ECLI:CZ:US:2021:3.US.3045.20.1
sp. zn. III. ÚS 3045/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Macka, zastoupeného JUDr. Petrem Hrdličkou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 31, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2020, č. j. (54, 39) 10 K 18/2002-109, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně, citovanému v záhlaví, a domáhá se jeho zrušení. Tvrdí, že tímto usnesením došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně uložil stěžovateli, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podal u Krajského soudu v Brně proti správci konkursní podstaty Mgr. Milanu Chytilovi žalobu na vyloučení (dále jmenovitě specifikovaných) kmenových akcií na jméno emitenta ICOM a.s.
3. Stěžovatel tvrdí, že akcie, jejichž je vlastníkem, jsou v konkursní podstatě úpadce sepsány, avšak nejsou výslovně uvedeny mezi eventuálně sepsanými akciemi. Tento stav je dle stěžovatele zapříčiněn zjevnou nesprávností označení eventuálně sepsaných hromadných akcií (které navíc správce konkursní podstaty neustále obměňuje) a absencí efektivního dohledu ze strany konkurzního soudu. Podle stěžovatele je značný rozdíl mezi specifikací akcií, ve vztahu k nimž mu napadené usnesení ukládá podat žalobu, a akciemi, jejichž je reálně vlastníkem. Nesmyslnost napadeného usnesení lze podle stěžovatele doložit tím, že mu ukládá povinnost podat vylučovací žalobu na vyloučení akcií, které představují více než 100 % akcií emitovaných společností ICOM a součet jejich jmenovitých hodnot převyšuje základní kapitál společnosti. S ohledem na požadavky kladené zákonem na srozumitelnost rozhodnutí nelze výrok napadeného usnesení akceptovat, neboť povinnost uloženou výrokem tohoto usnesení nelze logicky objektivně splnit, protože nikdo nemůže vlastnit více akcií, než činí počet všech akcií emitovaných společností.
4. Důsledkem těchto pochybení je dle stěžovatele situace, v níž nemůže efektivně dosáhnout ochrany svých práv k akciím; zejména nemůže docílit nápravy soupisu konkursní podstaty, jelikož není účastníkem konkursního řízení.
5. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud zabývá obsahovou stránkou návrhu, je podle ustanovení §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") povinen přezkoumat splnění všech procesních podmínek řízení, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §75 cit. zákona. V posuzované věci však seznal, že ústavní stížnost přípustná není.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Uložením povinnosti podat vylučovací žalobu v určitém znění Krajský soud v Brně neupřel právo na přístup k soudu, jak tvrdí stěžovatel, a to již z toho důvodu, že se nejedná o bezprostřední zásah do práv, nýbrž pouze o jakousi výzvu, která potenciálnímu zásahu do práv teprve předchází.
8. Jedná se tak o situaci v zásadě analogickou k přípustnosti ústavní stížnosti proti výzvě k zaplacení soudního poplatku. Tímto problémem se Ústavní soud zabýval mj. ve svém stanovisku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13. V tomto stanovisku Ústavní soud označil takovou ústavní stížnost za nepřípustnou. Vyšel přitom z toho, že i pokud by výzva byla opřena o protizákonný či protiústavní výklad práva, sama o sobě nepředstavuje zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu.
9. Obdobně v této věci - tvrdí-li stěžovatel, že byl vyzván ke splnění "nesprávně formulované" povinnosti - nepředstavuje ještě napadené usnesení Krajského soudu v Brně bezprostřední zásah do jeho práv. Teprve v případě, že by stěžovatel žalobu na základě napadeného usnesení podal, v žalobě též vysvětlil své pochybnosti o specifikaci akcií (resp. nesouladu mezi realitou a soupisem konkursní podstaty), a soud by v řízení o této žalobě přesto neposkytl ochranu jeho tvrzeným právům, mohlo by se potenciálně jednat o bezprostřední zásah do jeho základních práv (tím Ústavní soud samozřejmě nikterak nepředjímá případné meritorní posouzení věci).
10. Přípustnost ústavní stížnosti nelze založit ani s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 590/02, jak činí stěžovatel. V citovaném nálezu totiž sice Ústavní soud posoudil jako přípustnou ústavní stížnost brojící přímo proti usnesení konkurzního soudu, jímž byla třetím osobám uložena určitá povinnost, jednalo se však o případ značně odlišný. Uložená povinnost totiž představovala přímý a bezprostřední zásah do práv stěžovatele (konkrétně se jednalo o povinnost zprovoznit a udržovat v provozu veškerou vzduchotechniku dodávající čerstvý vzduch do nebytových prostor pronajatých úpadcem). V nyní posuzované věci však naopak, jak již bylo vyloženo, se o bezprostřední zásah do základních práv stěžovatele nejedná a stěžovatel má možnost obrátit se ve své věci na soud a v řízení o podané žalobě uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj