ECLI:CZ:US:2021:3.US.3181.21.1
sp. zn. III. ÚS 3181/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 8 As 186/2020-22, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, č. j. 17 A 66/2020-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, brojící proti v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Důvodem, pro který stěžovatel navrhuje zrušit obě napadená usnesení, je jejich tvrzené porušení čl. 10 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Městský soud v Praze ("městský soud") v záhlaví označeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele, podanou proti nezákonnému zásahu žalovaného správního orgánu (Úřad městské části Praha 6, dále jen "žalovaný"), spočívajícímu v odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva z náměstí Interbrigády v Praze dne 3. 4. 2020. Stěžovatel se současně domáhal uložení povinnosti žalovanému instalovat tuto sochu zpět na původní místo. Městský soud shledal podanou žalobu nepřípustnou, protože žalovaný v daném případě nepostupoval vrchnostensky, nýbrž v rámci soukromoprávní správy svěřeného majetku, když vlastníkem předmětné sochy stejně jako pozemku, na kterém byla socha umístěna, je hlavní město Praha a žalovaný jej má ve svěřené správě.
3. Následnou kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že uplatněná stížnostní námitka nesměřovala proti rozhodovacím důvodům [§104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním ("s. ř. s.")]. Stěžovatel totiž vůbec nereflektoval odůvodnění usnesení městského soudu, když nijak nezpochybnil jeho závěry učiněné k otázce postavení žalovaného.
4. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je poměrně obsáhlá argumentace, která se však věnuje výhradně důvodům, pro které k odstranění předmětné sochy údajně vůbec nemělo dojít (byla-li socha opakovaně poškozena barvou, bylo namístě, aby se žalovaný o svůj majetek řádně staral a nikoliv aby jej odstranil; žádná volební strana neměla v programu odstranění sochy; došlo k porušení smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci a také zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech) a celou událost zasazuje do širšího kontextu (správní žaloba byla údajně i nepřímou kritikou některých členů vlády a stěžovatel kritizuje též okolnost, že k demontáži došlo v době pandemie). Stěžovatel správním soudům vytýká, že před vnitrostátním právem neupřednostnily mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy a že "ničím obstrukčně nerušený přístup k památníku a soše I. S. Koněva je jeho veřejně subjektivním právem vyplývajícím z mezinárodní smlouvy a Ústavy". Stěžovatel konečně namítá, že soudy porušily jeho právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jelikož nebyl Nejvyšším správním soudem vyzván k doplnění žaloby a nebyl poučen, že kasační stížnost lze podat z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a městským soudem nebyl poučen o možnosti podat soukromoprávní žalobu.
5. Další obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a s ohledem na okolnost, že stěžovatel je advokátem, nevztahuje se na něj povinnost zastoupení [srov. stanovisko pléna Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, č. 290/2015 Sb. (ST 42/79 SbNU 637)]. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Lze tak učinit dílčí závěr, že podmínky řízení byly splněny.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených usnesení správních soudů nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak se podává ze shora uvedeného, stěžovatel činí předmětem řízení o ústavní stížnosti základní práva, za která označuje čl. 10 Ústavy, čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
9. K tomu je však nutno uvést, že čl. 10 Ústavy žádné základní právo nezakládá, jelikož se jedná o ustanovení, které řeší závaznost vyhlášených a ratifikovaných mezinárodních smluv a jejich přednostní aplikaci před zákonem, nikoliv o subjektivně veřejná základní práva fyzických nebo právnických osob. Tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná.
10. Namítá-li stěžovatel porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, konstatuje Ústavní soud, že ani toto základní právo v řízení před správními soudy porušeno nebylo. Právo na právní pomoc v řízení před soudy totiž slouží především k tomu, aby osobám bez odpovídajícího vzdělání a profesní zkušenosti nebyla znemožněna ochrana jejich práv před soudy (popřípadě jinými orgány veřejné moci) a spadá pod něj např. právo nechat se zastupovat advokátem. Případ stěžovatele je však odlišný v tom, že stěžovatel sám je advokát, tedy právní profesionál, a vztahuje se na něj proto zcela nepochybně zásada "neznalost zákona neomlouvá". Poučovací povinnost správních soudů v případě právního profesionála přitom nedává smysl rozšiřovat až takovým způsobem, jak se domnívá stěžovatel, tzn., že by Nejvyšší správní soud byl povinen stěžovatele poučit i o tom, jakým způsobem a podle kterého zákonného důvodu má podat kasační stížnost (stěžovatel chybně píše o "žalobě" - bod 27 ústavní stížnosti), případně že jej měl městský soud poučit o možnosti podat v této věci soukromoprávní žalobu.
11. Konečně k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy zdejší soud uvádí, že v napadených usneseních správních soudů neshledal žádné pochybení, které by ho teprve mohlo vést k závěru o porušení citovaného základního práva. Oba správní soudy totiž zcela přiléhavě konstatovaly, že ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům (§2 s. ř. s.), což mimo jiné znamená, že mezi správním orgánem a dotčeným subjektem musí existovat veřejnoprávní, tzn. vrchnostenský, vztah. Ten však v daném případě dán nebyl, jelikož žalovaný konal v rámci soukromoprávní správy svěřeného majetku. Pokud pak stěžovatel v kasační stížnosti v zásadě nezpochybnil tento nosný důvod napadeného usnesení městského soudu, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než ji odmítnout rovněž pro nepřípustnost. Kasační stížnost totiž představuje mimořádný opravný prostředek, kdy jeho smyslem je docílit přezkumu z taxativně uvedených důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.) pravomocného rozhodnutí krajského soudu. Protože je však v tomto řízení přezkoumáváno rozhodnutí krajského soudu, je logické, že předmětem přezkumu mohou být pouze jeho rozhodovací důvody a jestliže je stěžovatel nezpochybní, nemůže Nejvyšší správní soud provést jeho věcný přezkum a musí kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
12. Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tento zásah do základních práv stěžovatele však musí být osobní, aktuální a bezprostřední. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actionem popularis, kdy může návrh podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká, tzn. není dána možnost podat ústavní stížnost, nedojde-li k bezprostřednímu porušení základních práv navrhovatele vůbec nebo pouze obecně, tj. nekonkrétně nebo neindividualizovaně [viz již usnesení ze dne 8. 12. 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259)]. Z uvedeného rovněž vyplývá, že mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah - kauzalita. Není totiž úkolem Ústavního soudu přezkoumávat činnost či nečinnost orgánů veřejné moci v obecné rovině, natož se k ní pouze v obecné či dokonce politické rovině vyjadřovat, jak ovšem stěžovatel s ohledem na obsah podaného návrhu částečně a ve svém důsledku požaduje, když zmiňuje politické okolnosti odstranění předmětné sochy.
13. Pokud proto stěžovatel označuje za svoje subjektivně veřejné právo, od kterého odvozuje svoji aktivní legitimaci k podání správní žaloby, kasační stížnosti a v konečném důsledku i ústavní stížnosti, "ničím obstrukčně nerušený přístup k památníku a soše I. S. Koněva", nutno uvést, že žádné takové ústavně zaručené základní právo neexistuje a stěžovatel je ve skutečnosti ani netvrdí, když jen poukazuje na bilaterální mezinárodní smlouvu, resp. na zákon o válečných hrobech a pietních místech, přičemž však z těchto právních předpisů žádná konkrétní práva stěžovatele bezprostředně neplynou.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu