětných pozemků nedosahuje ústavněprávní roviny.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ji zčásti (směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu) odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a zčásti (směřovala-li proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu