ECLI:CZ:US:2021:3.US.3150.20.1
sp. zn. III. ÚS 3150/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem Ph.D., advokátem, sídlem Vídeňská 849/15, Brno, proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci sp. zn. 1 VZT 510/2018, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. června 2020 č. j. 2 KZV 14/2018-1143, a proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ústí nad Labem ze dne 6. ledna 2020 č. j. NCOZ-2268-957/TČ-2016-417404-H, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, jakož i postup Vrchního státního zastupitelství v Praze při výkonu dohledu prováděného pod sp. zn. 1 VZT 510/2018, neboť je přesvědčena, že jimi a tímto postupem byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil a v případě napadeného jiného zásahu orgánu veřejné moci aby porušení uvedených práv konstatoval.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ústí nad Labem (dále jen "policie") ze dne 6. 1. 2020 č. j. NCOZ-2268-957/TČ-2016-417404-H bylo dle §160 odstavec 1 a 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
3. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 24. 6. 2020 č. j. 2 KZV 14/2018-1143 byla stížnost stěžovatelky proti usnesení policie zamítnuta jako nedůvodná.
4. Přípisem ze dne 3. 9. 2020 sp. zn. 1 VZT 510/2018-71 bylo stěžovatelce Vrchním státním zastupitelstvím v Praze na její podnět k výkonu dohledu odpovězeno, že nebyla shledána pochybení, na která by bylo třeba reagovat dohledovými opatřeními.
5. Ústavní soud, předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ustanovení §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví následující:
"(3) Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
(4) Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
(5) Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo."
7. Tyto zákonné lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.
8. Ústavní stížnost byla v části žádající zrušení napadených rozhodnutí podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání.
9. Ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského státního zastupitelství bylo vydáno dne 24. 6. 2020 a z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelce muselo být doručeno před tím, než podala svůj podnět k vrchnímu státnímu zastupitelství k výkonu dohledu, jenž je datován dnem 30. 7. 2020. Ústavní stížnost byla podána datovou schránkou až dne 8. 11. 2020. Z těchto dat je zřejmé, že předepsaná dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena.
10. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelka podala podnět k výkonu dohledu, na který následně reagovalo vrchní státní zastupitelství svým přípisem ze dne 3. 9. 2020. Takovýto podnět totiž není opravným prostředkem, neboť pro to není dána opora v zákoně. Výkon dohledu podle §12d odst. l zákona o státním zastupitelství nemá povahu rozhodování o opravném prostředku a nelze ho interpretovat ani jako procesní prostředek k ochraně práv, jehož vyčerpáním je podmíněno podání ústavní stížnosti. Smysl hierarchického uspořádání státního zastupitelství a dohled vyššího státního zastupitelství totiž spočívá v zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství při výkonu působnosti státního zastupitelství (§12c zákona o státním zastupitelství), nikoliv ve vytváření procesních prostředků k ochraně základních práv nebo svobod osob. Počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti usnesení státního zástupce, jímž bylo rozhodováno o stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, se proto odvíjí od doručení tohoto usnesení státního zástupce stěžovateli, nikoli až od doručení vyrozumění o výsledku provedeného dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 423/12).
11. Co se týče zbylé části stěžovatelčiny ústavní stížnosti, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu vrchního státního zastupitelství, dohledová činnost státních zastupitelství vzhledem ke své již výše popsané povaze není způsobilá zasáhnout do základních práv osob. V důsledku toho pak nemůže být ani předmětem přezkumu před Ústavním soudem, pročež k projednání této části ústavní stížnosti Ústavní soud není příslušný (srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 1069/12).
12. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem pro jeho podání a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj