ECLI:CZ:US:2021:3.US.304.21.1
sp. zn. III. ÚS 304/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2020 č. j. 21 Co 65/2019-902 a rozsudku Okresního soudu v Hradi Králové ze dne 29. 11. 2018 č. j. 0 P 502/2013-613, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a M. D. a nezletilých B. D. a M. D., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného pro nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé") [I. výrok], zamítl návrh stěžovatele na určení povinnosti první vedlejší účastnici (matce) platit výživné pro nezletilé (II. výrok), upravil styk stěžovatele s nezletilými na první celý víkend v každém kalendářním měsíci od pátku od 18:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, upravil prázdninový styk a styk o svátcích (III. výrok), stěžovateli uložil povinnost nezletilé ve stanovenou dobu převzít a předat v místě bydliště první vedlejší účastnice a té uložil povinnost nezletilé ke styku řádně připravit (IV. výrok), III. a IV. výrokem změnil rozsudek okresního soudu ze dne 17. 6. 2013 č. j. 0 Nc 77/2013-46 ve výroku ohledně úpravy styku stěžovatele s nezletilými (V. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VI. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu de facto pouze tak, že částečně vyhověl návrhu stěžovatele na snížení výživného pro nezletilé a upřesnil výrok okresního soudu o styku nezletilých se stěžovatelem o letních prázdninách; jinak rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů nalézacího ani odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že na straně stěžovatele nastala změna poměrů, která odůvodňovala snížení výživného v tomto rozhodnutí specifikovaných obdobích i do budoucna. Ohledně úpravy styku se ztotožnil s názorem okresního soudu, který reagoval na požadavek nezletilých stýkat se se stěžovatelem pouze jeden víkend v měsíci; s ohledem na zvláštní okolnosti věci pak za akceptovatelné považoval i nastavení režimu předávání nezletilých, k němuž má docházet v místě bydliště první vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností stěžovatel brojí výhradně proti těm částem výroků napadených rozhodnutí, jimiž byl upraven běžný víkendový styk s nezletilými a jimiž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti přebírat a předávat nezletilé v místě bydliště první vedlejší účastnice. K úpravě styku stěžovatel namítá, že obě nezletilé jsou pod vlivem první vedlejší účastnice a v řízení před soudy v podstatě pouze zopakovaly její požadavky. Stěžovatel si je vědom, že vztah mezi ním a nezletilými není ideální, proto je ale nutno na něm pracovat; zásahem soudů, jímž byl vzájemný styk ještě více omezen, však dojde jen k jejich dalšímu odcizování. Nesouhlas s určením, že místem předávání nezletilých má být výhradně místo bydliště první vedlejší účastnice, stěžovatel odůvodňuje zejména poukazem na judikaturu Ústavního soudu, dle níž by se na nákladech spojených s výchovou dětí a péčí o ně měli podílet zásadně oba rodiče. Krajský soud tyto závěry Ústavního soudu rovněž citoval, následně však rozhodl zcela v rozporu s nimi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
8. Dále je nutno poukázat na to, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 4213/18, viz na http://nalus.usoud.cz). Právě uvedeným požadavkům přitom soudy v posuzované věci dostály.
9. Předně nutno uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje tytéž argumenty, které uvedl jak v návrhu k okresnímu soudu, tak následně ve svém odvolání. Soudy se s nimi přitom adekvátním a z ústavněprávního hlediska přijatelným způsobem vypořádaly.
10. Názor nezletilých (nyní ve věku 12 a 15 let), vyjádřený během pohovorů v nalézacím i odvolacím řízení, byl oběma soudy pečlivě hodnocen, přičemž s ohledem na obsah a způsob vyjádření obou nezletilých bylo vyloučeno, že by byl jejich postoj ovlivněn první vedlejší účastnicí, jak namítal stěžovatel. Oba soudy podrobně vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů dospěly k závěru o vhodnosti zúžení běžného styku stěžovatele s nezletilými toliko na jeden víkend v měsíci, když poukázaly zejména na to, že nezletilé vnímají styk se stěžovatelem jako formální povinnost, mají pocit, že se jim nedostává jeho pozornosti ani ohledů na jejich vlastní potřeby a zájmy, nevyhovuje jim způsob jeho "spartánské výchovy" a styk v podobě, v jaké je se stěžovatelem realizován, je nijak nenaplňuje (blíže viz bod 25 odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 31 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Ústavní soud vnímá, že stěžovatel z osobního pohledu pociťuje nastavenou úpravu běžného styku jako nedostatečnou či nespravedlivou, s ohledem na výše nastíněné meze vlastního přezkumu však není povolán pečlivě zdůvodněné závěry soudů, kterým předcházelo dostatečné dokazování, jakkoliv přehodnocovat.
11. Totéž platí i v případě druhé stěžovatelovy námitky, jež se týká soudy stanoveného místa předávání nezletilých. I zde totiž odůvodnění napadených rozhodnutí dostojí požadavkům, jež na ně klade ústavní pořádek, když obsahují podrobné a rozumné vysvětlení toho, proč za daných okolností věci lze považovat za přiměřené ponechání nastaveného modelu předávání nezletilých. Ze skutkových zjištění učiněných v řízení totiž vyplynulo, že skutečnost, že stěžovatel pro nezletilé dojíždí, je důsledkem změny jeho bydliště, naopak bydliště nezletilých zůstalo stejné; nejde tedy o situaci, kdy by jeden z rodičů doplácel na chování druhého rodiče, který se bez předchozí domluvy odstěhoval s nezletilými, nadto do velmi velké vzdálenosti od jejich původního místa bydliště (jak tomu bylo kupř. ve věci rozhodnuté usnesením ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 197/14, na které odkázal i krajský soud). Rovněž ostatní důvody, jimiž soudy podpořily svůj závěr o přiměřenosti pravidel realizace styku (viz bod 25 odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 30 odůvodnění rozsudku krajského soudu), nelze považovat za nijak vybočující z mezí ústavnosti.
12. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu