ECLI:CZ:US:2021:3.US.2906.21.1
sp. zn. III. ÚS 2906/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. U., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem se sídlem Poštovní 783/1, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2021, č. j. 11 Co 78/2021-565, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 1. 2021, č. j. 99 Nc 164/2019-467, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy, výživy a styku pro nezletilou dceru K., jejíž matkou je H. J. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem svěřil nezletilou do péče matky (výrok I.) a uložil stěžovateli přispívat na její výživu částkou 6 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2019 (výrok II.) s tím, že mu za období od 1. 6. 2019 do 31. 12. 2020 nevznikl dluh na výživném (výrok III.). Okresní soud dále upravil přímý i nepřímý styk stěžovatele s nezletilou, a to v režimu běžném i v režimu státních svátků a prázdnin (výrok IV.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu v jeho výroku IV. tak, že pozměnil harmonogram styku s nezletilou (ve prospěch stěžovatele), přičemž stanovil, že rozdělení povinností spjatých s uskutečněním styku bude rozděleno rovnoměrně mezi oba rodiče (výrok II.). Ve zbytku pak rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že skutkové i právní závěry učiněné soudy obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, v čemž spatřuje porušení svých základních práv. Rozporuje především závěr obecných soudů o nevhodnosti střídavé péče z důvodu nízkého věku nezletilé a přetrvávajícího konfliktu a nedostatku komunikace mezi rodiči. Stěžovatel zdůrazňuje, že příčinou konfliktního vztahu je počáteční protiprávní jednání matky (spočívající v odstěhování s nezletilou do místa značně vzdáleného od původního bydliště rodiny).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení, v němž byla mimo jiné posuzována rovněž úprava výchovných poměrů k jeho nezletilé dceři, v nichž tyto soudy neshledaly předpoklady pro svěření nezletilé alespoň do střídavé péče.
9. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do formy, rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel ale povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter vyslovení nesouhlasu vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, předkládal v obdobném znění již v průběhu předchozího řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost zjevně považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, a to kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Ústavní soud současně setrvale judikuje, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, vyžadují-li to specifické okolnosti projednávaného případu, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče, žijí-li rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, ve značné vzdálenosti od sebe, a to zejména tehdy, když by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
13. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
14. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že okresní i krajský soud při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky pečlivě a důsledně do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, krajský soud z pozice odvolací instance potvrdil, že nezletilá bude svěřena do výlučné péče matky, resp. stanovil, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou způsobem uvedeným výše, jsou s nimi dle názoru zdejšího soudu plně v souladu.
15. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
16. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že krajský soud (v návaznosti na závěry učiněné již okresním soudem) rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování návrhu stěžovatele, přičemž dostatečně objasnil, proč rozhodl o ponechání nezletilé v péči matky. Důvody, pro které takto postupoval (tj. konfliktní vztah rodičů a nízký věk dítěte), jsou navzdory odlišnému názoru stěžovatele zcela v souladu se shora rekapitulovanými kritérii formulovanými v judikatuře Ústavního soudu. V tomto ohledu lze podotknout, že sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Pro Ústavní soud je rovněž důležité, že krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu ve vztahu ke stanovení místa předávání nezletilé, a tedy zajistil, že povinnosti související s uskutečněním styku s nezletilou budou mezi rodiče rozděleny rovnoměrně, což plně odpovídá závěrům plynoucím z judikatury zdejšího soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1279/21 ze dne 16. 8. 2021).
17. Ústavní soud dále považuje za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost rozšíření stávající výchovy u nezletilé není do budoucna v žádném případě vyloučena, tím spíše, pokud obecné soudy založily svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je možná či dokonce daná (konfliktní vztah rodičů, věk dítěte), neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak navíc zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilé nevyžadují změnu jejích výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů na potřebě nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svému nezletilému dítěti, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
18. Ústavní soud proto apeluje na rodiče, aby se v samotném zájmu svého dítěte vynasnažili, aby dcera rozpad jejich vztahu pocítila co nejméně. Je totiž primárně na rodičích, aby dbali nejlepšího zájmu dětí, kterým jistě je, jako absolutní minimum, absence přenášení vzájemných neshod a jejich důsledků na děti (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3216/13).
19. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu