ECLI:CZ:US:2021:3.US.3015.20.1
sp. zn. III. ÚS 3015/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomase Dimovice, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2020 č. j. 28 Cdo 2023/2020-219, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2020 č. j. 18 Co 12/2019-196 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2018 č. j. 46 C 139/2014-150, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, a 2) obchodní společnosti AREAL SLATINA, a. s., sídlem Tuřanka 1222/115, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a dále čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "SPÚ"), rozhodnutím ze dne 28. 3. 2014 č. j. SPU 139794/2014, 26/91/6-RNP určil, že stěžovatel není vlastníkem pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Slatina (dále jen "pozemek").
3. Stěžovatel podal k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") žalobu o nahrazení rozhodnutí SPÚ, kterou městský soud zamítl. Městský soud se ztotožnil se závěrem SPÚ, že pozemek nelze vydat z důvodu podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále jen "zákon o půdě"), neboť pozemek bezprostředně souvisí se stavbami na pozemcích parc. č.X2 a X3 v k. ú. Slatina a je nezbytný k provozu těchto staveb. Nezbytnost užívání pozemku společně se stavbami dovodil z toho, že obě budovy slouží jako sklad, a kromě přístupu k těmto budovám je nutno rovněž zachovat i manipulační prostor, zajišťující vjezd i výjezd nákladních vozidel, případně návěsů a také prostor pro manipulaci se skladovým materiálem. Při ohledání věci městský soud zjistil, že při vchodu do oploceného areálu vedlejší účastnice 2) stojí po pravé straně na pozemku parc. č. X2 budova, kolem níž je postavena vyvýšená rampa; z této budovy vedou troje vrata směrem k pozemku, přičemž jedna vrata se nacházejí i při vjezdu do areálu. Vyvýšená manipulační plocha měří zhruba 3 metry, při vchodu k ní je nájezd o šířce 1,2 metru, k budovám a manipulační ploše přiléhá zpevněná asfaltová plocha nárokovaného pozemku, který také bezprostředně souvisí s budovou postavenou na pozemku parc. č. X3, přičemž část pozemku je oplocená a nachází se na ní sklad stavebního materiálu. Pozemek a stavby tak vytvářejí nedělitelný funkční celek, což podle zákona o půdě brání vydání pozemku.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu. Krajský soud se ztotožnil se zjištěním, že vedlejší účastnice 2), jako v katastru nemovitostí zapsaný vlastník jak pozemku, tak staveb a pozemků parc. č. X2 a X3, tyto budovy a částečně i pozemek zčásti pronajímá třetím osobám jako sklady, zčásti používá sám. Shodně s městským soudem dospěl krajský soud k závěru, že tato okolnost, stejně jako konkrétní poměry mezi pronajatými částmi budov a užívaných ploch pozemku, nejsou rozhodné. Nezbytnost užívání pozemku se stavbami je dána už tím, že budova na pozemku parc. č. X2 "disponuje" nakládací rampou přiléhající k vnější zdi budovy, k níž je nutno zachovat přístup pro vjezd a výjezd nákladních vozidel s návěsy, včetně prostoru pro jejich otáčení a manipulaci se skladovacím materiálem. Stejný závěr pak lze z obdobných důvodů učinit i u budovy na pozemku parc. č. X3, neboť příjezd k ní předpokládá průjezd celým nárokovaným pozemkem nacházejícím se podél této budovy.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud s poukazem na svou praxi a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2914/08 zhodnotil, že zastavěnost pozemku stavbou podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, představuje okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním pozemku. Zákon o půdě považuje výslovně za zastavěnou část pozemku i tu, která sice stavbou zastavěna není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Uvedené Nejvyšší soud v obecnosti podpořil poukazy na několik nálezů Ústavního soudu týkajících se restituce pozemku podle zákona o půdě, podle kterého nutno učinit výjimku v případech, nemohl-li by restituent v případě vydání pozemku plně využívat své vlastnické právo. Námitky proti funkční propojenosti nemovitostí podle Nejvyššího soudu představovaly polemiku se skutkovými zjištěními soudů, která přípustnost dovolání rovněž nemůže založit.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů a výkladu podústavního práva svévolně. Závěr o funkčním propojení pozemků je nesprávný, nepřesný a nevyplývá z provedených důkazů. Podle stěžovatele nájemní smlouvy vesměs upravují užívání staveb a části pozemku v roce 2011 nebo 2016 a později, avšak místní šetření provedené městským soudem vedlo pouze ke zjištění stavu, jakým byl pozemek užíván v roce 2017. Činit z těchto důkazů závěry o tom, jaká byla skutková situace ke dni účinnosti zákona o půdě, je podle stěžovatele odvážné, ne-li nemožné. Z obsahu nájemních smluv údajně nelze dovodit, že by pozemek sloužil k zachování přístupu k budovám ani to, že by zde měly vjíždět a vyjíždět nákladní vozidla. Naopak z nájemní smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí 2) a třetí osobou údajně plyne, že předmětem nájmu jsou samostatně skladové prostory v budově na pozemku parc. č. X3 a samostatně venkovní plocha na části pozemku, které nejsou vzájemně provázány. Stěžovatel má za to, že zjištění soudů neodpovídají stavu pozemku v roce 1991, k čemuž doložil snímek z roku 2015, nicméně soud z něj neučinil patřičný závěr. Dále stěžovatel poukázal na rozměry jednotlivých částí dotčených staveb a pozemků, které podle něj vylučují soudy učiněné závěry o funkční propojenosti. Ke kýženým závěrům měl městský soud dospět jiným způsobem, např. zřízením věcného břemene, a to i na základě znaleckého posudku, neboť činil zjištění o odborné otázce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), pročež jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, hodnocení důkazů, celkové zjišťování skutkového stavu, dále výklad podústavního práva a jeho použití na individuální případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud se tudíž musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne věcně nálezem. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem k jeho povaze, vadám svým nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházela, způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatele, a postrádá tak ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může plynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
10. Ústavní soud zásadně není povolán k hodnocení skutkových zjištění obecných soudů. Mohl by tak učinit pouze, kdyby se dopustily libovůle. Zejména vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 nebo ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz].
11. Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se skutkovými zjištěními městského soudu a krajského soudu, k jejichž zpochybnění by s ohledem na specifika posuzované věci mohl Ústavní soud přistoupit v mimořádném případě extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými zjištěními. Městský soud však provedl řadu důkazů, včetně ohledání věci (návazně na místní šetření SPÚ z roku 2012), vylíčil, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a své závěry logicky a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud tak prismatem jeho pravomocí a možných ústavněprávních nedostatků procesu dokazování nemá prostor ani důvod pro zpochybnění postupu obecných soudů.
12. Krajský soud zřetelně odůvodnil, že stěžovatelkou z nájemních smluv dovozované závěry nejsou pro věc rozhodné. Nadto Nejvyšší soud upozornil, že podle §11 odst. 6 zákona o půdě odpadne-li překážka bránící ve vydání nemovitosti, bude nemovitost vydána a že pro posouzení podmínek vydání pozemku je rozhodný den rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu. Ve věci byly provedeny důkazy místním šetřením v roce 2012 a ohledáním v roce 2017, pročež není zřejmé, jak by snímek z roku 2015 mohl ovlivnit závěr o funkční propojenosti nemovitostí.
13. Byť může výklad podústavního práva zapříčinit tzv. kvalifikovanou vadu rozhodnutí orgánů veřejné moci, která může ústit v porušení základních práv a svobod, není to zjevně případ stěžovatele. Rozhodná ustanovení zákona o půdě byla vyložena se zřetelem k jejich znění i smyslu a účelu, což podrobně vyložil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Soudy provedly dostatečné množství důkazů, učinily logická skutková zjištění a své právní závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé a ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu