ECLI:CZ:US:2021:3.US.3020.20.1
sp. zn. III. ÚS 3020/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Galvase, zastoupeného JUDr. Janem Nekolou, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2020 č. j. (54, 39) 10 K 18/2002-103, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, resp. právo na přístup k soudu, podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 8. 2020 č. j. (54, 39) 10 K 18/2002-103 uložil stěžovateli, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podal u krajského soudu proti správci konkursní podstaty Mgr. Milanu Chytilovi žalobu na vyloučení (v tomto usnesení jmenovitě specifikovaných) kmenových akcií na jméno emitenta obchodní společnosti ICOM, a. s.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že akcie, jejichž je vlastníkem, jsou v konkursní podstatě úpadce sepsány, avšak nejsou výslovně uvedeny mezi eventuálně sepsanými akciemi. Tento stav je podle stěžovatele zapříčiněn zjevnou nesprávností označení eventuálně sepsaných hromadných akcií (které navíc správce konkursní podstaty neustále obměňuje) a absencí efektivního dohledu ze strany krajského soudu. Podle stěžovatele je značný rozdíl mezi specifikací akcií, ve vztahu k nimž mu napadené usnesení ukládá podat žalobu, a akciemi, jejichž je reálně vlastníkem. Nesmyslnost napadeného usnesení lze podle stěžovatele doložit tím, že mu ukládá povinnost podat vylučovací žalobu na vyloučení akcií, které představují více než 100 % akcií emitovaných společností ICOM a součet jejich jmenovitých hodnot převyšuje základní kapitál společnosti. S ohledem na požadavky kladené zákonem na srozumitelnost rozhodnutí nelze výrok napadeného usnesení akceptovat, neboť povinnost uloženou výrokem tohoto usnesení nelze logicky objektivně splnit, protože nikdo nemůže vlastnit více akcií, než činí počet všech akcií emitovaných společností. Důsledkem těchto pochybení je podle stěžovatele situace, v níž nemůže efektivně dosáhnout ochrany svých práv k akciím; zejména nemůže docílit nápravy soupisu konkursní podstaty, jelikož není účastníkem konkursního řízení.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat obsahovou stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud předně uvádí, že o obsahově téměř shodné ústavní stížnosti stěžovatele Jana Macko, která se týkala obdobného usnesení krajského soudu [usnesení ze dne 27. 8. 2020 č. j. (54, 39) 10 K 18/2002-109], rozhodl tak, že ji usnesením ze dne 24. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 3045/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nemá důvod se od uvedené věci odchylovat ani v tomto případě, a proto jen stručně uvádí, že uložením povinnosti podat vylučovací žalobu v určitém znění krajský soud neupřel právo na přístup k soudu, jak tvrdí stěžovatel, a to již z toho důvodu, že nejde o bezprostřední zásah do práv, nýbrž pouze o jakousi výzvu, která potenciálnímu zásahu do práv teprve předchází. Jde tak o situaci v zásadě analogickou k přípustnosti ústavní stížnosti proti výzvě k zaplacení soudního poplatku. Tímto problémem se Ústavní soud zabýval mj. ve svém stanovisku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859), přičemž takovou ústavní stížnost označil jako nepřípustnou. Tvrdí-li stěžovatel, že byl vyzván ke splnění "nesprávně formulované" povinnosti - nepředstavuje ještě napadené usnesení krajského soudu bezprostřední zásah do jeho práv. Teprve v případě, že by stěžovatel žalobu na základě napadeného usnesení podal, v žalobě též vysvětlil své pochybnosti o specifikaci akcií (resp. nesouladu mezi realitou a soupisem konkursní podstaty), a soud by v řízení o této žalobě přesto neposkytl ochranu jeho tvrzeným právům, mohlo by jít potenciálně o bezprostřední zásah do jeho základních práv (tím Ústavní soud samozřejmě nikterak nepředjímá případné meritorní posouzení věci).
6. Přípustnost ústavní stížnosti nelze založit ani s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 590/02 (N 153/28 SbNU 379), neboť jde o situaci zcela odlišnou, když v nyní posuzované věci nejde (na rozdíl od věci řešené v citovaném nálezu) o bezprostřední zásah do základních práv a stěžovatel má možnost obrátit se ve své věci na soud a v řízení o podané žalobě uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti.
7. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. března 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj