ECLI:CZ:US:2021:3.US.2867.21.1
sp. zn. III. ÚS 2867/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Adély Kačírkové, zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 22 Cdo 1672/2021-265, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, 1. Ing. Josefa Kačírka, CSc., 2. Romany Zárubové, Ivany Kačírkové, 4. Marty Stašové, 5. Evy Urbanové, 6. Hany Kociánové, 7. Petra Chamráda a 8. Judithy C. Tomanek, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020 č. j. 30 Co 89/2020-217. Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelčino dovolání, neboť dospěl k závěru, že neobsahuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že podle jeho ustálené judikatury nepostačuje k naplnění zákonné podmínky vymezení předpokladů přípustnosti dovolání citace příslušné části §237 o. s. ř. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že pouhá polemika s právním posouzením otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. Má-li být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení se má (podle mínění dovolatele) Nejvyšší soud odchýlit. Polemizovala-li tedy stěžovatelka toliko s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, aniž by však uvedla konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit, nevymezila řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že Nejvyšší soud formalisticky posoudil její dovolání. Podle stěžovatelky při absenci přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu dostála všem povinnostem dovolatele. Stěžovatelka přiznává, že sice nešťastně zvolila formulaci "právní otázka má být posouzena jinak", nicméně měla v úmyslu zdůraznit jiné právní posouzení učiněné krajským soudem. Jiného řešení právní otázky dovolacím soudem by se stěžovatelka domáhala tehdy, kdyby zároveň uvedla judikaturu dovolacího soudu, což neučinila. Rozdílné právní posouzení okresním soudem a krajským soudem stěžovatelka Nejvyššímu soudu předložila v zájmu sjednocení soudní praxe, aby vyřešil právní otázku, která dosud řešena nebyla, což podle stěžovatelky plynulo z obsahu dovolání, který si Nejvyšší soud nevyložil. Stěžovatelka také tvrdí, že nebyla povinna jakoukoli otázku formulovat, neboť nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, resp. povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, a Nejvyšší soud svou rozhodovací činností nepřiměřeně zužuje meze dovolacího přezkumu mimo rámec zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů může Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím takového orgánu porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Ústavní soud proto nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudního rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, vykazovalo-li by rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění nebo pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vymezené judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovaná rozhodnutí). Ústavní soud si je vědom své judikatury [např. nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33)], podle které odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrno, z jakých důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdyby např. Nejvyšší soud pouze ocitoval ustanovení občanského soudního řádu nebo svou obecnou judikaturu týkající se přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na argumentaci předestřenou dovolatelem, jde o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.
8. Taktéž Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)] a hodno předeslat, že je nelze v posuzované věci s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu považovat za jakkoli excesivní.
9. Z obsahu stěžovatelčina dovolání je patrné, že k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání toliko citovala příslušnou část §237 o. s. ř. a ve zbytku se zcela zaměřila na zpochybnění právního posouzení věci učiněného odvolacím soudem. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že nedocenila jednak význam vztahu mezi předpoklady přípustnosti a dovolacím důvodem, jednak rozdíly mezi jednotlivými zákonnými předpoklady přípustnosti. Měla-li být podle stěžovatelky řešená právní otázka posouzena jinak, dospěl Nejvyšší soud k logickému a ústavně souladnému závěru, že tuto otázku měla konkrétně s odkazy na příslušnou judikaturu označit. Snaží-li se snad stěžovatelka naznačit, že měla ve skutečnosti na mysli předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož šlo ve věci o právní otázku dosud neřešenou, nelze tento nedostatek zhojit v řízení o ústavní stížnosti reformulací argumentace uvedené v dovolání.
10. Nelze též přisvědčit názoru stěžovatelky, že nebyla povinna jakoukoli otázku v dovolání formulovat a že Nejvyšší soud jde svým výkladem nad rámec zákona. Jak uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud, tento požadavek plyne již z §241a o. s. ř. Výklad a navazující judikatura Nejvyššího soudu pak v tomto ohledu upřesňují význam zákona tak, aby obsahové náležitosti dovolání dosahovaly úrovně, která zajistí efektivní průběh dovolacího řízení. Je proto zřejmé, že nevymezila-li stěžovatelka, která konkrétně Nejvyšším soudem (podle ní nesprávně) vyřešená otázka má být řešena jinak, nemohl logicky ani Nejvyšší soud účelně přípustnost dovolání vůbec posoudit. Nebyla-li taková otázka ještě řešena, měla stěžovatelka tvrdit tento předpoklad přípustnosti dovolání. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje nedostatečné či nesrozumitelné odůvodnění, projev svévole nebo jiný exces, který by vyžadoval jeho zrušení.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu