ECLI:CZ:US:2021:3.US.334.21.1
sp. zn. III. ÚS 334/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., t. č. ve výkonu trestu ve VV a ÚpVZD Brno, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 4 Tdo 239/2020-5942, a výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2019, č. j. 6 To 75/2018-5643, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, podaná podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jimi byl porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když mu byl v rozporu s čl. 39 Listiny uložen trest, který zákon nedovoluje (přitom soudci jsou při svém rozhodování vázáni zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy). Na posouzení trestní věci stěžovatele nemělo být použito zákona účinného v době spáchání trestného činu, ale v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny a v souladu čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") mělo být použito zákona pozdějšího, který je pro stěžovatele příznivější. Napadenými rozhodnutími (respektive jejich jednotlivými výrokovými částmi) bylo rovněž porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2017, č. j. 77 T 3/2013-5208, vydaným v trestní věci stěžovatele a dalších spoluobviněných, byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu, a dále pomocí ke zločinu úvěrového podvodu, pomocí k přečinu úvěrového podvodu, pokusem zločinu podvodu a konečně zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu. Za to a za sbíhající se přečin vydírání z jiného pravomocného rozsudku byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest propadnutí věcí blíže specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu. Dále krajský soud zrušil rozhodnutí, ve vztahu k nimž stěžovateli ukládal uvedený souhrnný trest, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující.
3. Též k odvolání stěžovatele vrchní soud zrušil citovaný rozsudek krajského soudu ve vztahu k osobě stěžovatele a sám nově ústavní stížností napadeným výrokem II stěžovateli při nezměněném výroku o vině a o trestu propadnutí věcí uložil souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří roků a šesti měsíců, a to za zločin úvěrového podvodu a za sbíhající se zločin podvodu a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny, kdy pro výkon uvedeného trestu stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Dále vrchní soud zrušil všechna rozhodnutí, která vzhledem k uložení souhrnného trestu sám nahradil, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující. Konečně vrchní soud ústavní stížností napadeným výrokem II rozsudku uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi roků, a to za pomoc ke zločinu úvěrového podvodu, za pomoc k přečinu úvěrového podvodu, za zločin padělání a pozměnění veřejné listiny, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu, jakož i za s nimi se sbíhající přečin vydírání. Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel vrchním soudem zařazen do věznice s ostrahou, když i v souvislosti s touto částí odsuzujícího výroku zrušil rozhodnutí jiných soudů, pokud tato vzhledem ke změně, k níž došlo uložením souhrnného trestu, pozbyla podkladu.
4. K odvolací argumentaci stěžovatele vrchní soud v nyní napadeném rozsudku uvedl, že s ohledem na to, pro jakou trestnou činnost byly stěžovateli oba souhrnné tresty ukládány (byť s přihlédnutím k výši sankce, která byla stěžovateli uložena v předchozích trestních věcech pro sbíhající se trestnou činnost) nemohl soud vyhovět jeho požadavku na upuštění od uložení souhrnného trestu. Nebylo tedy možné učinit závěr, že trest uložený v předchozích trestních věcech stěžovatele je dostatečný, aniž by nebylo nutno navyšovat jej o trest za trestnou činnost, kterou jej vrchní soud aktuálně uznal vinným. Byť stěžovatel po svém dopadení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, soud nepřehlédl, že se před spravedlností skrýval (zejména) na území Belize, Panamy a Hondurasu, a právě za těchto podmínek se mu v Hondurasu narodila dcera.
5. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Ke stěžovatelově dovolací argumentaci Nejvyšší soud zejména uvedl, že stěžovateli byly v nyní posuzované věci ukládány dva samostatné souhrnné tresty odnětí svobody, jež mu byly uloženy za souběh jím páchaných úmyslných trestných činů, páchaných po delší dobu a poměrně sofistikovaným způsobem. Uložené tresty se přesto pohybují v dolní polovině zákonné trestní sazby. Skutečnost, že kromě toho byl stěžovatel dalšími soudy trestně postižen za jinou rozsáhlou trestnou činnost, páchanou dokonce po předchozím částečném potrestání, jde pouze a jedině na jeho vrub. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí tedy v případě stěžovatele byly respektovány.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména upozorňuje, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl v rámci dvou trestů odsouzen k trestu odnětí svobody v celkové délce trvání deset a půl roku. Přitom ale zároveň v jiném trestním řízení mu byl za obdobnou trestnou činnost uložen souhrnný trest odnětí svobody osm roků a dvou měsíců. Celkem tak má tedy stěžovatel vykonat tresty odnětí svobody v délce osmnáct a půl roku. To však podle stěžovatele není přiměřené a dochází tak v jeho případě ke kumulaci trestů, což je princip, z něhož české trestní právo nevychází. Tresty odnětí svobody v celkové délce trvání osmnáct a půl roku má stěžovatel vykonat přesto, že maximální výše trestu za jednotlivé trestné činy, pro které byl uznán vinným, je 10 let, a to za trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny. V tomto ohledu je tedy uložení trestu odnětí a svobody v celkové délce osmnáct a půl roku nepřiměřené a neústavní. Stěžovateli byl totiž uložen vyšší trest odnětí svobody, než který zákon předpokládá například u základní skutkové podstaty trestného činu vraždy. Stěžovateli uložený trest odnětí svobody je nadto asociální, a to vzhledem k tomu, že se stěžovatel stal otcem a soudy proto při ukládání trestu odnětí svobody měly zvažovat i negativní dopad tohoto trestu na rodinu stěžovatele [stěžovatel v této souvislosti odkazuje zejména na nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 (N 137/86 SbNU 315); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Nepřiměřená výše trestu odnětí svobody navíc může představovat naplnění dovolacího důvodu, což však Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval. Stěžovatel tak bude muset trest odnětí svobody vykonávat až do roku 2034 s tím, že nyní je mu 32 let. Nadto v roce 2020 byla přijata novela §39 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), tedy i ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Touto novelou se podle §39 odst. 4 soudu stanoví povinnost - pokud soud neukládal souhrnný nebo společný trest - při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout též ke druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou trestnou činnost a doposud nebyly vykonány. To proto, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestné činnosti nebyl další nově ukládaný trest v návaznosti na dosud nevykonané tresty nepřiměřený. S touto novelou se však Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nevypořádal, byť v době rozhodování Nejvyššího soudu byla tato změna již platná a účinná. Pokud takto Nejvyšší soud postupoval, dopustil se svévole.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává též tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
11. Se stěžovatelem nelze zcela souhlasit, že by mu soudy v nyní posuzované věci ukládaly trest odnětí svobody na základě principu řetězení jednotlivých trestů (tedy jejich kumulace). Nepřiměřené kumulaci trestů je zabráněno mj. povinností soudů uložit společný, úhrnný nebo souhrnný trest, jsou-li pro uložení některého z nich splněny zákonné podmínky. Ve stěžovatelově případě proto obecné soudy ukládaly dokonce dva souhrnné tresty, čímž kumulaci trestů částečně předešly. Bez ohledu na stěžovatelem odkazovanou novelu č. 333/2020 Sb. totiž tr. zákoník zakazuje soudu ukládat kruté, důstojnost snižující nebo i jen nepřiměřené tresty s tím, že soud vždy musí volit sankci pachatele méně postihující - je-li samozřejmě dostatečná - před sankcí citelnější. V souladu s tím Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení vychází z toho, že trestní sankce nesmí být nepřiměřeně přísná, byť by jinak odpovídala zákonu. Zákonodárce v daném ohledu ale na druhou stranu zjevně nechtěl zmírňovat automaticky všechny eventuality kumulace uložených trestních sankcí, a proto pro takové zmírnění na straně jedné vytvořil zákonné nástroje (právě mimo jiné v podobě úhrnného, souhrnného nebo společného trestu), na straně druhé umožnil zmírnění trestu i tam, kde se uvedené nástroje nepoužijí (srov. například mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku).
12. Je proto zřejmé, že stěžovatel by musel pro svoje závěry o nutnosti dalšího zmírnění jemu uloženého trestu tvrdit takové okolnosti, které by další zmírnění (v jeho případě snížení trestu odnětí svobody) vyžadovaly; takový argument však stěžovatel ani podle Ústavního soudu nepřináší, byť je mu známo, jak na jeho námitky oba shora jmenované obecné soudy reagovaly. Stěžovatel totiž spáchanou trestnou činností - k níž se doznal - způsobil škodu velkého rozsahu přesahující hranici částky 10 mil. Kč. Jemu za vinu kladenou trestnou činnost páchal po delší dobu (sám uvádí, že první trestný čin spáchal ve 21 letech), padělal za tím účelem řadu veřejných listin a činil tak i poté, co již byl odsouzen a následně se před orgány činnými v trestním řízení skrýval. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že zde není důvod pro snížení trestu, ačkoliv stěžovatel ještě nevykonal jemu v mezidobí uložené další tresty odnětí svobody, Ústavní soud tento závěr plně akceptuje.
13. Nelze totiž ani přehlédnout, že stěžovatel jím tvrzenou nepřiměřenost sankce dovozuje především formálním argumentem, a sice že trest odnětí svobody v celkové délce více než 18 let zákon nepředpokládá ani pro základní skutkovou podstatu trestného činu vraždy. Je přitom jisté, že ochrana života a zdraví je trestními předpisy upřednostněna a je prioritně chráněnou hodnotou, nicméně to ještě neznamená, že by nemohly nastat okolnosti, za nichž lze rovněž útok na jiné zákonem chráněné hodnoty trestat také přísně (stěžovatel se přitom podílel na trestné činnosti, jíž nebyly napadeny jen hodnoty majetkové, ale jejich objektem byl rovněž zájem na spravedlivém výkonu veřejné moci a ochrana svobodného rozhodování člověka). Ostatně ani stěžovatelem odkazovaná novela tr. zákoníku nestanoví, jak má soud přihlédnout k již uloženým trestům. Musí se s nimi však v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, což přitom ve stěžovatelově věci výslovně učinil jak vrchní soud tak Nejvyšší soud.
14. S ohledem na recentní judikaturu Ústavního soudu [srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 4022/18 ze dne 30. 7. 2019 (N 142/95 SbNU 230)] nutno rovněž poznamenat, že ve věci stěžovatele se obecné soudy nedopustily opakovaného ukládání podmíněně odložených výkonů trestů odnětí svobody, když nesplnění jejich podmínek by bylo lze dovozovat například z toho, že pachatel trestného činu zjevně nedbá varování, jehož se mu v podobě podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody dostalo, aby následně soudy v návaznosti na zjištění takového chování pachatele trestné činnosti rozhodly, že všechny původně toliko podmíněně uložené tresty vykoná. Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí naopak vyšla z řízení, v němž bylo meritorně rozhodováno o stěžovatelově vině a trestu. V takovém případě by výše (kumulativního) trestu byla v zásadě nepřiměřená teprve tehdy, pokud by byla v rozporu s ústavněprávními hodnotami (například s nutností ochrany lidské důstojnosti) nebo by se ocitla z jiného důvodu mimo zákonná nebo ústavní kritéria [srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 611/2020; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na https://www.nsoud.cz]. Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, když si naopak ve své podstatě vystačí s východiskem, že jemu uložená celková výměra trestu odnětí svobody je dlouhá a že výkon takového trestu odnětí svobody mu odejme část období jeho produktivního života. Takovouto argumentaci však nelze podle Ústavního soudu uznat jako relevantní a zavdávající byť jen pochybnost o přiměřenosti výše stěžovateli uloženého trestu odnětí svobody.
15. Na akceptovatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí pak těžko může něčeho změnit stěžovatelův - spíše jen formální - odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2027/17. I tento nález totiž vychází z toho, že jedním z důležitých cílů trestněprávní úpravy je přiměřený postih společensky závadného jednání. Toto hledisko však musí ve výjimečných případech ustoupit. V citovaném nálezu byl přitom Ústavní soud konfrontován se situací, kdy pachatel trestného činu (později stěžovatel) pod vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu, při níž zemřela matka jejich společného syna, kdy naopak tento - podobně jako tehdejší stěžovatel - zůstal po dopravní nehodě zraněn jen lehce. Ústavní soud v citovaném nálezu podrobně vysvětlil důvody, pro něž bylo nepřiměřené, aby nezletilé dítě - které se po nehodě o to více fixovalo na otce - nemohlo z důvodu výkonu trestu odnětí svobody vyrůstat se svým jediným rodičem. Stěžovatel však v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by se výchovného prostředí, v němž vyrůstá jeho dcera, jakékoliv (byť jen trochu podobné) dramatické okolnosti týkaly.
16. Konečně, pokud stěžovatel namítá nezohlednění změny trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci a spočívající v tom, že jako polehčující okolnost bylo výslovně označeno též doznání pachatele, resp. jeho postoj k trestnému činu [§39 odst. 1 a §41 písm. 1) trestního zákoníku], konstatuje Ústavní soud, že se nejednalo o zásadní změnu zákonné úpravy, jelikož "přiznání jako polehčující okolnost" bylo trestními soudy akceptováno vždy a předmětnou novelou proto nebyl zaveden nový, trestnímu právu dosud neznámý, právní institut. Již před touto novelou totiž platilo, že soud jako k polehčující okolnosti přihlédne k tomu, že pachatel "napomáhal při objasňování své trestné činnosti nebo významně přispěl k objasnění trestného činu spáchaného jiným" [§41 písm. 1) trestního zákoníku ve znění do 30. 9. 2020, nyní §41 písm. m)], což bylo v praxi interpretováno tak, že pod toto ustanovení spadá i doznání pachatele. Ostatně i samotný stěžovatel připouští (bod 27 ústavní stížnosti), že "dané zákonné ustanovení je spíše deklaratorní povahy a vrchní soud měl povinnost zabránit nepřiměřenému postihu pachatele i před přijetím této novely." K tomu ovšem Ústavní soud dodává, že tak vrchní soud ve skutečnosti učinil. Jak se totiž podává z odůvodnění rozsudku vrchního soudu (bod 29), "je třeba konstatovat, že již nalézací soud dostatečným způsobem zhodnotil všechny skutečnosti svědčící ve prospěch obžalovaného, tedy zejména, že se jedná o první etapu páchání široké škály trestné činnosti a především pak byla zohledněna jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a jeho bezvýhradné doznáni k trestné činnosti, jakož i napomáhání jejího rozkrytí výpovědí o účasti jiných osob pachatelů. Na druhou stranu nepochybně obžalovanému přitěžuje jeho role v trestné činnosti, dlouhodobost, systematičnost a jistá sofistikovanost jeho počínání, jakož i dlouhodobá tendence k páchání podvodné trestné činnosti." Rovněž tato stížnostní námitka je proto zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími (resp. jejich jednotlivými výrokovými částmi) nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu