ECLI:CZ:US:2021:3.US.2881.21.1
sp. zn. III. ÚS 2881/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Přípravného výboru Lvů kulatého stolu, Řádu Zemí Koruny české, se sídlem Roudníček 8, Budyně nad Ohří, zastoupeného JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2021, č. j. 5 As 202/2020-43, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 6 A 66/2017-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva svobodně se sdružovat a práva svobodně projevovat své náboženství ve smyslu čl. 16 a 20 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 9 a 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva").
2. Stěžovatel stručně rekapituluje podstatu a průběh správního řízení a posléze i řízení před správními soudy. Dne 22. 12. 2014 podal stěžovatel návrh na registraci církve Lvi kulatého stolu, Řád Zemí Koruny české (dále i jen "Řád"). Tento návrh byl Ministerstvem kultury ("ministerstvo") zamítnut. Podle ministerstva totiž vyznávání náboženské víry nebylo hlavním účelem vzniku a existence Řádu; v jeho činnosti chybí náboženské obřady a projevy víry - s vyznáváním určité náboženské víry spojené shromažďování, bohoslužba, vyučování či duchovní služba. Řád proto dle právního názoru ministerstva nenaplňoval definici církve či náboženské společnosti, jak ji vymezuje ustanovení §3 písm. a) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (dále i jen "církevní zákon"). Ministerstvo rovněž zdůraznilo, že část učení (řádová modlitba, řádový slib) je utajovaná, stejně jako organizační struktura Řádu. Návrh na registraci sice obsahoval podpisové archy s dostatečným počtem (minimálně) 300 osob, avšak při shromažďování podpisů v některých případech docházelo k neoprávněnému nakládání s osobními údaji. Řád navíc neoprávněně působil ve věznicích. Toto jednání považovalo ministerstvo za rozporné s §5 církevního zákona.
3. Ministr kultury se v rozhodnutí o rozkladu v podstatě ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím, a proto podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze ("městský soud"). Městský soud sice dal stěžovateli částečně za pravdu (pokud šlo o otázku "sporných podpisů" jako překážky registrace), přitakal však správním úřadům v hlavních meritorních otázkách. Ani podle městského soudu totiž Řád nenaplňoval zákonné znaky církve či náboženské společnosti a neoprávněně působil ve věznicích. Městský soud v Praze tudíž správní žalobu zamítl a stěžovatel proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost rovněž zamítl, přičemž jeho důvody se z části shodovaly s právním názorem Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud sice kritizoval, že městský soud označil působení stěžovatele, resp. jeho koordinátorů ve věznicích, za porušení církevního zákona; jako stěžejní argument pro zamítnutí kasační stížnosti (a obecně pro zamítnutí návrhu na registraci Řádu) však považoval to, že Řád nesplňoval pojmové znaky církve ve smyslu církevního zákona.
5. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí správních soudů, neboť podle něj nepřípustně omezují svobodný projev náboženství. Stěžovatel zdůrazňuje, že stát není oprávněn hodnotit legitimitu, správnost či dostatečnou "náboženskost" jeho věrouky a posuzovat to, zda je stěžovatel církví ve smyslu státní představy "správné" církve. V tomto ohledu je třeba vyjít z extenzivního pojetí pojmu církev.
6. Podle stěžovatele proto lze odmítnout registraci extremistů či recesistů, kteří nemyslí registraci vážně, ale není možno odmítat uznání církve státem jen proto, že si stát pod tímto pojmem představuje jiný obsah, než který představuje navrhovatel. Při výkladu daného pojmu je nezbytně nutno vycházet z extenzivního pojetí a v případě pochybností se vyslovit ve prospěch žadatele o registraci. I judikatura Evropského soudu pro lidská práva stojí nezpochybnitelně na stanovisku, že omezení svobody vyznání je třeba vykládat přísně restriktivně (rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2009, Nolan a K. proti Rusku, č. stížnosti 2512/04).
7. Církev jako taková vzniká dle stěžovatele právně neuchopitelnou skutečností - faktickým sdružením se osob se stejným náboženským cítěním a touhou toto cítění sdílet s ostatními organizovaným způsobem. Toto cítění Lvi kulatého stolu Řádu Zemí Koruny české jednoznačně deklarovali a lze ho vyčíst ze všech předložených dokumentů církve. V rámci registračního řízení Ministerstvo kultury toto jejich cítění nikterak nezpochybnilo, neuvedlo, že by nebylo míněno vážně, šlo by o recesi či by se mělo jednat o zneužití práva. Dogmatické lpění na striktním naplnění nezřetelně ohraničené definice pojmu "církev" pak dle stěžovatele evidentně přesahuje mantinely dané čl. 16 Listiny. Právní úprava registrace církví totiž nesmí být zjevně nepřiměřená, a to ani z hlediska svého textu a ani z hlediska svého výkladu.
8. Další obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Lze tak učinit dílčí závěr, že podmínky řízení byly splněny.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že souhlasí se stěžovatelem, pokud jde o obecné vymezení základních principů vztahu mezi církvemi a státem. Jak plyne již z judikatury Evropského soud pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 7. 7. 2011, Bayatyan proti Arménii, č. stížnosti 23459/03, §120), "rolí státu je být neutrálním a nestranným pořadatelem provozování různých náboženství, věrouk a přesvědčení, a [...] tato role má vést k veřejnému pořádku, náboženské harmonii a toleranci v demokratické společnosti. [...] povinnost státu být neutrální a nestranný je neslučitelná s jakoukoliv pravomocí státu hodnotit legitimitu náboženských přesvědčení anebo způsobů, jakým jsou tato přesvědčení vyjadřována." Jinými slovy, stát dle Úmluvy ani dle Listiny zásadně nemá hodnotit, jaké náboženské přesvědčení je správné či legitimní. Naopak, stát má vystupovat jako neutrální arbitr a garant náboženské svobody.
12. Uvedené však současně ani neznamená, že by pojmy jako "náboženství", "náboženské přesvědčení" či "víra" byly zcela subjektivní a že by stát musel vždy akceptovat tvrzení, podle něhož určité jednání či projev spadají pod ochranu čl. 9 Úmluvy či čl. 16 Listiny. Systém víry, jehož se jednotlivec (či v tomto případě přípravný výbor) dovolává, musí dosáhnout rozumné míry přesvědčivosti, vážnosti či soudržnosti (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 11. 2008, Leela Förderkreis E. V. a další proti Německu, č. stížnosti 58911/00, §80).
13. Uvedené principy lze vztáhnout i na otázku uznání, resp. registrace církve či náboženské společnosti podle církevního zákona. Na jedné straně registrace církve či náboženské společnosti (a s tím související vznik právnické osoby) není podmínkou pro to, aby se její členové směli sdružovat či společně konat bohoslužby. Svoboda vyznání a náboženského projevu totiž může být realizována i mimo registrované církve a náboženské společnosti. Na straně druhé však i registrace církve či náboženské společnosti požívá ochranu ve smyslu čl. 16 Listiny a čl. 9 ve spojení s čl. 11 (a případně i čl. 14) Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 2021, Starobylé baltské náboženské společenství "Romuva" proti Litvě, č. stížnosti 48329/19, §§120-123). To platí tím spíše, že akt registrace zaručuje nejen právní subjektivitu, nýbrž i přístup k určitým právům podle zákona (srov. zejména §6 a 7 církevního zákona).
14. I při rozhodování o registraci církve či náboženské společnosti ovšem mohou orgány státu hodnotit, zda se vůbec v daném případě jedná o reálnou církev či náboženskou společnost, přičemž klíčové je právě to, zda je subjekt, který má vzniknout, založen na vážném, soudržném, naléhavém a důležitém náboženském přesvědčení. V opačném případě by totiž vznik subjektu vůbec nebyl čl. 16 Listiny či čl. 9 Úmluvy kryt (srov. i Bobek, M. Komentář k čl. 9. In Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 988). Při takovém hodnocení je přirozeně na místě určitá zdrženlivost, neboť nesmí jít o shora zmíněné substantivní hodnocení "správnosti" náboženského přesvědčení. S ohledem na požadavek neutrality pak není možné hodnotit "opravdovost" určitého náboženského přesvědčení výlučně prismatem toho, jak fungují tradiční či mainstreamová náboženství.
15. Klíčovou otázkou v projednávané věci proto je, zda se veřejná moc zamítnutím stěžovatelova návrhu na registraci dopustila nepřípustného (obsahového) hodnocení "legitimity či správnosti" náboženství, či zda toliko neutrálně posuzovala, zda by církev Lvi kulatého stolu, Řád Zemí Koruny české byla založena na skutečném náboženském přesvědčení naplňujícím zmíněné znaky naléhavosti, vážnosti, soudržnosti a důležitosti (srov. Starobylé baltské náboženské společenství "Romuva" proti Litvě, §125).
16. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že správní soudy nevybočily z mantinelů vymezených jim ústavním pořádkem. Ústavní soud se v prvé řadě ztotožňuje s konstatováním Nejvyššího správního soudu, podle něhož §3 písm. a) církevního zákona má normativní význam, kterým je rozhodující správní orgán vázán. To znamená, že při posuzování návrhu na registraci církve správní orgán zjišťuje, jaký je vlastně účel založení toho kterého společenství, resp. zda je jím deklarované vyznávání určité náboženské víry. Víru jako takovou mu v této fázi nepřísluší hodnotit; je však povinen posoudit, zda jde o dlouhodobější strukturu a organizovaný systém víry více osob, a nikoli o náhlé, přechodné či kolísavé hnutí mysli několika jedinců.
17. Ústavní soud považuje za ústavně konformní (a plně souladný se shora vymezenými východisky judikatury Evropského soudu pro lidská práva) rovněž právní názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož obecně prospěšná činnost nemůže být základním materiálním znakem a výhradním způsobem toho, jak se vyznávání určité náboženské víry projevuje. V takovém případě se totiž nejedná o církev či náboženskou společnost, nýbrž o společenství založené za jiným účelem, a sice účelem obecně prospěšným, humanitárním nebo charitativním. Takovému společenství samozřejmě stále svědčí svoboda sdružovací a má možnost působit např. jako spolek podle obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku.
18. Tímto prismatem pak správní soudy (a před nimi i správní orgány) hodnotily tvrzené náboženství či náboženské přesvědčení, na němž měl být založen budoucí Řád, jakož i jeho dosavadní činnost. Dospěly přitom k závěru, podle něhož v učení a činnosti Řádu byly patrné určité projevy víry. Šlo však o projevy natolik okrajové, nahodilé a nesoudržné, že nemohly obstát jako seriózní opora pro to, že dané společenství skutečně představuje dobrovolné společenství osob založené za účelem vyznávání určité náboženské víry. Takové hodnocení je ústavně konformní, neboť pracuje výlučně s kritérii "opravdovosti" náboženského přesvědčení (tj. již zmíněná naléhavost, vážnost, soudržnost a důležitost) a nepouští se do meritorního hodnocení správnosti či legitimity náboženského přesvědčení.
19. Podstatné je i to, že toto hodnocení je založeno na pečlivé práci s provedenými důkazy, včetně znaleckého posudku Mgr. Františka Fojtíka. Správní soudy přihlédly k celé řadě skutečností, na jejichž základě bylo možno dospět k závěru, že Řád je spíše sdružením s cílem obecně prospěšným, humanitárním nebo charitativním. V prvé řadě se jednalo o praktickou absenci standardních vnějších znaků působení náboženské společnosti, jako jsou obřady či bohoslužby (srov. napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, odst. 35 - 37). Pokud se již výjimečně určité náboženské obřady konaly - např. za účasti hostů z církví již registrovaných - byly charakteristické svou nekonzistentností, resp. neukotveností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, odst. 35).
20. Podstatnou skutečností pak bylo rovněž to, že ani přední členové Řádu nebyli zcela přesvědčeni o primárně náboženském charakteru svého společenství. Člen rady starších například v rozhovoru se znalcem konstatoval, že "[u]rčitě se jako nemodlíme, pozdravíme se klasicky, má to nějaký pravidla, to ano, ale není to o nějakým velkým rozjímání, ale spíše řešit ty věci, který jsou důležitý, co se těm lidem stalo, co se plánuje. Ale zažil byste i povídání, to znamená, kdo co otvírat se. Je to třeba to, že se bavíme o věcech víry... o duchovnu, o tom, kam směřujeme jednak my osobně, i jako Řád."
21. Souhrn těchto skutečností pak vede Ústavní soud k závěru - stejně jako orgány veřejné moci rozhodující před ním - že byť v činnosti Řádu a v jeho základních principech byly určité náboženské prvky patrné, jednalo se spíše o prvky nahodilé a nekonzistentní. I s ohledem na shora rozebrané principy plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tak lze konstatovat, že Řád nebyl založen na naléhavém, vážném, soudržném a důležitém náboženském přesvědčení. Postup obecných soudů byl proto ústavně konformní.
22. Nad rámec již uvedeného Ústavní soud zdůrazňuje, že uvedené nebrání stěžovateli, aby registrace v budoucnu dosáhl. Důvodem zamítnutí registrace totiž nebyl názor státu o jakési nepřijatelnosti či nelegitimitě náboženského přesvědčení, na němž byla činnost řádu údajně založena, nýbrž závěr o nekonzistentnosti a marginálním postavení tvrzeného náboženského přesvědčení v činnosti Řádu. Pokud proto Řád v budoucnu svůj charakter změní a bude reálně založen na naléhavém, vážném, soudržném a důležitém náboženském přesvědčení, cesta k registraci podle církevního zákona mu bude otevřena. Zároveň ani za současného stavu mu nic nebrání ve svobodném rozvoji jeho činnosti a konec konců - jak již bylo zmíněno - je mu otevřena i cesta k právní subjektivitě podle občanského zákoníku.
23. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před správními soudy bylo spravedlivé a že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální právní názor a lze je považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu