ECLI:CZ:US:2021:3.US.3198.20.1
sp. zn. III. ÚS 3198/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: TOTO S.p.A. COSTRUZIONI GENERALI, reg. č. 02208250692, se sídlem Viale Abruzzo 410, Chieti, Italská republika, jednající prostřednictvím TOTO S.p.A. COSTRUZIONI GENERALI CZ, odštěpný závod, IČ 05942675, se sídlem Belgická 115/40, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 2 Nc 1025/2020-25, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020, č. j. 4 Cmo 169/2020-146, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a 1. Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/54, Praha 4, 2. České spořitelny, a.s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, a 3. Banco BPM, S.p.A., se sídlem Piazza F. Meda č. 4, Miláno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností usiluje stěžovatelka o zrušení výroku I. napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") a celého napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"; společně výrok I. napadeného usnesení soudu prvého stupně a napadené usnesení odvolacího soudu dále také jen "napadená rozhodnutí"), neboť jimi dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, které mu zákon poskytuje, a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práv stěžovatelky, který jí zákon přiznává. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a Ústavní soud se jí tedy může zabývat z věcného hlediska.
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadeným usnesením rozhodl soud prvního stupně o návrzích stěžovatelky na vydání předběžného opatření tak, že zamítl její návrh, aby bylo vedlejší účastnici 1. uloženo složení částky 60 300 000 Kč do soudní úschovy (výrok I.), ovšem ve zbytku stěžovatelce vyhověl a uložil vedlejší účastníci 2. povinnost zdržet se čerpání jakéhokoliv peněžitého plnění na základě bankovní záruky č. H4889GI000566-18 vystavené dne 21. 2. 2018 vedlejší účastnicí 3. (výrok II.), a vedlejší účastnici 3. povinnost zdržet se poskytnutí jakéhokoliv peněžitého plnění vedlejší účastnici 2. na základě této bankovní záruky (výrok III.). Rovněž soud prvního stupně uložil stěžovatelce zaplacení soudního poplatku a podání žaloby ve věci samé do 30 dnů od doručení usnesení. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice 1. odvolací soud svým napadeným usnesením potvrdil výrok I. napadeného usnesení soudu prvního stupně a výroky II. a III. změnil tak, že oba návrhy na předběžné opatření zamítl.
4. Skutkově jde v nynější věci, zjednodušeně řečeno, o to, že stěžovatelka a vedlejší účastnice 1. spolu uzavřely smlouvu o dílo, jehož předmětem byla modernizace úseku dálnice D1, která byla zajištěna bankovní zárukou vedlejší účastnice 2., k níž vedlejší účastnice 3. vystavila protizáruku. Bankovní záruka byla sjednána jako neodvolatelná a bezpodmínečná bez nutnosti předchozí výzvy stěžovatelce, bez námitek a omezujících podmínek a bez prověřování uplatněného právního důvodu. Vedlejší účastnice 1. uplatnila u vedlejší účastnice 2. právo z předmětné bankovní záruky v celkové výši 60 300 000 Kč, neboť měla za to, že stěžovatelka se dostala do prodlení s prováděním díla z důvodů na své straně. Stěžovatelka má naopak za to, že k prodlení nedošlo z důvodů na její straně, ale z důvodu skrytých vad. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1. je dále sporné, kdo z nich platně odstoupil od smlouvy o dílo. Vedlejší účastnice 2. tvrdí, že jí vedlejší účastnice 1. předložila veškeré dokumenty, které byly dle podmínek bankovní záruky nutné k vyplacení bankovní záruky. Vedlejší účastnice 2. tak dle svého názoru jednala zcela v souladu se sjednanými podmínkami a domáhá se vyplacení protizáruky od vedlejší účastnice 3. ve stejné výši, v jaké sama vyplatila bankovní záruku.
IV. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nejprve stručně popisuje skutkový stav a obsah napadených rozhodnutí, následně předkládá vlastní argumentaci pro jejich zrušení. Tato argumentace spočívá v zásadě v tom, že pro vydání napadených rozhodnutí nebyly splněny podmínky. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 a sp. zn. I. ÚS 3169/19 z toho dovozuje, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podnikat a na soudní ochranu. Námitky stěžovatelky lze shrnout následovně: 1) vedlejší účastnici 1. nevznikl nárok z bankovní záruky čerpat; 2) čerpáním z bankovní záruky je ohrožena podnikatelská existence stěžovatelky; 3) soudy zamítnutím návrhu na předběžná opatření umožnily zneužití práva vedlejší účastnicí 1.; 4) výroky II. a III. napadeného usnesení soudu prvního stupně směřovaly k ochraně stěžovatelky; 5) spor ve věci samé může být velmi dlouhý a je poznamenán mimořádnou pandemickou situací.
6. Ad 1) stěžovatelka obsáhle argumentuje, že vedlejší účastnice 1. zneužila svých práv, neboť uplatnila práva z předmětné bankovní záruky, aniž pro to byl dán stanovený důvod. Stěžovatelka se dle svých slov žádného porušení předmětné smlouvy o dílo nedopustila, naopak sama po právu od této smlouvy odstoupila.
7. Ad 2) stěžovatelka uvádí, že kdyby musela zaplatit vedlejší účastnici 3. částku, kterou tato vyplatila vedlejší účastnici 2. jako bankovní protizáruku, znamenalo by to pro ni zásadní ekonomické potíže, neboť nedisponuje prostředky k vyplacení částky odpovídající čerpané bankovní protizáruce. Znamenalo by to i podstatné zhoršení dosud bezproblémových vztahů s vedlejší účastnicí 3., která je pro stěžovatelčino podnikání nezbytná. Stěžovatelka je v porovnání s vedlejšími účastnicemi řízení ekonomicky podstatně slabší subjekt, který s tak vysokými částkami neoperuje. V úvahu je dle stěžovatelky třeba přihlédnout i k hrozící ekonomické krizi a neutěšené situaci v italském hospodářství. Na rozdíl od odvolacího soudu se také stěžovatelka domnívá, že práva z bankovní záruky ještě mohou být čerpána.
8. Ad 3) stěžovatelka upozorňuje, že obecné soudy napadenými rozhodnutími umožnily vedlejší účastnici 1. zneužít právo, neboť jí umožnily čerpat bankovní záruku pro údajné porušení smluvních podmínek stěžovatelkou, k němuž však nedošlo. Stěžovatelka k tomu dále poukazuje na to, že její ekonomická síla je v porovnání s kteroukoliv vedlejší účastnicí nepoměrně menší, všechny vedlejší účastnice jsou ekonomičtí giganti. Jelikož předmětnou smlouvu o dílo stěžovatelka získala v rámci zadávacího řízení na veřejnou zakázku, neměla možnost dosáhnout vyjednáváním odstranění bankovní záruky.
9. Ad 4) stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle nějž nebylo možno uložit předběžnými opatřeními povinnosti ani vedlejším účastnicím 2. a 3., neboť pro to nebyly dle odvolacího soudu splněny podmínky, jelikož nejsou stranami sporu a povinnosti, jejichž uložení se stěžovatelka domáhala, se netýkají možnosti stěžovatelky domoci se na vedlejší účastnice 1. plnění. Dle názoru stěžovatelky však navrhovaná předběžná opatření vůči vedlejším účastnicím 2. a 3. bytostně směřují k její ochraně, neboť jejich nenařízení bude mít na stěžovatelku krajně nepříznivý ekonomický dopad.
10. Ad 5) stěžovatelka tvrdí, že spor o údajné porušení smlouvy o dílo může být značně dlouhý, takto komplikované obchodněprávní spory trvají běžně i deset let. Po celou tuto dobu by tak stěžovatelka neměla k dispozici předmětné prostředky, které dle jejího názoru vedlejší účastnice 1. získala na vedlejší účastnici 2. protiprávně, přičemž podstatně dříve by po ní vedlejší účastnice 3. požadovala zaplacení částky odpovídající vyčerpané bankovní záruce. K tomu stěžovatelka připomíná, že v současné pandemické krizi jsou soudní řízení ještě zpomalena.
V. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte projevil svůj právní názor, že byť i v řízení o návrzích na vydání předběžných opatření v občanském soudním řízení může dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 343/02 ze dne 5. 11. 2002 (N 140/28 SbNU 223), nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33) či nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)], zasahuje do nich pouze výjimečně a jeho přezkum se zásadně omezuje na zjištění, zda bylo předběžné opatření vydáno na zákonném podkladě, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020 či usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002 (U 10/25 SbNU 379)].
13. Z hlediska procesních garancí pak zkoumá zejména to, zda byla dodržena možnost obou stran řízení před odvolacím soudem vznést argumenty a reagovat na argumenty protistrany [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 719/18 ze dne 3. 4. 2018 (N 69/89 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 205/11 ze dne 7. 6. 2011 (N 109/61 SbNU 617)], resp. vyjádřit se v řízení o nařízení předběžného opatření [nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016 (N 161/82 SbNU 527); nález sp. zn. III. ÚS 3489/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 197/75 SbNU 221)], zda bylo rozhodnutí odůvodněno [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393) či nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121)], promptnost vydání rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 736/17 ze dne 10. 5. 2017 (N 76/85 SbNU 325)], jakož i dopady případného vyhovění ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1888/13 ze dne 13. 2. 2014 (N 17/72 SbNU 211)], případně ty nejextrémnější vady procesu dokazování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013 (N 144/70 SbNU 347)]. V nynější věci Ústavní soud nezjistil žádné takové pochybení obecných soudů. K jednotlivým námitkám se vyjadřuje následovně:
14. K námitkám 1), 3) a 5) Ústavní soud může toliko uvést, že stěžovatelčina argumentace ignoruje samotnou podstatu právního institutu bankovní záruky (resp. finanční záruky jako takové) coby zajišťovacího institutu zásadně tzv. abstraktní povahy (srov. §2035 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Smyslem tohoto institutu je mimo jiné právě zajištění věřitele takovým způsobem, který mu umožní získání finančních prostředků do své dispozice již samotným formálním předložením určitých dokumentů osvědčujících splnění předem smluvených podmínek. Věřitel tak má jistotu, že, na rozdíl od drtivé většiny jiných zajišťovacích institutů, v případě sporu bude mít tyto prostředky ve své dispozici zásadně po celou dobu jeho trvání (tzv. zásada "nejdřív plať, pak se suď"), což je také ekonomickým důvodem, proč má zájem na zajištění dluhu právě bankovní zárukou. Předběžná opatření zakazující čerpat z bankovní záruky by tak mimo případy zcela zjevného zneužití práva věřitelem de facto celý smysl bankovní záruky popřela (srov. např. BLAU, Werner; JEDZIG, Joachim. Bank Guarantees to Pay upon First Written Demand in German Courts. In: The International Lawyer, 1989, roč. 23, č. 3, s. 727nn).
15. V obchodněprávních vztazích je tak pouze otázkou obchodní strategie dlužníka, zda bude ochoten akceptovat zajištění svého dluhu bankovní zárukou i při vědomí tohoto důsledku, nebo zda raději oželí daný závazkový právní vztah jako celek. Této skutečnosti si musela stěžovatelka být vědoma již při ucházení se o veřejnou zakázku vypsanou vedlejší účastnicí 1. Byť byla vzhledem k charakteru kontraktace její volba skutečně pouze binární (uzavřít smlouvu i s bankovní zárukou, nebo neuzavřít smlouvu vůbec), nelze jen v tom spatřovat nějaký ústavněprávní problém indikující porušení nějakého ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatelky. Jelikož stěžovatelka tyto smluvní podmínky akceptovala, převzala na sebe i riziko důsledků plynoucích ze zajištění hlavního závazku bankovní zárukou pro případný spor, včetně jeho soudního řešení a případných negativních dopadů jeho délky a vývoje ekonomické situace.
16. Otázka, zda došlo k porušení předmětné smlouvy o dílo a stěžovatelce vznikla povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1. částku odpovídající částce čerpané z bankovní záruky, bude rozhodující pro meritorní posouzení věci obecnými soudy, jež ani Ústavnímu soudu, ani obecným soudům v řízení toliko o uložení předběžného opatření, nepřísluší předznamenávat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že by vedlejší účastnice 1. skutečně své právo zneužila. Stěžovatelka toliko prezentuje svůj náhled na věc a právní hodnocení uplatnění bankovní záruky vedlejší účastnicí 1. jako nezvratný fakt. To však pro výjimečný zásah Ústavního soudu do řízení o předběžném opatření nepostačuje.
17. V tomto ohledu odkazuje Ústavní soud i na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, podle nějž stěžovatelka jako důvod pro uložení předběžného opatření uvedla obavu z ohrožení případného výkonu rozhodnutí, avšak nekonkretizovala žádný takový důvod, který by v souladu s ustálenou judikaturou tuto obavu odůvodňoval. Stěžovatelka se s tímto závěrem odvolacího soudu prakticky nevypořádala, její hlavní argumentační teze nespočívá v obavě z nemožnosti výkonu rozhodnutí, ale v obavě z ekonomických dopadů případného vymáhání částky vyplacené vedlejší účastnicí 3. vedlejší účastnici 2. po stěžovatelce. Jak ostatně správně poznamenal odvolací soud, obava z toho, že by stěžovatelka mohla být přeměněna na akciovou společnost, není ničím konkrétním podložena a ani není zřejmé, proč by jen z tohoto důvodu měl být případný výkon rozhodnutí ohrožen. Ústavní soud přitom nemá tomuto odůvodnění odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
18. K námitce 2) Ústavní soud podotýká, že i tento důsledek plyne pro stěžovatelku toliko z jejího dobrovolného rozhodnutí uzavřít s vedlejší účastnicí 1. smlouvu o dílo. Argument, že stěžovatelka není v ekonomické kondici, aby mohla splnit své závazky, které na sebe dobrovolně vzala, nelze připustit, neboť by to bylo v rozporu se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nesmí těžit z vlastní nepoctivosti). Namítá-li stěžovatelka, že ještě z bankovní záruky může být čerpáno, jde o čistě hypotetickou konstrukci, jejíž správnost Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat. Podstatné je pouze to, že stěžovatelka netvrdí ani neprokazuje, že by něco takového reálně hrozilo, přičemž v takovém případě jí nic nebrání v tom, aby podala nový návrh na nařízení předběžného opatření.
19. K námitce 4) Ústavní soud rovněž nemá důvodu neztotožnit se se závěrem odvolacího soudu, podle nějž není spravedlivé bránit vedlejší účastnici 2., aby uplatnila své nároky proti účastnici 3., pokud pro to jsou splněny podmínky. K tomu Ústavní soud pouze doplňuje, že závazkové právní vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1., mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 3., mezi vedlejší účastnicí 1. a vedlejší účastnicí 2. a mezi vedlejší účastnicí 2. a vedlejší účastnicí 3. jsou na sobě právně nezávislé, což vyplývá z podstaty institutu bankovní záruky a tzv. bankovní protizáruky. Stěžovatelka ani netvrdí a neprokazuje, že by vedlejší účastnice 2. porušila jakoukoliv svoji smluvní povinnost, pouze má za to, že vedlejší účastnice 1. se dopustila zneužití práva.
20. Bylo by tedy zcela v rozporu se zásadou pacta sunt servanda a se zásadou ochrany dobré víry a právní jistoty, pokud by vedlejší účastnice 2. měla snášet jakékoliv negativní důsledky za to, že splnila, k čemu se zavázala. Jak ostatně Ústavní soud rozhodl již v minulosti, nařízení předběžného opatření někomu jinému než účastníkovi řízení o věci samé je možné v zásadě jen tehdy, jestliže lze takové třetí osobě přičítat určité pochybení v jejím vztahu k účastníkovi řízení [např. ví, že kupuje nemovitost od subjektu, který porušuje své povinnosti a nemovitost prodal v ochranné lhůtě v souvislosti s návrhem na prohlášení konkursu - srov. nález sp. zn. II. ÚS 110/96 ze dne 27. 11. 1996 (N 128/6 SbNU 439)].
21. Ostatně stěžovatelka opomíjí, že jediný právní vztah, který by ji mohl ekonomicky ohrozit, je její právní vztah s vedlejší účastnicí 3. v případě, že by tato žádala po stěžovatelce zaplacení toho, co sama z protizáruky zaplatila vedlejší účastnici 2. Stěžovatelka přitom ve své ústavní stížnosti ani netvrdí, že by již k platbě vyzvána byla. Pokud by v rámci ochrany domnělých práv stěžovatelky tak mělo být zabráněno předběžným opatřením ve sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1. již tomu, aby vedlejší účastnice 2. mohla požadovat na základě smlouvy plnění po vedlejší účastnici 3., a to jen proto, aby vedlejší účastnice 3. nemohla pak vůči stěžovatelce uplatnit svůj nárok, který by jí tím vznikl, pak by negativní dopad takového řešení zcela neodůvodněně tížil toliko vedlejší účastnici 2., které by tak bylo zabráněno uplatnit svůj samostatný nárok vůči vedlejší účastnici 3., ačkoliv sama nemá s podstatou sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1. nic společného. Odvolací soud tedy nepochybil, pokud takové řešení nepřipustil.
VI. Závěr
22. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a dalších příloh, bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady, dospěl k závěru, že odvolací soud se vydáním napadeného rozhodnutí ani postupem jemu předcházejícím nemohl dopustit porušení žádných ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu