ECLI:CZ:US:2021:3.US.3244.20.1
sp. zn. III. ÚS 3244/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Danielem Bartoněm, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. 3 KZN 1002/2020-14, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 28. května 2020 č. j. 2 ZN 2416/2019-33 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy ze dne 10. března 2020 č. j. KRPA-319543-36/TČ-2019-000073, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Policejní orgán Krajského ředitelství hl. města Prahy (dále jen "policejní orgán") obdržel trestní oznámení stěžovatele, z něhož se podávalo, že se mohl stát obětí trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 trestního zákona, jehož se měl dopustit kněz Církve římskokatolické V. S. G. (zemřel roku 2005) a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, jehož se měl dopustit kněz Církve římskokatolické J. J. H. (zemřel roku 2007). Na základě tohoto podnětu zahájil policejní orgán dne 11. 10. 2019 úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu.
3. Stěžovatel uvádí, že k trestnému jednání výše uvedených osob docházelo v době, kdy mu bylo 16 až 19 let (od roku 1991 do roku 1994). Stěžovatel, který přijel do Prahy studovat, a nacházel se zde bez rodičů, byl ubytován v kostelnickém bytě při kostele svaté Voršily, a to od roku 1991, přičemž bydlení mu zařídil S. G., zpovědník stěžovatele, který se cítil být na S. G. určitým způsobem odkázán.
4. S J. H. se stěžovatel seznámil prostřednictvím S. G., přičemž trestné jednání obou uvedených mužů se od této doby překrývalo. J. H., který hojně požíval alkohol, stěžovateli vyhrožoval, že když něco oznámí, tak bude "vyhozen" a nebude moci hrát na varhany, což stěžovatel pokládal za těžkou újmu, neboť byl velmi hudebně nadaný.
5. V průběhu roku 1994 se stěžovatel rozhodl za podpory svého pedagoga J. B., který vycítil, že se stěžovatelem se něco děje, a přiměl ho, aby se mu svěřil, vyhledat D. D., toho času X evidované právnické osoby Česká dominikánská provincie. Stěžovatel D. D. oznámil zneužívání J. H., o S. G. se nezmínil, jelikož tento byl již převelen na Slovensko.
6. D. D. si na základě tohoto oznámení zavolal J. H. a konfrontoval ho se stěžovatelem. D. D. následně konstatoval, že v dané věci jde o tvrzení proti tvrzení a že se stěžovatel může obrátit na Policii České republiky (dále jen "policie") a na světícího biskupa. Zároveň měl uvést, že na policii by si měl přivést alespoň dva svědky, aby jeho tvrzení nabylo věrohodnosti. Stěžovatel uzavírá, že po této konfrontaci již ze strany J. H. nedocházelo k sexuálním atakům vůči stěžovateli. Stěžovatel dobrovolně opustil Českou dominikánskou provincii v roce 1995.
7. Ve vztahu k jednání S. G. a J. H. se měl D. D. dopustit, podle názoru stěžovatele, trestného činu nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku tím, že uvedeným kněžím pomohl uniknout trestní odpovědnosti, a to až do jejich smrti v roce 2005, resp. 2007.
8. Policejní orgán v průběhu prověřování věci vyzval k podání vysvětlení několik osob, převážně k návrhu stěžovatele. Na základě zjištěného skutkového stavu policejní orgán uzavřel, že jde-li o jednání S. G., nebyl ve smyslu §243 odst. 1 trestního zákona naplněn znak závislosti stěžovatele na pachateli, tudíž shledal, že nelze konstatovat naplnění žádné skutkové podstaty trestného činu.
9. U J. H. policejní orgán konstatoval nedostatek znaku "pohrůžky jinou těžkou újmou" u trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona. Zároveň policejní orgán uzavřel, že pro nedostatek naplnění znaků skutkových podstat nelze kvalifikovat jednání J. H. jako trestné činy znásilnění a pohlavního zneužití.
10. Ze záznamů poskytnutých Českou dominikánskou provincií vyplynulo, že proti S. G. byl ve Slovenské republice připravován kanonický proces pro podezření ze sexuálního zneužívání dětí, nicméně jmenovaný před jeho zahájením zemřel. Ohledně J. H. bylo zjištěno, že byla shromážděna svědectví o tom, že se dopouštěl obvykle v podnapilém stavu sexuálního zneužívání, resp. obtěžování dětí, popř. mladých dospělých, na jejichž základě byl vyloučen z komunity a byl mu zakázán výkon "posvátné služby", v roce 2005 byl suspendován ze služby.
11. Jde-li o možnou trestní odpovědnost D. D., ten byl taktéž vyzván k podání vysvětlení, v rámci něhož potvrdil informace uvedené stěžovatelem. Ohledně D. D. policejní orgán uzavřel, že na základě znění §166 odst. 1 trestního zákona není možné dovodit jeho trestní odpovědnost pro trestný čin nadržování, neboť nebylo zjištěno, že by jakkoliv aktivně napomáhal uniknout J. H. trestní odpovědnosti. Jde-li o trestné činy nepřekažení trestného činu podle §167 trestního zákona, resp. neoznámení trestného činu podle §168 téhož zákona, zde absentují trestné činy vydírání a pohlavní zneužití v taxativně vymezené množině trestných činů, na něž se vztahovala oznamovací povinnost, resp. jejich nepřekažení.
12. Policejní orgán tedy na základě výše uvedených skutečností podnět stěžovatele podle §159a odst. 1 trestního řádu odložil, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu.
13. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností, jež byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta, neboť není důvodná. Obvodní státní zastupitelství toliko zopakovalo poznatky policejního orgánu. Stran právní argumentace se pouze částečně ztotožnilo se závěry policejního orgánu, neboť uznalo existenci tzv. jiné těžké újmy ve vztahu ke spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona J. H. Obvodní státní zastupitelství se pak obšírně věnuje postižitelnosti D. D. pro trestné činy nadržování, nepřekažení trestného činu a neoznámení trestného činu podle §166, 167 a 168 trestního zákona. Dospělo přitom k závěru, že jde-li o trestný čin nadržování, nelze ho trestně stíhat, neboť fakticky neučinil ničeho, čím by nějak J. H. pomohl uniknout trestní odpovědnosti, a k dalším dvěma jmenovaným skutkovým podstatám pak uvedlo, že postih není možný, neboť uvažované trestné činy, jež měl spáchat J. H., nejsou uvedeny v taxativním výčtu daných trestných činů. O závadné činnosti S. G. D. D. od stěžovatele žádné poznatky neměl, tudíž zde nepřichází jeho trestní odpovědnost v úvahu vůbec. Závěrem napadeného usnesení obvodní státní zastupitelství zdůrazňuje, že nepochybuje o tom, že stěžovatel se skutečně stal obětí popsaným sexuálních útoků, nicméně trestní právo nemá prostředky, jak tyto útoky potrestat.
14. Stěžovatel ve své věci podal podnět k výkonu dohledu, jímž se zabývalo Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"). Dohledový orgán se vymezil vůči kvalifikaci jednání S. G., u něhož obvodní státní zastupitelství neshledalo znak závislosti, a potvrdilo, že mezi čerstvým konvertitou a pravidelným zpovědníkem tento znak bezpochyby dovodit lze. S ohledem na jednání D. D. však tato skutečnost nemá žádný význam, neboť S. G. již zemřel a D. D. nebyl o jeho jednání nikterak zpraven. Jde-li o vydírání J. H., nemělo by dodatečné dokazování v tomto směru smysl, neboť žádné svědectví nemůže potvrdit to, co bylo řečeno toliko mezi stěžovatelem a samotným J. H. Ze shromážděného důkazního materiálu pak ani nelze dovodit, že D. D. měl povědomí o tom, že J. H. stěžovateli vyhrožoval (znak nutný k naplnění trestného činu vydírání), neboť D. D. bylo sděleno, že J. H. stěžovatele sexuálně obtěžoval. Tato skutečnost je pak zásadní pro trestní odpovědnost za trestný čin nadržování podle §166 trestního zákona, resp. pro trestné činy nepřekažení trestného činu a neoznámení trestného činu podle §167 a §168 trestního zákona. Na základě uvedené argumentace městské státní zastupitelství podnět jako nedůvodný odložilo.
II.
Argumentace stěžovatele
15. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti shrnuje skutkový stav, zejména systematické útoky vůči své osobě ze strany S. G. a J. H., resp. přístup D. D. k předmětné věci.
16. Stěžovatel uvádí, že se s následky zneužívání potýká dodnes, když trpí řadou psychosomatických obtíží. Stěžovatel je profesí koncertní varhaník, k čemuž získal prvotřídní vzdělání v zahraničí a získal řadu ocenění za své hudební výkony, nicméně se nemůže plně věnovat této profesi, neboť z důvodu své traumatizace je pro něj značně obtížné hrát v římskokatolických kostelech a v přítomnosti kněží. Z tohoto důvodu, aby neprohluboval svá traumata, pracuje od roku 2017 jako učitel hudby a hudebník "na volné noze". Stěžovatel pojímá svou ústavní stížnost jako proces uzdravení. Stěžovatel považuje za nepřijatelný přístup D. D., který ve svém postavení není ochoten se obětí sexuálního zneužívání v Církvi římskokatolické jakkoliv zastat.
17. Stěžovatel uvádí, že má k dispozici informace, které prokazují, že D. D. má povědomost i o dalších kněžích, kteří se dopouštěli sexuálního zneužívání, a nic proti tomu nečinil. V těchto případech pak aktivně bránil vyšetření těchto deliktů.
18. Podle stěžovatele nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, pokud jde o skutečnosti vztahující se k trestné činnosti D. D. Stěžovatel nevnímá svou činnost v této věci jako akt pomsty vůči D. D., nýbrž zejména jako zásadní akt generální prevence, neboť je třeba přesně pojmenovat to, co se v Církvi římskokatolické děje, přičemž tato činnost má systematický charakter. Hrozí tak další zneužívání nejzranitelnějších osob (dětí). Pokud by v roce 1994 D. D. jednal řádně, stěžovatel se domnívá, že se mohlo zabránit utrpení mnoha dalších obětí.
19. Stěžovatel v tomto kontextu zdůrazňuje, že v Církvi římskokatolické panuje obrovská neochota vypovídat proti církevním hierarchům, na kterých jsou právě potenciální svědci pracující pro tuto církev často existenčně závislí.
20. Stěžovatel namítá porušení svého práva na účinné vyšetřování z důvodu porušení čl. 3 a čl. 8 Úmluvy. Nárok na tuto ochranu mají pak zejména děti a další zranitelné osoby. Stěžovatel konstatuje, že v době, kdy byl zneužíván dvěma zmiňovanými kněžími, byl ve věku 16 až 19 let, a byl tudíž osobou zvlášť zranitelnou. Popsané jednání potom velkou měrou ovlivnilo jeho další život, neboť zasáhlo nenapravitelným způsobem do jeho autonomie v sexuální oblasti a do jeho lidské důstojnosti, představovalo nelidské a ponižující zacházení a porušení nedotknutelnosti jeho osoby. Takové jednání svou intenzitou naplňuje předpoklady pro uplatnění práva na účinné vyšetřování. Stěžovatel se též domnívá, že toto právo mu náleží i ve vztahu k jednání D. D., jehož důsledkem nedošlo k vyšetření trestné činnosti J. H.
21. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že pachatele S. G. a J. H. nelze stíhat, neboť již zemřeli. Z tohoto důvodu zaměřil stěžovatel své úsilí na odpovědnost D. D. za nadržování J. H. Stěžovatel si je vědom, že prokázat úmysl D. D. pomoci J. H. uniknout trestnímu stíhání bude náročné. Možností, jak tuto překážku překonat, je prokázání toho, že D. D. postupoval obdobně i v jiných případech, o čemž svědčí informace o sexuálních predátorech z církevního prostředí, a koneckonců i veřejné vystupování D. D., který bagatelizuje sexuální násilí v církvi a snaží se oběti zastrašovat. Stěžovatele oslovily se svými svědectvími i další oběti, stejně tak bylo možné vyslechnout i další osoby z církevního prostředí, které se s přístupem, který toleruje sexuální násilí, neztotožňují.
22. Stěžovatel předpokládal, že policejní orgán informace jím předložené prověří a propojí s informacemi z jiných spisů.
23. Policejní orgán omezil dokazování pouze na činy S. G. a J. H., přičemž důvody pro odložení věci stran jejich skutků jsou zcela zřejmé. Ke skutku D. D. pak bylo toliko uvedeno, že nejsou známy okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že spáchal trestný čin. Ke skutku D. D. byl proveden jenom jeden úkon, a to podání vysvětlení samotným D. D. Policejní orgán tedy zcela rezignoval na provedení účinného vyšetřování skutku D. D.
24. Stěžovatel uvádí, že jednání, jichž se dopustili S. G. a J. H., by v současné době naplňovala skutkové podstaty trestných činů znásilnění nebo sexuálního nátlaku. V předmětné době, tj. v letech 1991 až 1994, však československé, resp. české právo trestní stíhání za tyto skutky neumožňovalo. Pro Československo, resp. Českou republiku však již v této době byla závazná Úmluva a z ní plynoucí povinnost kriminalizovat veškeré nekonsenzuální sexuální styky. Orgány činné v trestním řízení tedy měly povinnost vyložit jednání S. G. a J. H. v souladu s Úmluvou. Stěžovatel následně zmiňuje konkrétní postupy policejního orgánu, které považuje za závadné, např. dezinterpretoval výpovědi Š. R. a M. R., a odmítl se zabývat nepřímými důkazy, např. tím, že jednání S. G. a J. H. se v podstatných rysech shodovalo s popisem jejich jednání vůči jiným obětem. Stěžovatel taktéž uvádí, že není dán důkazní podklad pro to, že by D. D. poradil stěžovateli, aby se obrátil na policii.
25. Stěžovatel shrnuje, že orgány činné v trestním řízení se nesnažily důkladně a dostatečně zjistit skutkový stav a zjištěné skutečnosti neposoudily řádně v jejich komplexitě, přičemž vyvozovaly závěry, které z nich logicky nevyplývaly. Jejich přístup tak nese znaky amatérismu, arbitrárnosti nebo zaujatosti. Jejich postup tak vede k porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
26. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
27. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
28. Ústavní soud ustáleně judikuje, že poškozený má v určitých případech ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení k obraně svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva může využít i ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako je např. i rozhodnutí o odložení věci, jako je tomu v posuzované věci. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností využití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je tedy zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Navíc je nutno vnímat praktické obtíže, kterým mohou státní orgány při vyšetřování čelit, a potřebu rozhodovat se operativně a upřednostňovat vyšetřování těch nejzávažnějších trestných činů [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
29. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), uvedl, že "[n]ení na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy." Ústavní soud v tomto nálezu přebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ze které vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy. V posuzované věci je možno uvažovat právě o zásahu ve smyslu čl. 3 a čl. 8 Úmluvy, a stěžovateli tedy právo na účinné vyšetřování náleží.
30. Článek 3 Úmluvy stanoví, že nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, a implicitně vyžaduje, aby stát zajistil, že jednotlivci spadající pod jeho jurisdikci nebudou vystaveni špatnému zacházení, a to včetně špatného zacházení ze strany ostatních jednotlivců (viz např. rozsudky ESLP ze dne 23. 9. 1998 ve věci A. proti Spojenému království, stížnost č. 25599/94, a ze dne 10. 5. 2001 ve věci Z. a další proti Spojenému království, stížnost č. 29392/95). Pozitivní povinnosti státu jsou obsaženy v právu na respektování soukromého života podle čl. 8 Úmluvy. Tyto povinnosti mohou zahrnovat přijetí opatření i ve sféře vztahů mezi jednotlivci navzájem. Zatímco volba prostředků k zajištění souladu s čl. 8 Úmluvy ve sféře ochrany proti aktům jednotlivců patří v zásadě do míry uvážení konkrétního státu, účinný postup proti vážným trestným činům jako je znásilnění, kde jde o základní hodnoty a prvky soukromého života, vyžaduje účinná ustanovení trestního práva. Zejména děti a ostatní zranitelní jednotlivci musí být účinně chráněni (viz rozsudky ESLP ze dne 26. 3. 1985 ve věci X a Y proti Nizozemí, stížnost č. 8978/80, a ze dne 4. 12. 2003 ve věci M. C. proti Bulharsku, stížnost č. 39272/98). K obdobným okolnostem ve věci stěžovatele, dle zjištění orgánů činných v trestním řízení, skutečně došlo. Obvodní státní zastupitelství i městské státní zastupitelství uznalo, že jednání, kterého se vůči stěžovateli dopouštěl S. G. a následně i J. H., by posuzováno optikou účinné úpravy v trestním zákoníku bezesporu naplňovalo znaky některého z trestných činů podle Hlavy III, tedy některého z trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.
31. Stěžovateli, jak je uvedeno shora, náleží právo na účinné vyšetřování, a úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda orgány činné v trestním řízení provedly v jeho věci takové šetření, které odpovídá požadavkům na účinné vyšetřování. Účinnost vyšetřování je hodnocena podle několika kritérií, která ve své judikatuře postupně vytyčil ESLP (srov. např. rozsudek ze dne 6. 7. 2005 ve věci Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku, stížnost č. 57947/00, bod 209 a násl.), jež následně převzal ve své judikatuře i Ústavní soud. Těmito kritérii jsou nezávislost a nestrannost, efektivita, rychlost a veřejná kontrola.
32. V posuzované věci bylo prověřování trestního oznámení stěžovatele provedeno policejním orgánem, který byl věcně i místně příslušný k posouzení předmětného podání stěžovatele podle pravidel stanovených trestním řádem. Jde-li o nestrannost orgánů činných v trestním řízení, ani zde nevznikají pochybnosti o vedeném prověřování, a to především s ohledem na způsob, jakým bylo prováděno dokazování a důkazy následně hodnoceny. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, že by prověřování bylo vedeno neúplně, resp. že by docházelo k úmyslné dezinterpretaci prováděných důkazů.
33. Taktéž rychlost řízení lze považovat za přiměřenou. Dne 11. 10. 2019 byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podle §243 trestního zákona, jehož se měl dopustit S. G., a pro podezření ze spáchání trestného činu podle §235 odst. 1 téhož zákona, jehož se měl dopustit J. H. Dne 10. 3. 2020 byla věc policejním orgánem podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena. Stěžovatel napadl usnesení stížností, jež byla obvodním státním zastupitelstvím dne 28. 5. 2020 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Konečně podnět k výkonu dohledu byl městskému státnímu zastupitelstvím doručen dne 28. 7. 2020 a jako nedůvodný byl odložen dne 23. 9. 2020. Rychlost řízení tedy nebyla nepřiměřená, neboť k dostatečnému prověření namítaných skutečností bylo nutno zjišťovat okolnosti takřka třicet let staré, byli vyzváni potenciální svědci k podání vysvětlení a byly zajištěny další listinné důkazy.
34. Hledisko veřejné kontroly je nutno posuzovat v rámci příslušného stadia trestního řízení, tedy prověřování, které je neveřejné. Nicméně toto kritérium bylo naplněno, jde-li o práva stěžovatele nahlížet do policejního spisu a činit důkazní návrhy. Stěžovatel ostatně v tomto směru ani nevznáší žádné námitky.
35. Konečně v posuzované věci bylo naplněno i kritérium efektivity trestního řízení, byť stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že požadavek účinného vyšetřování s sebou nenese právo na trestní stíhání konkrétních osob, jde toliko o záruku náležitého postupu orgánů činných v trestním řízení. Policejní orgán provedl k návrhu stěžovatele řadu důkazů, zejména nejrůznější listinné důkazy (především jde o písemná vyjádření mnoha osob, potenciálních svědků, sepsaná na žádost stěžovatele, dále např. korespondenci mezi stěžovatelem a D. D.). K návrhu stěžovatele taktéž policejní orgán předvolal několik osob k podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu. Všechny tyto osoby se znají se stěžovatelem z doby, kdy docházelo k závadovému jednání S. G. a J. H. Všechny tyto osoby také mají nějaký vztah k církevnímu prostředí, jsou buď alespoň věřící, anebo přímo působí v církevních institucích. K podání vysvětlení byl vyzván i D. D., který se k provedení úkonu dostavil a vysvětlení podal. Další důkazní návrhy týkající se případné trestní odpovědnosti D. D. nebyly prováděny, neboť podle právních závěrů orgánů činných v trestním řízení nelze jeho trestní odpovědnost dovodit. D. D. nebyl vůbec informován o jednání S. G., což je skutečnost, kterou nepopírá ani sám stěžovatel. O jednání J. H. byl D. D. zpraven jen ohledně sexuálního obtěžování, avšak nikoliv o znacích skutkové podstaty trestného činu vydírání, což je pro právní kvalifikaci jednání D. D. zásadní, neboť jeho případná trestní odpovědnost by mohla plynout ze spáchání trestného činu nadržování podle §166 trestního zákona. Trestné činy neoznámení trestného činu podle §168 trestního zákona a nepřekažení trestného činu podle §167 trestního zákona se nadto nevztahují ani na trestný čin vyhrožování podle §235 trestního zákona, resp. na trestný čin pohlavního zneužití podle §243 téhož zákona.
36. Výše Ústavní soud uvedl, že Československo, jako signatář Úmluvy, resp. Česká republika, je ratione temporis Úmluvou vázána od 18. 3. 1992 (čl. 5 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, viz též rozsudek ESLP ze dne 18. 12. 2001 ve věci Kuchař a Štis proti České republice, stížnost č. 37527/97), a tudíž jí vznikl závazek vyplývající z čl. 8 Úmluvy zakotvit ve svém právním řádu účinný postup proti vážným trestným činům jako je znásilnění, kde jde o základní hodnoty soukromého života, a to prostředky trestního práva, obzvláště pak, jde-li o ochranu dětí a mladistvých před takovým jednáním. Avšak je nutno zdůraznit, že důsledky absence právní úpravy, která by takto účinně chránila tehdy mladistvého stěžovatele i jiné oběti sexuálního násilí v Církvi římskokatolické, nyní nelze přičítat k tíži D. D., jehož jednání z hlediska zákonných právních předpisů nelze subsumovat pod žádnou skutkovou podstatu trestného činu podle trestního zákona. Trestní stíhání D. D. by v tomto případě bylo v rozporu s čl. 39 Listiny, který zakotvuje stěžejní zásadu trestního práva hmotného nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Ústavní soud není oprávněn hodnotit - z hlediska možného vybočení z mravních zásad, které by měli duchovní církví dodržovat a které by jim měly být vlastní - morální aspekty jednání D. D., který se dozvěděl o sexuálně závadovém jednání J. H. vůči stěžovateli a navzdory legitimním očekáváním stěžovatele ničeho nekonal. Rozhodné je, že v rovině právní není možno D. D. za tento konkrétní skutek trestně stíhat. Orgány činné v trestním řízení sice zjevně dle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dávají stěžovateli zapravdu, že se stal obětí sexuálního násilí ze strany S. G. a J. H., avšak D. D., který není pachatelem zdrojových trestných činů, nelze trestně stíhat, a to i s ohledem na institut promlčení. I v tomto ohledu lze postup orgánů činných v trestním řízení považovat za efektivní.
37. Stěžovatel zároveň uvádí, že má k dispozici informace, které prokazují, že D. D. má povědomost i o dalších kněžích, kteří se dopouštěli sexuálního zneužívání a nic proti tomu nečinil, resp. ani v současnosti nečiní. V těchto případech D. D. dle povědomí stěžovatele dokonce aktivně bránil vyšetření deliktů. Takové závažné obvinění, které stěžovatel nyní vznáší, by však stěžovatel musel uplatnit v samostatném podání orgánům činným v trestním řízení, jež by pak muselo být řádně prověřeno s ohledem na vázanost těchto orgánů zásadami oficiality a legality (§2 odst. 3 a 4 trestního řádu).
38. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu