ECLI:CZ:US:2021:3.US.3044.21.1
sp. zn. III. ÚS 3044/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Hendrycha, zastoupeného Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou se sídlem Boženy Němcové 65, Ústí nad Orlicí, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, č. j. 21 Cdo 1444/2020-201, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 16. 1. 2020, č. j. 22 Co 301/2017-176, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na odměnu za práci zaručené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl zaměstnán jako obchodní zástupce u společnosti prodávající zubařský materiál (dále jen jako "zaměstnavatel"). Jeho mzda sestávala z pevné základní části a pohyblivé složky, určované každý měsíc na základě množství stěžovatelem prodaného zboží. Ke dni 31. 3. 2016 podal stěžovatel e-mailem výpověď, kterou ale zaměstnavatel pro nedostatek formy neuznal (posléze tuto výpověď shledaly soudy v jiném řízení neplatnou). V dubnu 2016 proto stěžovatel pokračoval v práci pro zaměstnavatele, zároveň ovšem začal prodávat zubařský materiál pro konkurenční firmu, a to i u stejných zákazníků. Za měsíc duben byla stěžovateli dne 3. 6. 2016 vyplacena základní mzda, dne 6. 6. 2016 obdržel od zaměstnavatele e-mail, že z důvodu nejasností ve stěžovatelem dodaných podkladech o prodejích za duben mu prozatím nemůže být vyplacena pohyblivá složka mzdy. Ta byla odeslána zaměstnavatelem bankovním příkazem dne 15. 6. 2021 a stěžovatel ji obdržel na účet 16. 6. 2021. Ve stejný den stěžovatel s odkazem na §56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušil pracovní poměr u zaměstnavatele s odůvodněním, že zaměstnavatel mu nevyplatil (celou) mzdu za duben do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti stanoveného §141 odst. 1 zákoníku práce, tj. do 15. 6. 2021.
3. Zaměstnavatel podal u Okresního soudu v Pardubicích žalobu na určení, že citované zrušení pracovního poměru ze strany stěžovatele je neplatné. O žalobě postupně rozhodoval nalézací, odvolací a nakonec i dovolací soud, který vyhověl dovolání stěžovatele a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích poté nyní napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Usoudil totiž, že nevyplacení mzdy v termínu bylo způsobeno jednáním stěžovatele, který nedodal úplné podklady pro výpočet pohyblivé složky mzdy a zaměstnavatel tak neměl reálně možnost příslušnou část mzdy včas vypočítat a odeslat.
5. Dovolání stěžovatele následně odmítl Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž pokládal za souladné s judikaturou dovolacího soudu, dle které institut okamžitého zrušení pracovního poměru nesmí zaměstnanec používat pro řešení sporu se zaměstnavatelem či jej postihovat za chyby, omyly či nepřesnosti při výpočtu či výplatě mzdy. Zároveň je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že zaměstnavatel mzdu odeslal ještě v rámci lhůty pro splatnost mzdy.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud bez doplnění dokazování nesprávně došel k závěru, že pozdní výplatu pohyblivé složky mzdy si zavinil stěžovatel sám, přitom zaměstnavatel mohl jakékoliv nesrovnalosti ve vykazování prodejů vyřídit již dříve. Navíc rozpory se týkaly pouze menší části pohyblivé složky, přičemž zaměstnavatel z ní stěžovateli včas neposlal nic. Obecné soudy se rovněž mýlí, pokud dospěly k závěru, že lhůtu z prodlení překročil zaměstnavatel jen o jeden den. V pracovní smlouvě měl totiž zaměstnavatel jako nejzazší termín pro vyplacení mzdy sjednán 20. den dalšího měsíce, tj. mzdu za duben měl stěžovatel obdržet nejpozději 20. 5. 2016 a zaměstnavatel byl proto v prodlení 27 dnů. Disponoval tedy dostatkem času na to, aby jakékoliv nesrovnalosti při určení mzdy vypořádal. Stěžovatel tak byl nucen setrvat v pracovním poměru u zaměstnavatele i přesto, že mu za práci řádně a včas neplatil.
8. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
9. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. V posuzovaném případě takový protiústavní zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a ani poté Nejvyšší soud neporušily základní práva stěžovatele.
12. Argumentaci stěžovatele lze rozdělit do dvou hlavních okruhů. V prvním se soustředí na zpochybnění průběhu dokazování, především do jaké míry a v jakém časovém horizontu měl zaměstnavatel možnost zkontrolovat stěžovatelem dodané chybné podklady o prodejích, potřebných pro výpočet pohyblivé složky. Podle ustálené judikatury zdejšího soudu ovšem platí, že přezkoumávání provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, s výjimkou případu extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z něj dovozenými. K možnému závěru o takto zřetelném protiústavním vybočení však uplatněná stížnostní argumentace nesměřuje.
13. Zadruhé stěžovatel rozporuje způsob interpretace a následné aplikace ustanovení §141 odst. 1 zákoníku práce obecnými soudy ("Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku."). Toto ustanovení však nejzazší termín pro vyplacení mzdy určuje kogentně bez ohledu na znění pracovní smlouvy. Jelikož obecné soudy zákonnou úpravu použily v přezkoumávané situaci v souladu s jejím obsahem a stěžovatel nenamítá protiústavnost citovaného ustanovení, postrádá i v tomto případě Ústavní soud jakýkoliv základ pro ústavněprávní přezkum a zpochybnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
14. Nad tento rámec Ústavní soud dodává, že ani z celkového vyznění ústavní stížnosti není zcela zřejmé, o co stěžovatel v konečném důsledku usiluje. Sám totiž vůči zaměstnavateli očividně nepostupoval standardně - poté, co nepodal na konci března platně výpověď, i tak začal pracovat pro jinou firmu působící ve stejném oboru a dokonce zboží prodával stejným zákazníkům. Přesto mzdu za duben i dle vlastního přiznání nakonec obdržel a nemohlo být proto porušeno jím tvrzené základní právo na odměnu za práci.
15. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že projednávaná věc postrádá ústavněprávní rozměr a Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu