ECLI:CZ:US:2021:3.US.3217.20.1
sp. zn. III. ÚS 3217/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti RNDr. Pavla Horkého, CSc., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, sídlem náměstí Svobody 77/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2020 č. j. 23 Cdo 2275/2020-912, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Cmo 26/2019-856, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2018 č. j. 46 Cm 255/2001-788 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2017 č. j. 8 Cmo 51/2017-753, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MOTOKOV a. s. v likvidaci, sídlem Radlická 333/150, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel uzavřel v roce 1998 s vedlejší účastnicí kupní smlouvu na 1 200 tun elektrotechnické oceli - plechů ve formě ocelových svitků. Podle smlouvy měla vedlejší účastnice dodat ocel v nejvyšší jakosti. Dodaný materiál však vykazoval vady (korozi apod.), v souvislosti s čímž vznikla stěžovateli škoda. Stěžovatel proto podal proti vedlejší účastnici k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") dne 11. 12. 2000 žalobu na zaplacení 2 019 544 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 30. 3. 2010 stěžovatel vylíčil složení jednotlivých částí žalované částky a založil do spisu důkazy k prokázání zaplacení jednotlivých částek.
3. V záhlaví uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek městského soudu ze dne 10. 11. 2016 č. j. 46 Cm 255/2001-719, kterým bylo mimo jiné vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovateli 872 034,25 Kč s příslušenstvím. Ke zrušení přistoupil vrchní soud zejména pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
4. Po kasačním zásahu vrchního soudu rozhodl městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit 498 096,18 Kč s příslušenstvím, ve zbytku (373 938,07 Kč) žalobu zamítl. Předmět řízení byl v důsledku procesního vývoje tvořen již pouze nárokem na zaplacení 872 034,25 Kč s příslušenstvím. Městský soud dospěl zejména k závěru, že podání ze dne 30. 3. 2010 představovalo změnu žaloby, neboť skutkový základ žalobou uplatněného nároku byl tímto podáním rozšířen o nové skutečnosti, byť při nezměněné výši celkově požadované částky. Ve výše uvedeném rozsahu tudíž městský soud nemohl žalobě vyhovět, neboť skutečnosti rozhodné pro vznik tvrzené výše škody byly uplatněny až v podání v roce 2010, a dané právo tak k námitce vedlejší účastnice shledal promlčeným.
5. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice vrchní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem odmítl odvolání stěžovatele v rozsahu, v němž mu bylo městským soudem vyhověno, ve zbytku rozsudek městského soudu potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu i jejich právním posouzením. Vrchní soud zopakoval stěžejní důvody předchozího zrušení rozsudku městského soudu, včetně absence důsledného posouzení významu podání ze dne 30. 3. 2010 a námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vrchní soud se v otázce změny žaloby neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále objasnil, že změnou žaloby je též změna skutkových tvrzení, a to i tehdy, zůstává-li žalobní návrh nezměněn. O změnu žaloby má jít mimo jiné tehdy, požaduje-li žalobce sice nadále stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na jiném skutkovém základu věci, než jak ho vylíčil v původní žalobě. Jelikož některé nároky uplatnil stěžovatel až v roce 2010, vrchní soud měl postupovat správně, připustil-li změnu žaloby. Proto měl postupovat správně i v tom, že posuzoval důvodnost námitky promlčení později vznesených nároků. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud uzavřel, že na jejím vyřešení není rozsudek vrchního soudu založen.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel spatřuje v odmítnutí dovolání neústavní odepření přístupu k dovolacímu soudu, který údajně přehnaně a formalisticky využil svou úlohu sjednocovatele judikatury. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nevypořádal s první vznesenou otázkou, zda městský soud a vrchní soud respektovaly procesní zásady při zjišťování skutkového stavu. S druhou otázkou - zda je přípustné uznat námitku promlčení podle §95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se Nejvyšší soud vypořádal toliko odkazem na jiné své rozhodnutí, které údajně není ke stěžovatelově věci dostatečně přiléhavé. Klíčovou otázkou podle stěžovatele bylo, do jaké míry bylo možno měnit skutková tvrzení tak, aby nebyl změněn tzv. jediný skutek. Stěžovatel se kloní k závěru, že totožnost skutku je zachována, je-li současně zachována (alespoň z části) totožnost jednání a totožnost následku. Obecně má platit, že aby šlo o tentýž skutek, musí nově uvedené skutečnosti vycházet ze stejné události a alespoň ve své podstatě se shodovat s původně uváděnými událostmi, a to zejména ve vztahu k následku. Tato podmínka byla podle stěžovatele v jeho případě "zajištěna". Na třetí otázku - zda mohla být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy - měl Nejvyšší soud reagovat nepředvídatelně, když konstatoval, že rozsudek vrchního soudu nebyl na této otázce založen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), pročež jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil pouze usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Jelikož stěžovatel brojil výslovně i proti předchozím (v záhlaví označeným) rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu, přezkoumal Ústavní soud tato rozhodnutí prismatem obsahu stížnostních námitek, který na ně lze přiměřeně vztáhnout.
12. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, vykazovalo-li by ústavní stížností napadené rozhodnutí rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění nebo pro jiné ústavní úrovně dosahující vady objasněné judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovaná rozhodnutí). Ústavní soud si je vědom své judikatury [např. nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33)], podle které odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. V opačném případě, tj. typicky, pokud by např. Nejvyšší soud pouze ocitoval ustanovení občanského soudního řádu nebo svou obecnou judikaturu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na argumentaci předestřenou dovolatelem, jde o odůvodnění nedostatečné.
13. Nejvyššímu soudu nelze vytknout, že se otázkami vznesenými stěžovatelem nezabýval. Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud ani vrchní soud nerespektovaly procesní zásady zjišťování skutkového stavu, není zřejmé, jaké zásady a v jakém ohledu měly obecné soudy nerespektovat. Ani v ústavní stížnosti tuto svou námitku stěžovatel nijak nekonkretizoval, přičemž jiná pochybení zjišťování skutkového stavu nenamítá.
14. Při posouzení podání ze dne 30. 3. 2010 se obecné soudy porušení základních práv a svobod stěžovatele nedopustily. V napadených rozhodnutích soudy zřetelně konstatovaly, že údajně pouhé "doplnění" žaloby je svým obsahem změnou žaloby, neboť jím stěžovatel ve skutečnosti vznesl nové dílčí nároky. Nejvyšší soud pak stručně, ale výstižně odůvodnil, na základě jakých kritérií lze takové podání shledat změnou žaloby. Byť stěžovatel namítá, že žalovaný nárok zůstal nezměněn, je z napadených rozhodnutí zřejmé, že nezměněna zůstala ze strany stěžovatele žalovaná částka, avšak skutkový základ dílčích nároků (které v původní žalobě nebyly podrobněji rozčleněny) se změnil, resp. byl tvrzen nový. Na základě těchto zjištění soudy v souladu s ústavním pořádkem odůvodnily, že je na místě takové podání posoudit jako změnu žaloby, neboť nebylo pouze konkretizací původních tvrzení. Proto je ústavně souladné též posouzení námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí, neboť u nově tvrzených (byť dílčích) nároků se nemohla promlčecí lhůta stavět okamžikem podání žaloby v roce 2000.
15. Ústavně-právní pochybnosti nevzbuzuje ani závěr Nejvyššího soudu o tom, že na posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy není rozsudek vrchního soudu založen. Rozpor této námitky s dobrými mravy byl konstatován toliko nad rámec věci, a to městským soudem v původním rozsudku následně zrušeném usnesením vrchního soudu (viz výše bod 3). V tomto rozsudku nepovažoval městský soud podání z roku 2010 za změnu žaloby, pročež ani nepovažoval dílčí nárok za promlčený, a jen nad rámec věci se vyjádřil k možnému rozporu s dobrými mravy, který ale nebyl stěžejní ani pro toto posléze zrušené rozhodnutí.
16. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedené základní právo zaručuje právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákonů v souladu s ústavními principy. Nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu