ECLI:CZ:US:2021:3.US.294.21.1
sp. zn. III. ÚS 294/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Martanové, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, č. j. 20 Cdo 1743/2020-359, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2020, č. j. 54 Co 159/2019-322, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2019, č. j. 36 EXE 8107/2010-280, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce se zamítá, a to s odůvodněním, že pravomocným rozhodnutím soudu, které je podkladem pro exekuci, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet, aniž by byl oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání; městský soud však napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
3. Předmětem exekuce na majetek stěžovatelky je vymožení dlužného nájemného za období let 1999 - 2004 v celkové výši 50 338 Kč s příslušenstvím. Zastavení exekuce se stěžovatelka domáhala s odůvodněním, že předmětný byt ve vlastnictví oprávněné Městské části Praha 3 užívá již od roku 1983. Tento byt byl původně bytem II. kategorie, vyhláškou Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, byl přeřazen do I. kategorie a v důsledku tohoto přeřazení došlo také ke zvýšení nyní exekučně vymáhaného nájemného. Vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. však byla později nálezem Ústavního soudu zrušena. Na základě tohoto zrušovacího nálezu stěžovatelka dovodila, že ve smyslu §70 a §71 zákona o Ústavním soudu nelze práva a povinnosti z pravomocného rozhodnutí vydaného na základě zrušené vyhlášky vykonávat, což je důvodem pro zastavení exekuce, neboť exekuční rozhodnutí přestalo být způsobilým titulem.
4. Stěžovatelka zdůrazňuje, že za 38 let nájmu v předmětném bytě nikdy nezůstala dlužna nájemné za jeden celý měsíc. Stěžovatelce je 84 let, 38 let obývá byt, který vykazuje závady, jež ostatně v minulosti vedly vlastníka bytu k poskytnutí slevy ze základního nájemného, přičemž dalších slev z nájemného se stěžovatelka v minulosti soudně domáhala. V kontextu všech těchto okolností se domnívá, že vedení exekučního řízení je v rozporu s dobrými mravy. Vlastník bytu se na stěžovatelce domáhá dlužné části nájemného za období 1999 - 2004, tedy dluhů starých 21 - 16 let, a to za to, že stěžovatelka prokazatelně žije v bytě zhoršené kvality. Navíc je třeba podotknout, že oprávněná nechala dluh ve výši 50 338 Kč narůst na exekučně vymáhanou částku převyšující 780 000 Kč. Uhrazení takto vysoké částky je pro stěžovatelku nereálné. Závěrem poukazuje na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého jsou obecné soudy v exekučním řízení povinny výkon rozhodnutí zastavit, jestliže by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že obvodní soud měl návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce vyhovět právě s ohledem na dikci ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť vedení předmětného exekučního řízení vůči stěžovatelce vede ke zjevné nespravedlnosti.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je totiž pouhý nesouhlas stěžovatelky s vedením exekuce na její majetek. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se snaží zvrátit účinky exekučního titulu, a to i v samotném exekučním řízení. Posouzení relevance takto vznesených stížnostních námitek však svým obsahem spadá do nalézacího řízení, nikoliv do řízení vykonávacího.
8. V tomto směru Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení v ústavním systému jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nehodlá jakkoliv rozporovat závěr učiněný obecnými exekučními soudy, které věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí přezkoumávat zásadně nemohou. Předmětem exekučního řízení totiž není nalézání práva, nýbrž vymožení splnění povinnosti uložené exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení. Z toho vyplývají základní předpoklady nařízení exekuce, jimiž jsou právě exekuční titul, vykonatelnost exekučního titulu a opatření exekučního titulu doložkou vykonatelnosti. Jinými otázkami se zásadně nemůže exekuční soud a ani soudní exekutor zabývat, neboť by došlo k překročení jejich zákonem vymezené pravomoci.
9. Pokud tedy Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.
10. Z výše nastíněných důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu