ECLI:CZ:US:2021:3.US.2894.21.1
sp. zn. III. ÚS 2894/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou, se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 28 Cdo 1027/2021-715, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 12 Co 288/2019-667, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. 12 Co 288/2019-676, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 16 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 6. 2019, č. j. 41 C 17/2015-538, tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMV") určení vlastnictví státu k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku.
3. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, "že v situaci, kdy právní předchůdce žalobce v rámci scelování pozemků a uskutečněných přídělů "vyměnil" jím původně vlastněné pozemky pozemkového katastru za jiné pozemky v roce 1947, tudíž tyto pozemky zjevně nevlastnil alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), nesvědčí mu aktivní věcná legitimace k vedení sporu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť není oprávněnou osobou podle §3 tohoto zákona."
4. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost.
5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž krajskému soudu vytýká, že "rozsudek změnil, a to jen na základě své úvahy, domněnky, či snad předpokladu, aniž by provedl jakýkoliv důkaz." Uvádí, že měl v odvolacím ústním jednání připraven klíčový důkaz, ale nebyl vyzván ani poučen, aby důkaz předložil (odkazuje přitom na Statuta jednání platná i v roce 1946, která určovala, jak a kdo může s majetkem právního předchůdce stěžovatele zacházet). Stěžovatel rovněž rozporuje, že by došlo k dekretové směně, resp. uvádí, že v tomto ohledu nebyl proveden žádný důkaz. Poslední stížnostní bod směřuje k výkladu vnitřních norem církve, když odvolacímu i dovolacímu soudu vytýká, že vyložily jednání "matky" a "dcery" dle obecných představ, nikoliv však podle vnitřních předpisů katolické církve a samotného stěžovatele (uvádí, že ke směně pozemků nemohlo dojít bez souhlasu statutárního orgánu - komandéra v Mostě).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. S ohledem na předestřená obecná východiska Ústavní soud předně uvádí, že se zabýval prakticky shodným podáním stěžovatele již dříve, přičemž dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2795/20 ze dne 23. 3. 2021 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud přitom neshledal žádné rozumné důvody, proč by se měl nyní od závěrů učiněných v tomto předchozím rozhodnutí odchýlit. Nutno dodat, že tyto důvody nepředkládá ani samotný stěžovatel.
9. K vlastním stížnostním námitkám proto uvádí Ústavní soud pouze následující.
10. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
11. Ústavní soud nepřisvědčil rovněž tvrzení stěžovatele, že by snad krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu na základě pouhé domněnky, aniž by provedl jakýkoliv důkaz. Jak se totiž podává z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu, závěr o směně předmětných pozemků před rozhodným obdobím předvídaným v ustanovení §1 ZMV učinil krajský soud po zopakování dokazování z listinných důkazů, konkrétně pak z listiny Osidlovací komise ministerstva zemědělství v Mostě ze dne 4. 12. 1946 s prohlášením o schválení výměny pozemků podle návrhu ze dne 12. 6. 1947, protokolu Osidlovací komise ministerstva zemědělství v Mostě ze dne 4. 12. 1946 a výkazu směn k přídělovému plánu Osidlovací komise ministerstva zemědělství (srov. rozsudek krajského soudu, body 11 a 20). Takto odůvodněný závěr tudíž nelze považovat za svévolný, resp. extrémní ve shora naznačeném smyslu, neboť má oporu v provedeném dokazování.
12. Co se týká námitky porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že krajský soud stěžovatele nevyzval k předložení (z pohledu stěžovatele) klíčového důkazu, jímž měla být zpochybněna platnost směny předmětných pozemků, resp. jej o možnosti předložení tohoto důkazu ani nepoučil, pro Ústavní soud je především podstatné, že stěžovatel mohl tento důkaz předložit z vlastní iniciativy již dříve, a to (přinejmenším a nejpozději) v souvislosti s vyjádřením k odvoláním žalovaných. Právní názor, jenž následně aproboval rovněž krajský soud, tj. že dotčené´ pozemky se staly předmětem směny a přídělu před rozhodným obdobím, přičemž právní´ předchůdce stěžovatele souhlasil s tím, aby pozemky byly pojaty do celku s konfiskovaným majetkem, byl totiž uplatněn v odvolání druhého žalovaného a třetí žalované (srov. rozsudek krajského soudu, bod 8). Pakliže stěžovatel tento argument nevyvrátil, a to i s předložením patřičných důkazů, nelze tuto jeho procesní pasivitu hodnotit jinak než neunesení důkazního břemene.
13. Ústavní soud má dále za to, že ostatní stěžovatelem uplatněné námitky rozporující, že došlo ke směně pozemků, ať už ve smyslu jejího právního základu či faktického provedení, resp. poukazující na nepřípustný výklad vnitřních norem církve, lze vypořádat odkazem na shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2795/20 (zejména body 17-18), neboť byly předkládány již v tomto řízení.
14. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že neshledal v právním názoru obecných soudů o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele k vedení sporu dle §18 odst. 1 ZMV zásadní rozpor se smyslem a účelem ZMV coby restitučního předpisu. K námitce stěžovatele, že proces směny nebyl platně proveden a že se nikdy neujal panství nad pozemky, jež mu byly přiděleny za sporné (směněné) pozemky, pak uvedl (a pro posouzení věci též považoval za klíčové), že vlastnické právo k těmto sporným pozemkům nabyl přídělce, J. Vrána, již před počátkem rozhodného období. Ústavní soud přitom zdůraznil, že stěžovateli byly současně nabídnuty "náhradní" pozemky, přičemž s touto nabídkou souhlasil. Z dané ústavní stížnosti (stejně jako z nyní posuzované stížnosti) přitom neplyne, z jakého důvodu s těmito pozemky stěžovatel nenakládal jako jejich vlastník, ještě když to bylo s ohledem na politické poměry možné. Ústavní soud tak uzavřel, že "v té době byla oběma stranami směna nepochybně považována za platnou, resp. stěžovatel netvrdí opak, ostatně si lze stěží představit, že by tuto platnost zpochybňoval právní předchůdce stěžovatele, byla-li směna schválena jeho velmistrem jako nejvyšší autoritou řádu (a to na základě usnesení generálního konsilia). Úvahy obecných soudů v tomto ohledu nelze považovat za zcela nepřiléhavé. Vytýká-li v této souvislosti stěžovatel obecným soudům, že nepřípustně interpretovaly a aplikovaly církevní právo, nebylo třeba se touto námitkou zabývat, neboť i kdyby byla důvodná, na výsledku řízení by to nic změnit nemohlo." Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se od těchto závěrů měl odchýlit, neboť jsou použitelné i v kontextu nyní posuzovaného případu, jenž je po skutkové i právní stránce shodný.
15. Ústavní soud závěrem dodává, že obdobně jako Nejvyšší soud považuje za nepřípadný odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1920/20 ze dne 25. 1. 2021, jenž souvisí s povinností orgánů veřejné moci posoudit, zda konfiskace majetku dle dekretů prezidenta republiky proběhla účinně, kterážto otázka nebyla v nynější věci vůbec řešena.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu