ECLI:CZ:US:2021:3.US.3019.21.1
sp. zn. III. ÚS 3019/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Terezie Peřinkové, zastoupené Mgr. Petrem Pazderkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 24 Co 890/2020, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla úspěšná s dovoláním proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 8. 2020, č. j. 24 Co 890/2020-292, kterým krajský soud po odvolání stěžovatelky (vydražitelky) potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy ze dne 13. 5. 2020, č. j. 203 Ex 27008/14-271, kterým soudní exekutor udělil stěžovatelce příklep na vydraženou nemovitou věc. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3460/2020, usnesení krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, vyhověl odvolání stěžovatelky a změnil svým usnesením ze dne 22. 4. 2021, č. j. 24 Co 890/2020, usnesení soudního exekutora tak, že se příklep neuděluje. O nákladech řízení nerozhodl s tím, že o nich bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení. Stěžovatelka následně krajskému soudu předložila vyčíslení nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem ve výši 44 200 Kč.
3. Krajský soud poté vydal napadené usnesení, kterým stěžovatelce právo na náhradu nákladů nepřiznal, "neboť ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přiznat náhradu nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl a takový účastník řízení v dané věci není." Krajský soud doplnil, že po zrušení usnesení o příklepu odvolacím soudem jsou nadále účastníky řízení oprávněný, povinný a případně přihlášení věřitelé. Ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. však u žádného z nich nelze hovořit o jejich procesním neúspěchu ve vztahu k vydražitelce, která dosáhla zrušení usnesení o příklepu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávnost právního posouzení věci krajským soudem. Uvádí, že po vydání zrušovacího usnesení dovolacího soudu a usnesení odvolacího soudu stále zůstává účastnicí dovolacího a odvolacího řízení, tedy těch, ve kterých byla tato usnesení vydána a nesouhlasí proto s názorem krajského soudu, že vyhověním jejímu odvolání (tzn. zrušením usnesení o příklepu) přestala být účastnicí řízení.
5. Dále dodává, že pokud odvolací soud v usnesení ze dne 22. 4. 2021, č. j. 24 Co 890/2020 s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 21 Cdo 3460/2020, konstatoval, že soudní exekutor porušil své povinnosti uložené mu exekučním řádem či občanským soudním řádem, pak právě exekutorovi vzniká dle §2910 občanského zákoníku povinnost nahradit jí škodu, která jí v podobě nákladů řízení vznikla.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že vzhledem k absenci ustanovení, které by jednoznačně upravovalo postup v případě náhrady nákladů vydražiteli, který byl nucen k uplatnění svých práv využít opravné prostředky, v rámci kterých byl plně úspěšný, měl soud za situace, kdy bylo konstatováno pochybení ze strany soudního exekutora, zároveň rozhodnout o náhradě nákladů řízení, resp. škody analogicky ve smyslu ustanovení k tomu specifických zákonů, ať už ustanovení §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo ustanovení občanského zákoníku, aniž by musela stěžovatelka podstupovat další soudní spory k uplatnění svých práv.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze přitom v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl by dán zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
10. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatelky je nutno dále uvést, že i otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně a dospěl k závěru, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další). Ústavní soud je proto v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu.
11. Jak se již dříve Ústavní soud vyslovil, není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 o. s. ř.). Podpoření stížnosti (byť stručnou) ústavní argumentací obecně usnadňuje přístup stěžovatelů k Ústavnímu soudu a je jedním z důvodů, proč zákon o Ústavním soudu vyžaduje zastoupení stěžovatelů advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 632/06).
12. V této souvislosti je namístě uvést, že stěžovatelka podala obsahově ne příliš zdařilou ústavní stížnost, ve které se jí nepodařilo dostatečně formulovat, v čem konkrétně spatřuje zásah do základních práv. Jediné tvrzení o protiústavnosti postupu krajského soudu totiž uvedla pouze ve vztahu k poučení o nemožnosti podat opravný prostředek. Současně ani její argumentace, kterou měla podpořit svá tvrzení, neopustila úroveň podústavního práva a nedosáhla tak ústavněprávního rozměru.
13. Nicméně i přesto je zřejmé, co je předmětem stěžovatelčiných námitek. Na popsané stádium řízení dopadá závěr Ústavního soudu, že v případě exekučního řízení jsou jeho účastníky zásadně oprávněný a povinný (§36 odst. 1 ex. ř.), resp. jejich právní nástupci (§36 odst. 3 ex. ř.). Pro jiné subjekty, které mohou v exekučním řízení vystupovat, platí, že jakmile je o jejich právu či povinnosti pravomocně rozhodnuto, nejsou již dále účastni exekučního řízení, a proto je ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 ex. ř. nutno rozhodnout o náhradě nákladů řízení (viz nález ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 4104/12).
14. Této povinnosti krajský soud dostál, přestože, i přes její úspěch, náklady řízení stěžovatelce nepřiznal. Důvodem pro nepřiznání nákladů řízení však nebyl zánik účastenství stěžovatelky v exekučním řízení, jak se patrně domnívala, ale skutečnost, že z okruhu účastníků řízení nelze určit takového, kterého by bylo možné považovat ve vztahu k ní za neúspěšného, a kterého by tedy mohl k úhradě nákladů řízení soud zavázat. Ačkoliv si lze představit i podrobnější odůvodnění výroku o nákladech řízení, nelze hovořit o takovém deficitu, který by dosáhl ústavní intenzity opravňující Ústavní soud ke kasačnímu zásahu.
15. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předloženého soudního rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a že napadeným usnesením nedošlo ke stěžovatelkou namítanému zásahu do jejího základního práva.
16. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného usnesení. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl a nevyhověl ani požadavku stěžovatelky na přiznání zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož nebyla v řízení o ústavní stížnosti úspěšná (srov. §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu