ECLI:CZ:US:2021:3.US.2931.21.1
sp. zn. III. ÚS 2931/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Gábora Nyilase, zastoupeného Mgr. Václavem Kubičkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2021, č. j. 5 Co 904/2021-62, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 7. 2021 č. j. 17 C 239/2020-51, bylo zastaveno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem a stěžovateli bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 80 500 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodl o odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že usnesení okresního soudu v této části napadeným usnesením potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnost postupu obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení, zejména posouzení otázky míry jeho zavinění ve vztahu právě k přiznání nákladů řízení protistraně. Stěžovatel se domnívá, že otázka náhrady nákladů řízení v jeho případě nabyla ústavněprávní dimenze z důvodu extrémní nespravedlnosti, kdy se soudy v daném případě nezabývaly důvody k zastavení řízení v širších souvislostech a nezohlednily specifické okolnosti věci. Dle stěžovatele se nevypořádaly ani s otázkou důvodnosti zahájení řízení, ke kterému došlo v době, kdy bylo žalobkyni známo, že stěžovatel aktuálně nemá reálnou možnost vypořádat její nároky, ale že usiluje o získání povolení k trvalému pobytu, což byla podmínka pro získání úvěru. V takovém postupu spatřuje stěžovatel možné nepoctivé jednání a zneužití práva ze strany žalobkyně, obecné soudy však k těmto skutečnostem nepřihlédly.
4. Dále stěžovatel namítá, že žalobní návrh byl vzat zpět nikoli pro chování jeho, ale pro chování obou účastníků řízení, a to po uzavření dohody mezi nimi, neboť bez shodného projevu vůle jich obou by nebylo možné dohodu uzavřít. Stěžovatel připomíná, že k vyřešení sporu přistupoval aktivně, měl zájem na mimosoudním řešení a odstranil překážky, které mu bránily v získání úvěru na úhradu vypořádacího podílu. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/19 či sp. zn. I. ÚS 262/20 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz), ve kterých byl vyjádřen názor, že v řízeních s povahou iudicii duplicis je vhodné nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, ledaže by konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňovaly jiný postup.
5. Stěžovatel rovněž namítá porušení principu rovnosti účastníků řízení. Okresní soud mu totiž nezaslal zpětvzetí žaloby a nebylo mu umožněno se k němu vyjádřit a tuto vadu nezhojil ani krajský soud.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatele je nutno především uvést, že otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí.
9. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další). Ústavní soud je proto v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, např. tehdy, nepřizná-li soud náhradu nákladů bezdůvodně vůbec [srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)], anebo vydají nepřezkoumatelná rozhodnutí.
10. V nyní posuzované věci je podstatné, že obecné soudy svá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně logicky a podrobně zdůvodnily a jejich právní závěry neobsahují žádnou ústavněprávní diskrepanci. Odvolací soud vysvětlil, že pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle §146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy v případě zastavení řízení, je podstatné hodnocení reálných procesních kroků a úkonů účastníků ve vztahu k podané žalobě. Poukázal přitom na procesní stanovisko stěžovatele (žalovaného) po podání žaloby, kterým se žalobě aktivně bránil a navrhoval ji zamítnout a až následně přistoupil na smírné vyřízení věci. Skutečnost, že dohoda uzavřená mezi účastníky byla shodná s tím, co žalobkyně navrhovala již ve výzvě k vypořádání před podáním žaloby a posléze i v žalobě, svědčí o tom, že žaloba byla podána důvodně; jinak by patrně stěžovatel na takové řešení nepřistoupil. Všechny tyto okolnosti jistě nelze při rozhodování o nákladech řízení vykládat ve prospěch stěžovatele.
11. Krajský soud nadto dostatečně konkrétně vysvětlil, jak mohl stěžovatel již po výzvě žalobkyně a následně i v době trvání pandemie aktivně postupovat (intenzivněji jednat s bankami, nevyčkávat s podáním žádosti o trvalý pobyt) a jaké jeho kroky by pak mohl při rozhodování o nákladech řízení zohlednit (uzavření smlouvy o smlouvě budoucí s protistranou). Jelikož tak stěžovatel nekonal, a naopak usiloval o odložení řešení věci o dva roky či o zamítnutí žaloby, nelze obecným soudům vytýkat, že k jeho procesnímu stanovisku přihlédly.
12. Jde-li o judikaturu, na kterou odkazuje stěžovatel, pak je nutné zmínit, že v ní vyslovené závěry se vztahují k rozhodování o nákladech řízení v případech, kdy soud rozhoduje o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví meritorně, nikoliv kdy je řízení zastaveno dle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Nicméně i zde v obecné rovině zaznělo, že za širší okolnosti, k nimž lze přihlédnout při úvahách o přiznání práva na náhradu nákladů řízení, je možné považovat právě i způsob jednání účastníků před zahájením řízení při snaze o zrušení spoluvlastnictví dohodou (srov. nález ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20).
13. Ústavní soud shledal, že věci stěžovatele nejde ani o zjevnou nespravedlnost, jak ji má na mysli například nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153), která by Ústavní soud teprve opravňovala - i přes výše naznačenou zdrženlivost, s níž přistupuje k eventuálnímu zásahu do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení - aby přistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu.
14. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a že napadeným rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základních práv. Krajskému soudu totiž nelze vytknout, že rozhodl právě tímto způsobem. Naopak, v dané věci krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně a rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí, a to včetně vypořádání námitky týkající se nezaslání zpětvzetí žaloby okresním soudem stěžovateli a na to navazující nemožnosti se k němu vyjádřit, na které lze zcela odkázat.
15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu