ECLI:CZ:US:2021:3.US.310.21.1
sp. zn. III. ÚS 310/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek - Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2020 č. j. 7 As 235/2020-30 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2020 č. j. 25 A 141/2019-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 4 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 22. 12. 2016 podala stěžovatelka žádost o obnovu řízení ve věci rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, odboru životního prostředí (dále jen "vodoprávní úřad") ze dne 7. 10. 2011 o povolení stavby vodovodního řadu na pozemku parc. č. X v k. ú. N. Vodoprávní úřad zahájil řízení o obnově dne 2. 4. 2019, poté co mu byla žádost stěžovatelky o obnovu řízení postoupena dne 20. 3. 2018 stavebním úřadem. Rozhodnutím ze dne 16. 8. 2019 vodoprávní úřad žádost stěžovatelky o obnovu řízení zamítl. V mezidobí stěžovatelka podáním ze dne 12. 2. 2019 podala u vedlejšího účastníka žádost o učinění opatření proti nečinnosti vodoprávního úřadu, ve které uvedla, že doposud neobdržela rozhodnutí o její žádosti ze dne 22. 12. 2016 o obnovu řízení. Vedlejší účastník vyřídil podnět stěžovatelky přípisem nazvaným "Opatření proti nečinnosti - sdělení" ze dne 23. 5. 2019 č. j. MSK 78161/2019. Vedlejší účastník v citovaném přípisu uvedl, že postup vodoprávního úřadu, který stěžovatelku nezahrnul mezi účastníky řízení, byl v souladu s právními předpisy, neboť v katastru nemovitostí nebyl uveden záznam svědčící o možném dotčení práv stěžovatelky. Vedlejší účastník dále uvedl, že stěžovatelka podala žádost o obnovu řízení po uplynutí zákonné lhůty, o čemž vodoprávní úřad stěžovatelku neuvědomil, toto pochybení vodoprávního úřadu vedlejší účastník dodatečně zhojil svým sdělením. Vedlejší účastník proto s ohledem na zásadu procesní ekonomie k učinění opatření proti nečinnosti vodoprávního úřadu nepřistoupil, neboť by nevedlo k jinému výsledku.
3. Stěžovatelka se proti sdělení vedlejšího účastníka bránila u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zásahovou žalobou. Krajský soud žalobu usnesením ze dne 20. 8. 2019 č. j. 25 A 141/2019-10, odmítl, neboť byl názoru, že nejsou splněny podmínky řízení o zásahové žalobě. Toto usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2020 č. j. 7 As 320/2019-26, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 18. 6. 2020 č. j. 25 A 141/2019-39 žalobu zamítl. Krajský soud zdůraznil, že sdělení vedlejšího účastníka bylo stěžovatelce zasláno v situaci, kdy vodoprávní úřad již zahájil řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení, přičemž stěžovatelka o této skutečnosti prokazatelně věděla. Sdělil-li tedy vedlejší účastník stěžovatelce, že napravuje nečinnost vodoprávního úřadu, lze tento jeho postup považovat za nadbytečný, neboť byl učiněn v době, kdy se u vodoprávního úřadu nemohlo jednat o nečinnost. Krajský soud proto uzavřel, že nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatelky, neboť sdělení bylo nadbytečným úkonem učiněným v době, kdy řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení bylo zahájeno a probíhalo.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastník přípisem ze dne 23. 5. 2019 postupem podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nepředvídatelným způsobem "věcně vyřídil" její žádost ze dne 12. 2. 2019 o učinění opatření proti nečinnosti vodoprávního úřadu, když se zabýval např. i tím, že stěžovatelka žádost o obnovu řízení nepodala v zákonem stanovené lhůtě, k čemuž jako nadřízený orgán nečinného vodoprávního úřadu nebyl podle judikatury Nejvyššího správního soudu věcně příslušný. Podle názoru stěžovatelky nemůže obstát odkaz vedlejšího účastníka na zásadu procesní ekonomie, neboť užitím zásady procesní ekonomie nesmí být účastník řízení zbaven možnosti účinně hájit svá práva. K tomu však postupem vedlejšího účastníka došlo, když nečinnost vodoprávního úřadu nezákonně ukončil tím, že pochybení vodoprávního úřadu zhojil svým přípisem. Stěžovatelka nesouhlasí s odkazem Nejvyššího správního soudu na bod 10 napadeného rozsudku krajského soudu, v němž krajský soud mimo jiné uvedl, že stěžovatelka prokazatelně věděla, že jí bylo sdělení vedlejšího účastníka zasláno v době, kdy již bylo vodoprávním úřadem zahájeno řízení o její žádosti o obnovu řízení, neboť ve věci doplňovala vyjádření k podkladům rozhodnutí. Stěžovatelka uvádí, že šlo o vyjádření ze dne 29. 4. 2019, ve kterém mimo jiné navrhovala posoudit její žádost ze dne 22. 12. 2016 o obnovu řízení jako odvolání opomenutého účastníka řízení, kterému ke dni podání této žádosti rozhodnutí nebylo doručeno. Stěžovatelka je přesvědčena, že se správní soudy ve svých rozsudcích vyhnuly posouzení, zda je sdělení vedlejšího účastníka ze dne 23. 5. 2019 za daných okolností zákonné, když se ztotožnily se zhojením pochybení vodoprávního úřadu předmětným sdělením vedlejšího účastníka, čímž zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a zbavili ji v důsledku takového postupu možnosti domáhat se v budoucnu náhrady škody za nesprávný úřední postup.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, a z odůvodnění jejich rozhodnutí plyne jednoznačný závěr, že sdělení vedlejšího účastníka bylo učiněno v souladu se zákonem a nemohlo jím dojít k zásahu do práv stěžovatelky, neboť bylo vedlejším účastníkem zasláno stěžovatelce dne 23. 5. 2019 v situaci, kdy již bylo vodoprávním úřadem dne 2. 4. 2019 zahájeno řízení o její žádosti o obnovu řízení ve věci povolení stavby vodovodního řadu.
9. Tyto závěry správních soudů odpovídají obsahu správního spisu, jak je konstatován krajským soudem, z něhož vyplývá, že stěžovatelka dne 17. 4. 2019 nahlížela do spisové dokumentace v řízení o obnově řízení vedeném pod sp. zn. MUFO_S 1535/2019 a dne 29. 4. 2019 doplnila vyjádření k podkladům rozhodnutí. Ať již se tedy vedlejší účastník ve stěžovatelkou namítaném opatření vyjádřil jakkoli, nic to nemění na skutečnosti, že ke dni jeho vydání bylo řízení o obnovu řízení zahájeno, stěžovatelka v jeho průběhu nahlížela do spisu a předkládala svá vyjádření.
10. Lze proto přisvědčit krajskému soudu v tom, že sdělení vedlejšího účastníka ze dne 23. 5. 2019, které časově následovalo po zahájení řízení o obnově řízení, sice obsahově jistým způsobem odporuje skutečnosti, že vodoprávní úřad řízení o obnově řízení zahájil, a uvedl-li v něm vedlejší účastník, že napravuje nečinnost vodoprávního úřadu sdělením, že se stěžovatelka obnovy řízení domáhat nemůže, lze jeho úkon považovat z hlediska opatření proti nečinnosti za zcela nadbytečný.
11. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nerespektoval svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 26. 2. 2020, ve kterém dal stěžovatelce za pravdu, že ke dni napadeného zásahu spočívajícího ve sdělení vedlejšího účastníka ze dne 23. 5. 2019 nebylo meritorně rozhodnuto o předmětné žádosti stěžovatelky o obnovu řízení, poukazuje Ústavní soud na bod 18 napadeného rozsudku. V něm Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud své rozhodnutí založil na tom, že ke dni vydání a zaslání sdělení stěžovatelce již bylo zahájeno řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení (a stěžovatelka o této skutečnosti věděla), nikoliv na tom, že by již bylo v dané věci vydáno meritorní rozhodnutí o stěžovatelčině žádosti o obnovu řízení. Krajský soud se tedy v souladu se zákonem zabýval situací ke dni napadeného zásahu, tj. ke dni vydání sdělení a jeho zaslání stěžovatelce, nikoliv skutkovým stavem ke dni svého rozhodování, byť to omylem nesprávně ve svém rozsudku uvedl. Pochybení krajského soudu však Nejvyšší správní spatřoval ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 26. 2. 2020 v jiné otázce, a to v procesním postupu krajského soudu, který žalobu fakticky materiálně věcně projednal a postup vedlejšího účastníka označil za souladný se zákonem. Taková skutečnost neměla podle Nejvyššího správního soudu vést k odmítnutí žaloby, nýbrž zapříčiňuje nedůvodnost žaloby a povinnost soudu žalobu zamítnout.
12. Ústavní soud považuje za podstatné, že řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení, v jehož rámci podle jejího názoru došlo v důsledku vydání předmětného sdělení vedlejším účastníkem k "nezákonnému ukončení nečinnosti" vodoprávního úřadu, bylo zastaveno rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. MSK 154340/2019, kterým zrušil rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 16. 8. 2019 o zamítnutí žádosti o obnovu řízení, a to na základě důvodů uvedených již dříve v jeho sdělení ze dne 23. 5. 2019. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka brojí proti citovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka o zastavení řízení u krajského soudu žalobou. Veškeré své námitky týkající se pochybení správních orgánů v řízení o obnově bude tedy stěžovatelka moci předložit v řízení před správními soudy, které v současné době probíhá u krajského soudu pod sp. zn. 22 A 28/2020. Samotné sdělení vedlejšího účastníka ze dne 23. 5. 2019 v tomto směru nemohlo do práv stěžovatelky nijak zasáhnout.
13. Ústavní soud uzavírá, že nemá důvod zpochybňovat shora uvedené závěry správních soudů, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Nejvyšší správní soud i krajský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu