ECLI:CZ:US:2021:3.US.3163.20.1
sp. zn. III. ÚS 3163/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Radka Libry, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 21 Cdo 1781/2020-156, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2019 č. j. 47 Co 110/2019-110 a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. dubna 2019 č. j. 3 C 88/2018-90, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UNIDEBT Czech, SE, sídlem Dělnická 213/12, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením nařídil k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice, jako zástavního věřitele, prodej zástavy - nemovitostí stěžovatele, jako zástavního dlužníka, specifikovaných ve výroku I. tohoto usnesení. Podle okresního soudu vedlejší účastnice osvědčila nezbytné skutečnosti předloženými listinami, zejména smlouvou o úvěru, zástavní smlouvou, výpisem z katastru nemovitostí a výpisy z bankovních účtů. Dále okresní soud uvedl, že nemohl přihlédnout k námitkám stěžovatele o neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Podle okresního soudu spočívá soudní prodej zástavy ve dvou fázích: první je řízení o nařízení soudního prodeje zástavy zahájené k návrhu zástavního věřitele; je-li návrhu vyhověno a podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuci prodejem zástavy, pak nastává druhá - vykonávací fáze, jejímž účelem je vlastní zpeněžení zástavy. S poukazem na konstantní praxi Nejvyššího soudu okresní soud dodal, že v první fázi se zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel osvědčil (nikoliv prokázal, protože v této fázi se neprovádí dokazování) zajištěnou pohledávku, zástavní právo k věci, jejíž prodej navrhuje, a osobu zástavního dlužníka. Námitky stěžovatele tak mohou být posuzovány až ve druhé fázi.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením usnesení okresního soudu, neboť se zcela ztotožnil s jeho posouzením věci, včetně nerozhodnosti námitek stěžovatele. Podle krajského soudu nevyšel z předložených listin, ani jinak za řízení, najevo žádný evidentní důvod vzbuzující pochybnosti o naplnění zákonných podmínek pro rozhodnutí o prodeji zástavy.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud s poukazem na řadu svých rozhodnutí dospěl k závěru, že krajský soud se od ustálené praxe dovolacího soud neodchýlil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že soudy nesprávně posoudily skutkový stav, který je údajně takový, že úvěrová smlouva je v rozporu s dobrými mravy, pročež měly ověřit platnost smlouvy z úřední činnosti. Kdyby okresní soud neopomněl prohlásit smlouvu za absolutně neplatnou, nebyly by podle stěžovatele opravné prostředky "odmítány" z důvodu, že stěžovatel namítal relativní neplatnost smlouvy ve "špatné" fázi řízení. Dále stěžovatel vyložil jednotlivá ustanovení úvěrové smlouvy s odůvodněním tvrzeného rozporu s dobrými mravy. Okresní soud podle stěžovatele nařídil prodej nemovitostí, jejichž hodnota značně převyšuje dlužnou částku, a nařízením prodeje zástavy zasáhl do nedotknutelnosti stěžovatelova obydlí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), pročež jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Ústavní soud se tudíž musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne věcně nálezem. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, vadám svým nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházela, způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatele, a postrádá tak ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může plynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
9. V předchozím bodu uvedenému postulátu se posuzovaná věc nijak nevymyká. Obecné soudy v napadených rozhodnutích jednoznačně a srozumitelně odůvodnily, že průběh řízení o prodeji zástavy umožňuje zabývat se stěžovatelovými námitkami až v samotném řízení o soudním výkonu rozhodnutí nebo exekuci prodejem zástavy. Napadená rozhodnutí proto neznamenají, že by se stěžovatel nemohl domáhat tvrzené neplatnosti smlouvy.
10. K ostatním námitkám lze dodat, že v předchozích řízeních nebyla rozhodná otázka absolutní nebo relativní neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť právě ta (včetně přihlédnutí k důvodům absolutní neplatnosti z úřední povinnosti) může být posuzována v navazující vykonávací fázi řízení. Zjevně neopodstatněná je též argumentace stěžovatele hodnotou zástavy a tvrzeným porušením nedotknutelnosti obydlí. Námitka hodnotou zástavy není přiléhavá k podstatě zástavního práva ke konkrétně určeným věcem, z jejichž prodeje se zástavní věřitel uspokojí; existence zástavního práva byla v řízení před okresním soudem osvědčena a stěžovatel ji nerozporoval. V napadených rozhodnutích též nebyl posuzován ani namítán zásah do nedotknutelnosti obydlí, jenž nemá souvislost s předmětem řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí. Nejvyšší soud pak stvrdil rozhodnutí krajského soudy poukazem na mnoho svých rozhodnutí, jež podrobně dokládají smysl a průběh řízení o prodeji zástavy. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu