ECLI:CZ:US:2021:3.US.2942.21.1
sp. zn. III. ÚS 2942/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného gr. Pavlem Maršálkem, advokátem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2021 č. j. 25 Cdo 693/2020-419, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018 č. j. 62 Co 189/2018-280 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. září 2017 č. j. 15 C 336/2015-138, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Republikové centrum vzdělávání, s. r. o., sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 11, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla žalované vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 200 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (II. až IV. výrok). Žalovaná částka měla představovat náhradu škody způsobené stěžovateli porušením povinnosti vedlejší účastnicí, která vyplývala ze dvou typově stejných smluv, uzavřených mezi těmito účastníky jako podnikateli dne 21. 1. 2013, o zabezpečení stravování pro účastníky veřejné zakázky "Mladá naděje v Libereckém kraji" a "Počítáme s Vámi". Dle tvrzení stěžovatele bylo povinností vedlejší účastnice zajišťovat stravování účastníků veřejné zakázky prostřednictvím stěžovatele a objednávat u něj obědy v množství odpovídajícím počtu účastníků této zakázky. Podle stěžovatele vedlejší účastnice tuto povinnost nesplnila, neboť stravování účastníkům zajišťovala i prostřednictvím jiných subjektů. Vedlejší účastnice měla odebrat u stěžovatele 3 900 obědů, ačkoliv ve skutečnosti mělo být pro účastníky výše zmíněných zakázek zajištěno celkem 14 000 obědů. Stěžovatel proto požadoval náhradu ušlého zisku s tím, že kdyby náklady na vyhotovení jedné porce činily 40 Kč, činil by minimální zisk, o který byl stěžovatel v důsledku porušení smlouvy vedlejší účastnicí ochuzen, částku 200 000 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že z předmětných smluv, jejichž obsah vyložil za pomoci §35 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, nevyplývá, že by vedlejší účastnici svědčila povinnost zajistit každému z účastníků veřejné zakázky oběd výhradně u stěžovatele. Vedlejší účastnice se tak nedopustila porušení smluvní povinnosti jako jednoho z předpokladů náhrady škody podle §373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, a stěžovateli proto nesvědčilo právo na náhradu ušlého zisku.
3. K odvolání obou účastníků řízení (vedlejší účastnice odvoláním napadla pouze jeden z nákladových výroků) rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v I. výroku potvrdil (I. výrok), v rozsahu nákladových výroků jej částečně změnil a částečně zrušil a věc obvodnímu soudu vrátil k dalšímu řízení (II. až IV. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (V. výrok).
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nesprávnost napadených rozhodnutí tkví v nepochopení obsahu předmětných smluv obecnými soudy. K tomu provádí vlastní výklad jednotlivých smluvních ujednání, z něhož má vyplývat, že vedlejší účastnice měla povinnost zabezpečit účastníkům oběd výhradně u stěžovatele; vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice tuto povinnost porušila, odpovídala stěžovateli za způsobenou škodu (ušlý zisk). Další pochybení stěžovatel spatřuje v postupu městského soudu, který stěžovatele neseznámil se zcela odlišným posouzením věci, a neumožnil mu přizpůsobit odvolací argumentaci. Rozhodnutí městského soudu, který na rozdíl od obvodního soudu kvalifikoval předmětné smlouvy jako smlouvy nepojmenované (a nikoliv jako smlouvy o dílo), je tak navíc zatíženo vadou překvapivosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Stěžovatel svou argumentací vyjadřuje silný nesouhlas se způsobem, jakým bylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto o jím uplatněném nároku. Konkrétní důvody, které soudy vedly k přijetí v ústavní stížnosti rozporovaných závěrů, však stěžovatel nereflektuje, když pouze nadále setrvává na vlastním výkladu předmětných smluvních ujednání, ačkoliv mu bylo soudy opakovaně vysvětleno, proč jím zastávaný názor nemůže uspět. Ústavní soud považuje závěry soudů za logické a pečlivě zdůvodněné, a v podrobnostech na ně proto odkazuje.
10. Namítá-li stěžovatel porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí městským soudem, pak ani tuto námitku Ústavní soud nemůže vyslyšet. Jak se totiž podává z napadených rozhodnutí, klíčovou otázkou, kterou se soudy ve věci zabývaly, byla otázka výkladu projevené vůle účastníků obsažené v předmětných smlouvách, konkrétně otázka, zda ze smluv vyplývalo tzv. exkluzivní postavení stěžovatele a tomu odpovídající povinnost vedlejší účastnice zajistit účastníkům veřejné zakázky obědy výhradně u stěžovatele či nikoliv. Samotná skutečnost, že městský soud kvalifikoval smlouvy jako smlouvy nepojmenované podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku, a nikoliv jako smlouvy o dílo podle §536 téhož zákona (jak učinil obvodní soud), neměla na posouzení stěžovatelova nároku vliv.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu