ECLI:CZ:US:2021:3.US.3081.21.1
sp. zn. III. ÚS 3081/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Spurného, zastoupeného Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou sídlem Dolní náměstí 17/9, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 23 Cdo 2255/2021-800, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 18/2021-725, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2020, č. j. 18 Cm 626/1995-709, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tak namítá porušení práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zastavil odvolací řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K zastavení soudního řízení přistoupil krajský soud proto, že stěžovatel [v postavení žalobce (resp. odvolatele) v řízení proti žalované ZLS bytové domy a. s.] neuhradil soudní poplatek za odvolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 8. 6. 2020 č. j. 18 Cm 626/95-645, přestože tento poplatek byl podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), splatný s podáním odvolání. Předtím, než krajský soud k zastavení řízení přistoupil, vyzval stěžovatele zaplacení soudního poplatku ve výši 2 060 009 Kč. K následné žádosti stěžovatele mu krajský soud přiznal částečné osvobození od soudního poplatku za odvolání v rozsahu 9/10. Vzhledem k tomu, že ani takto snížený soudní poplatek nebyl stěžovatelem zaplacen, a to ani v dodatečné lhůtě, krajský soud řízení postupem podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.
3. K odvolání stěžovatele následně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud zejména uvedl, že stěžovatel byl krajským soudem správně vyzván k úhradě odpovídající části soudního poplatku (neboť nebyl od jeho placení osvobozen v plném rozsahu) a současně byl upozorněn na následky jeho nezaplacení. Nezaplatil-li však stěžovatel soudní poplatek z odvolání ani zčásti, krajský soud postupoval správně, pokud odvolací řízení zastavil. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani skutečnost, že krajským soudem vyměřený soudní poplatek (jeho poměrná část) nominálně neodpovídal předmětu sporu, neboť soudní poplatek za odvolání stěžovatele měl činit správně toliko 453 989 Kč, respektive 45 399 Kč, což je částka odpovídající devadesátiprocentnímu rozsahu osvobození. Stěžovatel totiž nevyužil možnost zpochybnit správnost výše vyměřeného soudního poplatku a ani nepřistoupil například k tomu, aby zaplatil jen část soudního poplatku odpovídající zákonu. Na výzvy soudů totiž vůbec nereagoval. Proto vrchní soud dovodil, že rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku ze strany krajského soudu bylo správné.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatel totiž v dovolání neformuloval žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost. V kontextu daného případu pak Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí (obdobně jako to učinil již vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí) zejména odkázal na své usnesení ze dne 4. 4. 2016 sp. zn. 23 Cdo 4438/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), v němž je vysvětleno, že poplatková povinnost je stanovena zákonem a eventuální nesprávné určení výše poplatku soudem nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost stanovená zákonem [srov. k tomu také stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Při přezkumu rozhodnutí týkajících se žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud navíc ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání (částečného) osvobození od jejich placení, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy z žádného ustanovení Listiny výslovně nevyplývá; ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
9. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, např. v důsledku v extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011(N 96/61 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. K podobnému pochybení nicméně v posuzované věci nedošlo už proto, že stěžovatel ke své žádosti od povinnosti hradit soudní poplatek z velké části osvobozen byl a je tak zjevné, že obecné soudy případ stěžovatele dostatečně individualizovaly a na základě konkrétních okolností na jeho straně z podstatné části jeho žádosti vyhověly.
10. Uvedená východiska zdrženlivosti se přitom na případ stěžovatele zcela aplikují i proto, že stěžovatelova ústavní stížnost (v níž je implicitně tvrzeno, že stěžovatelovo odvolání mělo být od povinnosti hradit soudní poplatek osvobozeno zcela) je totiž prosta jakékoliv důkladnější věcné - natožpak ústavněprávní - argumentace.
11. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti důsledněji nepolemizuje ani s východiskem obecných soudů, že na výzvy krajského soudu ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání dostatečně nereagoval, natož aby soudní poplatek sám zaplatil ve správné - zákonu odpovídající - výši (byť po celou dobu řízení před obecnými soudy byl zastoupen advokátkou), anebo aby krajský soud na chybu v jeho výpočtu upozornil. Byl to naopak krajský soud, kdo zvážil žádost stěžovatele o osvobození a povinnost uhradit soudní poplatek mu sám výrazně snížil, byť výpočet jeho výše zatížil chybou, která se poměrově odrazila ve výši poplatkové povinností zahrnující stěžovatelovo částečné osvobození. Stěžovatel však tento argumentační prostor daný mu před obecnými soudy - jak již naznačeno - nevyužil, když v ústavní stížnosti k tomu uvádí pouze lakonické konstatování, že i kdyby soudní poplatek zaplatil ve správné - zákonné - výši, soud by jím vyvolané řízení o odvolání stejně zastavil. Takovouto stížnostní argumentaci (obsahující z větší části jen obsáhlou rekapitulaci předchozího řízení) však nelze považovat za dostatečnou k tomu, aby mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu