ECLI:CZ:US:2021:3.US.2834.21.1
sp. zn. III. ÚS 2834/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Drylock Technologies NV, sídlem Spinnerijstraat 12, 9240 Zele, Belgické království, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, Ph. D., LL. M., advokátem, sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2021 č. j. 3 Cmo 81/2021-476, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ONTEX CZ, s. r. o., sídlem Vesecko 491, Turnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu výsledků její duševní činnosti ve smyslu čl. 34 Listiny.
2. Stěžovatelka (navrhovatelka) se návrhem na nařízení předběžného opatření domáhala ochrany svých práv k duševnímu vlastnictví (patentu) a ochrany před nekalosoutěžním jednáním vedlejší účastnice řízení (odpůrkyně).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I. usnesení ze dne 2. 3. 2021 č. j. 2 Nc 1008/2021-50 uložil předběžným opatřením vedlejší účastnici řízení povinnost zdržet se výroby, nabízení, prodeje v České republice, jakož i vývozu dětských plenek nebo dětských plenkových kalhotek s označením a vyobrazením zde specifikovaným. Výroky II. a III. zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, aby vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zdržet se výroby, nabízení, prodeje v České republice, jakož i vývozu dětských plenek nebo dětských plenkových kalhotek s označením a vyobrazením v těchto výrocích specifikovaným. Výrokem IV. zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, aby vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zdržet se výroby, nabízení, prodeje v České republice, jakož i vývozu dětských plenek nebo dětských plenkových kalhotek odpovídajících slovnímu popisu v tomto výroku uvedenému. Výrokem V. konečně uložil stěžovatelce, aby ve lhůtě 30 dnů podala žalobu ve věci samé.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 3. 8. 2021 č. j. 3 Cmo 81/2021-476 změnil částečně vyhovující usnesení městského soudu ve výroku I. tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření spočívajícího v uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení zdržet se výroby, nabízení, prodeje, jakož i vývozu dětských plenek nebo dětských plenkových kalhotek ve výroku blíže specifikovaných, zamítl. Současně změnil i výrok V. městského soudu tak, že povinnost podat žalobu ve věci samé se stěžovatelce neukládá. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před městským soudem i o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud na rozdíl od městského soudu neshledal, že by byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření specifikovaného ve výroku I. usnesení městského soudu. Nesouhlasil s městským soudem v tom, že stěžovatelka osvědčila znaleckým posudkem, že dětské plenky spadají do rozsahu, jak je vymezen patenty, k nimž má vlastnické právo stěžovatelka. Podle vrchního soudu znalecký posudek předložený stěžovatelkou nebyl spolehlivý, neboť vykazoval řadu pochybností a nejasností v nálezové části a kromě toho byl i velmi stručný. Navíc se z něj nepodávalo, že by přímo sám soudní znalec zkoumal spornou dětskou plenku, ale pouze interpretoval laboratorní zprávu institutu CENTEYBEL. Pro vyhovění návrhu je však podle vrchního soudu třeba, aby obsah rozhodujícího důkazu (znaleckého posudku) dostatečně osvědčoval nárok stěžovatelky a v něm učiněné závěry byly založeny na jasném a srozumitelném osvětlení odborného problému, což se však v daném případě nestalo. Vrchní soud proto uzavřel, že stěžovatelka neosvědčila v potřebné míře hmotněprávní základ nároku nutný pro dočasnou úpravu vztahů mezi účastníky předběžným opatřením.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vrchnímu soudu vytýká, že postupoval svévolně, když jako osvědčení pro nařízení předběžného opatření neuznal znalecký posudek vypracovaný podle §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Následkem postupu vrchního soudu utrpěla stěžovatelka značnou újmu a dochází k zásahu do práva z patentu a práva nebýt vystavena nekalosoutěžnímu jednání. Vrchní soud postupoval přepjatě formalisticky a až účelově, když shledal, že posudek není spolehlivý a bez přezkumu hmotněprávního základu nařízené předběžné opatření zrušil. Navíc jednal v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES (dále jen "směrnice č. 2004/48/ES"), o dodržování práv duševního vlastnictví, když po stěžovatelce požadoval důkazy, které nejsou běžně dostupné. Usnesení vrchního soudu považuje za nedostatečně odůvodněné. Stěžovatelka si je vědoma, že Ústavní soud přistupuje k rozhodnutím o předběžných opatřeních zdrženlivě, nicméně se domnívá, že rozhodnutí vrchního soudu představuje natolik excesivní zásah do práv stěžovatele, že by se jím měl Ústavní soud zabývat. Vrchní soud učinil právo stěžovatelky na ochranu v podstatě nevymahatelným (s ohledem na časovou platnost patentové ochrany a délku případného meritorního řízení). Vzhledem k tomu, že patent představuje majetkové právo, je mu třeba poskytovat plnou a účinnou soudní ochranu před nezákonnými zásahy, což stanovují i mezinárodněprávní dokumenty [např. čl. 28, čl. 30 a čl. 50 dohody TRIPS (Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví); čl. 9 směrnice č. 2004/48/ES].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, čehož si je stěžovatelka dobře vědoma, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze zatímně, přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)].
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem vrchního soudu při jeho rozhodování, které vyústilo v závěr, že stěžovatelka neosvědčila své nároky dostatečně tak, aby byla odůvodněna potřeba vydat předběžné opatření.
11. Stěžovatelka v prvé řadě vrchnímu soudu vytýká, že postupoval svévolně, když pro osvědčení potřeby nařízení předběžného opatření neuznal znalecký posudek, který si stěžovatelka nechala vypracovat, neboť jej považoval za nespolehlivý, nejasný a vykazující řadu pochybností. Stěžovatelka svými výtkami namířenými proti posouzení znaleckého posudku, kterým chtěla osvědčit potřebu nařídit předběžné opatření, v podstatě brojí proti volnému hodnocení důkazů, které je však podstatou principu nezávislosti soudů. Jakkoliv se v řízení o předběžném opatření dokazování neprovádí, neboť postačuje pouze osvědčení skutečností odůvodňujících nařízení předběžného opatření, i hodnocení těchto skutečností je, obdobně jako u dokazování, vždy věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. V tomto směru jsou námitky stěžovatelky pouhou její polemikou s úvahami vrchního soudu, která nedosahuje ústavněprávní roviny.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo změněno usnesení městského soudu tak, že byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž jsou v něm dostatečně uvedeny důvody, na nichž bylo založeno; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které vrchní soud odvoláním napadené usnesení městského soudu změnil, byly v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto důvody, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Stěžovatelce navíc nic nebrání, aby doplnila své podklady potřebné pro osvědčení jejích nároků a případně podala nový návrh na nařízení předběžného opatření.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu