ECLI:CZ:US:2021:3.US.2994.21.1
sp. zn. III. ÚS 2994/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4 Praha 1, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 16 A 60/2021-56, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby soud označil za nezákonný zásah žalovaného (Úřadu městského obvodu Ústí nad Labem - město) spočívající v tom, že žalovaný ve správním spise, jakož i ve všech jím provozovaných evidencích, uváděl stěžovatele jako podezřelého nebo pachatele protiprávního jednání (přestupků) v souvislosti s provozem blíže specifikovaného motorového vozidla, ačkoliv stěžovatel se vlastníkem tohoto vozidla stal až poté, co údajné protiprávní jednání mělo nastat. Stěžovatel se rovněž domáhal toho, aby soud žalovanému zakázal v popsaném zásahu proti stěžovateli pokračovat. Soud však řízení o stěžovatelově žalobě zastavil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplnil poplatkovou povinnost splatnou při podání žaloby, jej totiž soud usnesením vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů soudní poplatek ve výši 2 000 Kč zaplatil s tím, že neučiní-li tak, řízení bude zastaveno. Jelikož ale stěžovatel i přes doručenou výzvu soudu soudní poplatek neuhradil, soud po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku řízení zastavil. Uvedl, že zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem jako jedné z podmínek řízení má přednost před zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatele. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zastaveno, soud současně v souladu s §60 odst. 3 větou první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
3. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce (byť pro civilní řízení) ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád v podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10.000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud, a to jak v řízení civilním, tak v řízení - řečeno souhrnně - správního soudnictví. Částku okolo 3 100 Kč, o kterou ve své podstatě v tomto řízení jde [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], lze přitom určitě považovat za bagatelní.
7. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů (správní soudy z toho nevyjímaje) o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě.
8. Uvedená východiska se pak plně uplatní i ve věci stěžovatele. Byť totiž Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat stěžovatelovo tvrzení, že jej nejprve předseda senátu příslušného k posouzení věci vyzval k zaplacení soudního poplatku, aby mu následně jiná členka téhož senátu sdělila, že pokud vzhledem k reakci žalovaného (který v návaznosti na žalobu stěžovatele všechny výskyty jeho jména ve svých databázích i ve spise vymazal) již na žalobě netrvá, nemá poplatek hradit, pak tato uvedená rozpornost nedosahuje podle Ústavního soudu takové intenzity, aby Ústavní soud přikročil ke kasaci shora uvedeného výroku o náhradě nákladů řízení.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím (jeho výrokem II.) nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu