ECLI:CZ:US:2021:3.US.2981.21.1
sp. zn. III. ÚS 2981/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, č. j. 28 Cdo 2031/2021-121, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 4 Co 211/2019-100, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, č. j. 38 C 26/2017-80, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") rozhodl, že se Římskokatolické farnosti Jílové u Prahy (dále jen "žalobkyně") vydává zemědělská nemovitost - pozemek parc. č. 576/1 - orná půda o výměře 12 665 m2 v katastrálním území a obci Libeř (výrok I.). Krajský soud tímto rozsudkem (výrokem II.) nahradil rozhodnutí stěžovatelky o nevydání předmětného pozemku pro překážku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "ZMV"). Stěžovatelka toto své rozhodnutí odůvodnila tím, že se část předmětného pozemku nachází v koridoru určeném pro dálnici D3, která má být vymezena jako veřejně prospěšná stavba ve schválených zásadách územního rozvoje Středočeského kraje.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu ve věci samé potvrdil.
5. Vrchní soud v Praze dospěl na rozdíl od stěžovatelky k závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro použití výlukového důvodu dle §8 odst. 1 písm. f) ZMV a že předmětný pozemek lze žalobkyni jako oprávněné osobě vydat, když vycházel ze sdělení investora stavby, Ředitelství silnic a dálnic ČR, že "oproti původnímu záměru vedení dálnice po povrchu bude komunikace zasahovat pouze část sporného pozemku, a to navíc pod jeho povrchem, když bude vedena tunelem". Současně konstatoval, že po dokončení stavby tunelu a skončení dočasného záboru bude možné tento pozemek plnohodnotně využívat k zemědělské činnosti; nelze tedy vycházet z toho, že by případným vydáním pozemku vzniklo žalobkyni pouze tzv. holé vlastnictví.
6. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
7. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, přičemž však na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použila již v předchozím řízení. Opětovně tudíž uvádí, že obecné soudy pochybily, pokud rozhodly o vydání předmětného pozemku, ačkoliv podle územně plánovací dokumentace bude
zasažen koridorem veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zcela zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
10. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil krajský soud v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř. iniciovaném podáním žalobkyně. Stěžovatelka svou velmi stručnou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti samotnému pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že obecné soudy věc posoudily v souladu se svou ustálenou judikaturou, která je srozumitelná a přehledná, přičemž její použití ve stěžovatelčině případě nevzbuzuje jakékoliv pochybnosti. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy tudíž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 21 a zde citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). Ústavní soud rovněž nepovažuje právní posouzení obecných soudů za extrémní, a tedy jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu, ba právě naopak je kvituje, neboť přihlíží ke změnám stavebně technické dokumentace provedeným ve prospěch restituenta, čímž konkretizuje zásadu in favorem restitutionis provázející majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podle ZMV [srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (č. 177/2013 Sb.; N 96/69 SbNU 465); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).]. Poselstvím této zásady je požadavek, adresovaný státním orgánům, respektovat hodnotové základy (církevních) restitucí v případech, jež vyžadují posouzení individuálních skutkových okolností, kterýžto požadavek byl v nyní posuzovaném řízení beze zbytku naplněn.
12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. ani dovolací důvod podle §241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je, aby se Nejvyšší soud zabýval otázkami, které dosud nebyly řešeny, byly řešeny obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. vymezení předpokladu jeho přípustnosti, resp. též dovolací důvod, což nebylo (navzdory odlišnému názoru stěžovatelky) v posuzované věci splněno.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu