ECLI:CZ:US:2021:3.US.3034.20.1
sp. zn. III. ÚS 3034/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Kohútem, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Most, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 20. března 2020, č. j. KRPU-79637-112/TČ-2018-040881-SAK, usnesení Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 18. května 2020, č. j. 2 ZN 3004/2018-69, a vyrozumění o vykonaném dohledu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. září 2020, č. j. 1 KZN 376/2020-28, za účasti Okresního státního zastupitelství v Mostě, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Most, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Okresního státního zastupitelství v Mostě (dále jen "okresní státní zastupitelství"), vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Most, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel podal dne 3. 4. 2018 u okresního státního zastupitelství oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že došlo ke spáchání trestného činu. Proti stěžovateli byla vedena exekuce, exekučním titulem byl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 6 To 39/2016 ze dne 5. 6. 2017 a předmětem uvedeného trestního oznámení bylo jednání soudního exekutora v jeho exekuční věci. Soudní exekutor, R. Ch. (dále jen "soudní exekutor"), po zrušení rozhodnutí vrchního soudu usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 To 112/2018, ze dne 14. 2. 2018, pokračoval v úkonech exekuce a zablokoval dva bankovní účty syna stěžovatele, ale i účty jeho dcery a manželky. Dále docházelo ke srážkám částek ze starobního důchodu stěžovatele a trvalo i zajištění jeho peněžních částek u peněžních ústavů. Stěžovatel byl v rámci předmětného trestního řízení v postavení oznamovatele, přičemž shledával podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník").
3. Věc byla usnesením policejního orgánu opakovaně odložena dle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), naposledy dne 20. 3. 2020. Stížnost stěžovatele podaná proti tomuto usnesení policejního orgánu byla dne 18. 5. 2020 jako nedůvodná zamítnuta napadeným usnesením okresního státního zastupitelství s odkazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Stěžovatel podal dne 1. července 2020 podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Napadeným vyrozuměním krajského státního zastupitelství bylo stěžovateli sděleno, že jeho podnět k výkonu dohledu není důvodný.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces (práva na soudní a jinou právní ochranu), jehož integrální součástí je právo na účinné vyšetřování. Rovněž uvádí, že došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví, neboť nemá možnost účinně se domáhat ochrany svých majetkových práv, do kterých bylo jednáním soudního exekutora zasaženo. Stěžovatel zdůrazňuje, že povinností státu je v případě zásahu do vlastnického práva trestněprávní intenzity vést účinné vyšetřování. K tomu stěžovatel uvádí, že si je vědom, že povinnost státu se vztahuje pouze na způsob, jakým je vyšetřování vedeno, a nikoliv na jeho výsledek, a jedná se pouze o procesní povinnost tzv. náležité péče. Tuto náležitou péči podle názoru stěžovatele orgány činné v trestním řízení však nezajistily, neboť neprověřily všechny relevantní skutečnosti a neprovedly potřebné úkony, přičemž důsledkem bylo to, že bez náležitého odůvodnění a prošetření věc odložily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) Ústavního soudu.
7. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává svého práva na účinné vyšetřování. Tímto právem se Ústavní soud opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, parametry a zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy, zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestním jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce.
8. Uvedené právo není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, svobodu, sexuální důstojnost, apod.), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).
9. Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení v nyní projednávaném případě postupovaly zcela v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. opravdu jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Postup soudního exekutora byl dle vyrozumění krajského státního zastupitelství předmětem řízení před dohledovým orgánem - Odborem exekučního dohledu Ministerstva spravedlnosti České republiky, který postup soudního exekutora označil za extenzivní a uložil mu za to výtku. Uvedené pochybení nebylo shledáno dohledovým orgánem natolik závažným, aby v něm byly shledány znaky kárného deliktu ve smyslu §116 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), natož závažného kárného deliktu dle §116 odst. 3 exekučního řádu. I z uvedeného lze dle krajského státního zastupitelství dovodit, že jednání soudního exekutora nezakládá jeho trestněprávní odpovědnost. Krajské státní zastupitelství závěrem konstatuje, že jednáním soudního exekutora nedošlo k naplnění znaků úmyslného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že předpokladem trestní odpovědnosti úřední osoby je u tohoto trestného činu prokázání takového chtěného, případně vědomého, opomenutí vedeného úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Z žádného zajištěného důkazu však dle krajského státního zastupitelství takový úmysl nevyplývá.
10. Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč rozhodly výše uvedeným způsobem a dospěly k tomu, že jednání soudního exekutora nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu. Krajské státní zastupitelství dále k věci uvádí, že rozhodnutí soudního exekutora ze dne 8. 9. 2017 o tom, že bude postižen v rámci exekuce i majetek syna, dcery a manželky stěžovatele, bylo zrušeno v rámci odvolacího řízení Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") již dne 9. 10. 2017, a navazující nesprávně vydané exekuční příkazy byly omezeny rozhodnutím Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud"). Krajské státní zastupitelství dodává, že žádné z takto označených rozhodnutí soudního exekutora netrvalo déle než jeden měsíc, v rámci zákonem předpokládaných opravných prostředků bylo toto pochybení napraveno rozhodnutím krajského a okresního soudu. Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněna ? zvláště pak vyrozumění krajského státního zastupitelství dle Ústavního soudu podrobně reaguje na stěžovatelovy námitky a zabývá se jednotlivými exekučními příkazy a procesními kroky soudního exekutora.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení nedostály povinnosti účinného vyšetřování věci, což dle stěžovatelova názoru vyplývá z toho, že policejní orgán nezajistil vysvětlení soudního exekutora. K tomu Ústavní soud uvádí, že z napadených rozhodnutí plyne, že soudní exekutor se odmítl k věci vyjádřit s odkazem na povinnost mlčenlivosti a okresní i státní zastupitelství následně v napadených rozhodnutích odůvodnily i nadbytečnost dalšího podání vysvětlení (viz str. 5 napadeného vyrozumění krajského státního zastupitelství), přičemž odkázaly na skutečnost, že postup soudního exekutora je doložen listinami (viz str. 3 napadeného usnesení okresního státního zastupitelství). Krajské státní zastupitelství pak k postupu soudního exekutora při zajištění prostředků stěžovatelovy rodiny dodává, že soudní exekutor svůj postup vysvětlil v rámci trestního řízení, i v odůvodnění jeho tří rozhodnutí o vstupu uvedených osob do exekučního řízení ? soudní exekutor přitom odkázal na rozhodnutí policejního orgánu, ze kterých usoudil, že zde vložené peněžní prostředky jsou prostředky podatele. Orgány činné v trestním řízení nadbytečnost získání uvedeného vysvětlení odůvodnily a Ústavní soud neshledává, že by svým postupem zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. K uvedenému Ústavní soud dodává, že se stěžovatel v daném trestním řízení domáhal pouze ochrany svých tvrzených majetkových nároků. Z žádné ze zjištěných okolností přitom neplyne, že by se těmto nárokům nemohlo dostat účinné ochrany v občanskoprávním soudním řízení.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu