ECLI:CZ:US:2021:3.US.3236.20.1
sp. zn. III. ÚS 3236/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2020 č. j. 25 Cdo 142/2020-749, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2019 č. j. 3 Co 78/2018-680 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2017 č. j. 36 C 225/2010-504, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 36 C 225/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2017 č. j. 36 C 225/2010-504 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnici bylo uloženo v časopisu ODRAZ uveřejnit omluvu ve znění "M. K., jako pracovnice sociální komise MěÚ R., sdělila psychiatričce J. K., pro účely falešného psychiatrického ambulantního chorobopisu, který byl veden na paní R. M., že paní R. M. zavrhla svého syna, dále, že "psychický stav paní M. kolísá, jsou na ni občasné stížnosti, obviňování, slovní agresivita, nikoliv brachiální... už si všichni zvykají..." a dále, že při jednání sociální komise a do zápisu sociální komise uvedla, že "při osobním jednání s pí. M. bylo konstatováno, že se jedná o osobu s malou mírou tolerance, konfliktní a domníváme se nevhodnou pro zařízení tohoto typu. Z výše uvedeného důvodu nedoporučujeme další pobyt pí. M. v DPS a ... její pobyt nebyl pro obyvatele (míněno DPS) přínosem..." Tyto informace nejsou pravdivé. Za újmu, kterou jsem tímto paní R. M. způsobila, se omlouvám. M. K." (I. výrok), dále zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení finanční náhrady nemajetkové újmy 250 000 Kč (II. výrok), i žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby J. K. bylo uloženo skartovat ambulantní psychiatrický chorobopis, vedený na jméno stěžovatelky a zaplatit stěžovatelce finanční náhradu nemajetkové újmy 250 000 Kč (III. a IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. - VII. výrok).
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že výroky vedlejší účastnice nebyly způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelky, když šlo o vyjádření subjektivního názoru vedlejší účastnice na chování a povahu stěžovatelky, jak je vnímala na základě svých osobních zkušeností, tedy o hodnotící soudy, které nelze podrobit důkazu pravdy. Navíc se jednalo o výroky s pravdivým základem (v řízení bylo prokázáno, že někteří obyvatelé domova vnímali stěžovatelku jako osobu s konfliktním chováním, zasahující do chodu komunity obyvatel domova způsobem, jenž narušil jeho poklidnou atmosféru), byly vyjádřeny korektním, kultivovaným způsobem bez jakýchkoliv vulgárních či expresivních výrazů, a vedlejší účastnice je pronesla v rámci výkonu své funkce v sociální komisi při posuzování vhodnosti pobytu stěžovatelky v domově s pečovatelskou službou, tedy výroky činila s legitimním cílem.
4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že se rozsudek vrchního soudu neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo řádně odůvodněno, neboť soud se zabýval pouze samotným zásahem do osobnosti stěžovatelky, tvrzená procesní pochybení však ponechal zcela bez povšimnutí. Šlo o řadu vzájemně rozporných důkazů, přičemž soudy se přiklonily vždy k jednomu z nich, aniž by dostatečně vysvětlily, proč důkazy nabízející jiný skutkový stav neprovedly. Obecné soudy například vycházely ze sdělení vedlejší účastnice, že stěžovatelka zavrhla svého syna, byť bylo prohlášením a výslechem syna stěžovatelky nade vši pochybnost prokázáno, že je takové tvrzení zcela absurdní. Taktéž tvrzené problémy s ostatními obyvateli domova s pečovatelskou službou jsou vyloučeny ve spise založeným úředním záznamem Policie České republiky ze dne 9. 3. 2010, č. j. KRPS-10492-62/TČ-2009-011681-HB, který dokládá vyjádření 18 osob, z nichž si nikdo žádné agresivity, konfliktního jednání či psychických problémů stěžovatelky nevšiml, soud se přesto přiklonil k tvrzení vedlejší účastnice a K. Stejně tak se soudy nepozastavily nad skutečností, že ve spise jsou evidovány dvě verze chorobopisů, jedna na č. l. 62 a druhá na č. l. 621-623. Nedostatkem řádného odůvodnění trpí podle stěžovatelky i část odůvodnění rozsudku krajského soudu, který uvedl, že ostatní provedené důkazy nehodnotil ani neprovedl další navrhované důkazy, neboť nejsou pro věc podle názoru soudu podstatné. Vrchní soud svým rozhodnutím nedostatečné odůvodnění krajského soudu aproboval, v čemž spatřuje stěžovatelka vadu, pro kterou mělo být toto rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že předmětné výroky nebyly způsobilé zasáhnout do jejích osobnostních práv, neboť nemohly vést ke snížení její vážnosti v očích veřejnosti. Ve věci bylo prokázáno, že evidenci stěžovatelky na psychiatrii v R. pořizovala vedlejší účastnice, tato skutečnost je uvedena ve výpovědi K. v úředním záznamu Policie České republiky v L. ze dne 24. 4. 2009. V návaznosti na sdělení těchto nepravdivých informací pak K. vytvořila psychiatrický chorobopis, který byl posléze využit v konfliktu sociální komise se stěžovatelkou v úmyslu ukončit její pobyt v domově s pečovatelskou službou. Jednání vedlejší účastnice tak mělo zcela shodný následek, jako kdyby předmětně výroky pronesla veřejně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly, ostatně nevypořádání se s argumentací stěžovatelky soudy bylo základní námitkou ústavní stížnosti. Ústavní soud však dospěl k opačnému závěru, totiž že soudy v napadených rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů nepovažují námitky stěžovatelky za důvodné.
9. Krajský soud věc posoudil podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") a předmětné výroky shledal hodnotícími soudy, jimiž vedlejší účastnice vyjádřila svůj subjektivní názor na stěžovatelku. Jejich obsah se týkal hodnocení osobnosti stěžovatelky pohledem sociální pracovnice při posuzování vhodnosti umístění stěžovatelky do prostředí domova s pečovatelskou službou, nešlo přitom o výroky vulgární či expresivní. Sdělení o vztahu mezi stěžovatelkou a jejím synem vycházelo z informací samotné stěžovatelky. Jednání vedlejší účastnice tedy nebylo podle krajského soudu objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelky. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně podložený závěr krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, které se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu.
10. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud odmítl její důkazní návrhy, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
11. Krajský soud vyšel v odůvodnění napadeného rozsudku z řady provedených důkazů (str. 5 až 8 rozsudku), ostatní provedené důkazy nehodnotil a další navrhované důkazy neprovedl, neboť je nepovažoval za pro věc rozhodné za situace, kdy neshledal splněnou podmínku existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo jen ohrožení osobnosti stěžovatelky v její fyzické a morální integritě. Takový zásah by musel být protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi tímto zásahem a protiprávností takového zásahu. Krajský soud konstatoval, že vedlejší účastnice pronesla předmětný výrok jako sociální pracovnice v soukromém rozhovoru s lékařem, kdy nehrozilo jeho zveřejnění a šlo o subjektivní názor vedlejší účastnice v rámci přípustné kritiky, nejde tedy o neoprávněný zásah do práv stěžovatelky na ochranu její osobnosti. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se krajský soud nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť řádně uvedl, z jakých důvodů nebyly stěžovatelkou navržené důkazy provedeny, a vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
12. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
13. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že rozsudek krajského soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, mimo jiné se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 13/2007, podle kterého nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Nejvyšší soud uvedl, že v daném případě stěžovatelka spatřuje zásah do své cti již v tom, že vedlejší účastnice předmětné výroky sdělila lékařce, která je zanesla do zdravotnické dokumentace vedené ohledně stěžovatelky, respektive že je pronesla na jednání sociální komise. Podle skutkových zjištění však nebyly výroky vedlejší účastnice o stěžovatelce žádným způsobem uveřejněny, nebylo ani tvrzeno, že by je vedlejší účastnice opakovala při jiné příležitosti než v soukromém rozhovoru s K. či při jednání sociální komise, nebo že by je nějakým způsobem uvedla v širší známost, zápis z jednání komise nebyl nikde publikován.
14. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že se Nejvyšší soud nezabýval jejími dovolacími námitkami. Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že námitky stěžovatelky proti závěrům soudů o jejím duševním stavu, návštěvách v ordinaci K. a ohledně hodnocení její osoby ostatními obyvateli domova postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Stěžovatelka v dovolání na prvním místě předkládá své závěry ohledně smyšlené (K. zfalšované) psychiatrické zdravotní dokumentace stěžovatelky. K tomu nelze než dodat, že touto otázkou se zabýval již krajský soud, který argumentaci stěžovatelky o tom, že lékařku nikdy nenavštívila, neuvěřil, rozhodné však je, že K., která byla ve sporu původně druhou žalovanou, v průběhu řízení zemřela, a krajský soud proto usnesením ze dne 19. 10. 2018 č. j. 36 C 225/2010-588 řízení ve vztahu k ní zastavil, a předmětem řízení zůstala pouze otázka zásahu vedlejší účastnice do osobnostních práv stěžovatelky.
15. Stěžovatelka v dovolání taktéž opakovaně poukazuje na Úřední záznam Policie České republiky ze dne 9. 3. 2020, který dokládá výslechem osmnácti osob, že si žádné agresivity, konfliktního jednání či psychických problémů stěžovatelky nevšiml. Tuto skutečnost vzal v úvahu již vrchní soud, když uvedl, že část obyvatel a pracovníků domova se vyjadřovala o stěžovatelce pochvalně, jiná kriticky, zde vrchní soud poukázal, např. na výpověď svědkyně O., svědkyně T. a další listinné důkazy, z nichž vyplývá, že někteří obyvatelé domova jsou pobytem stěžovatelky deprimováni. K uvedenému Ústavní soud dodává, že ať již se vyslýchaní o stěžovatelce vyjádřili jakkoli, nemůže to nic změnit na závěru soudů, že názory obyvatel a pracovníků domova ohledně povahy stěžovatelky a vhodnosti jejího setrvání v domově tlumočila vedlejší účastnice na jednání sociální komise přiměřeným a kultivovaným způsobem, a nešlo o vyjádření, které by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatelky, neboť nemohlo vést ke snížení její vážnosti v očích veřejnosti, když nebylo prokázáno, že by se obsah zápisu z jednání sociální komise dostal na veřejnost, taktéž lékařka K. byla vázána povinností mlčenlivosti podle §55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době přijetí těchto informací.
16. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost, je výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala již dříve v průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly. Stěžovatelka polemizuje s napadenými rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu