ECLI:CZ:US:2021:3.US.3383.20.1
sp. zn. III. ÚS 3383/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 7, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2020 č. j. 7 To 300/2020-96 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. července 2020 č. j. 5 Nt 269/2020-77, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, konkrétně usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud" a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadených soudních rozhodnutí a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na přerušení výkonu trestu odnětí svobody s ohledem na jeho zdravotní stav a pandemii nebezpečně rychle se šířící virové choroby COVID-19. Městský soud po provedeném dokazování konstatoval, že zdravotní stav stěžovatele je stabilizován a ve výkonu trestu jsou realizována opatření, která mají omezit vzájemný kontakt osob ve věznici, případně omezit přístup osob z vnějšího prostředí, a celkově mají vést k minimalizaci hrozby nákazy odsouzených onemocněním COVID-19. Městský soud také uvedl, že možnost nákazy by nemohla být vyloučena ani v případě propuštění z výkonu trestu. Proto shledal žádost stěžovatele jako zcela nedůvodnou.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu zamítl. Podle krajského soudu je stěžovatel stižen stabilizovanou těžkou nemocí, avšak nemocí takové povahy, že je léčitelná prostředky Vězeňské služby České republiky. Zdravotní stav stěžovatele podle krajského soudu není takový, že by nebyl schopen uložený trest odnětí svobody vykonávat, a to i při zohlednění nákazy infekcí SARS-CoV-2. Krajský soud proto dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky kladené trestním řádem pro to, aby mu byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, či aby bylo od jeho dalšího výkonu upuštěno.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími vydanými v řízeních, jejichž byl účastníkem, byla porušena jeho základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že ústavní stížností napadená usnesení porušují jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na ochranu zdraví, které je zaručeno čl. 31 Listiny a v důsledku toho bylo porušeno jeho základní právo na život chráněné čl. 6 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že napadaná rozhodnutí nevzešla z řádného procesu, protože mu soud nezaslal všechny důkazy, které měly sloužit jako jejich podklad. Rozhodnutí proto považuje za překvapivá a odporující rozhodovací praxi Ústavního soudu, v čemž se opírá o nález sp. zn. II. ÚS 2307/15 ze dne 1. 12. 2015 (N 203/79 SbNU 305) a nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus: viz http://nalus.usoud.cz.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho právo na ochranu zdraví bylo porušeno tím, že mu nebyla umožněna lázeňská péče, a tedy mu nebylo umožněno se po náročné operaci dostatečně zotavit. Také se domnívá, že současná pandemie pro něj představuje situaci ohrožující život, navzdory tomu, že nemoc Covid-19 již podle svého tvrzení prodělal na konci listopadu roku 2020. Stěžovatel také podotýká, že o přerušení trestu z důvodu lázeňské péče nežádal. Stěžovatel se domnívá, že z důvodu nepřerušení výkonu trestu byl po operaci nezotavený, v ohrožení nebezpečnou nákazou, na kterou umírají právě a zejména lidé s kardiovaskulárními chorobami, ke kterým se řadí.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován přezkumem ústavnosti pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
11. Rozhodnutí o přerušení výkonu trestu je plně v rukou obecných soudů a Ústavní soud nemá pravomoc jejich závěry přehodnocovat svými vlastními. V souladu se subsidiaritou řízení před Ústavním soudem je omezen pouze na přezkum ústavnosti rozhodnutí obecných soudů a zjištění, zda se pohybují v mezích ústavně podmíněné diskrece. Jak městský soud, tak krajský soud dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily, jaké důvody je vedly k tomu, že žádost a následně stížnost stěžovatele zamítly. Odůvodnění obou usnesení jsou racionální, podložená provedenými důkazy a konzistentní. Soudy nevyloučily vážný zdravotní stav stěžovatele, ani jeho obavu z nákazy současným vážným virovým onemocněním, ale dospěly k závěru, že všechna přijatá opatření jsou takového rázu, že riziko minimalizují a nedošlo tedy ke splnění podmínek pro přerušení výkonu trestu.
12. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě došlo k porušení principů férového řízení, protože se nemohl vyjádřit ke všem důkazům. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2307/15 ze dne 1. 12. 2015 (N 203/79 SbNU 305), ani v případě neveřejného zasedání nesmí být porušeny zásady a pravidla dokazování takovým způsobem, který by ve výsledku mohl neoprávněně omezit stěžovatelovo právo na efektivní obhajobu. K tomu však v tomto případě nedošlo. Krajský soud nerozhodoval o opravném prostředku podaném k tíži stěžovatele, což bylo podstatou výše citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2307/15 ani nerozhodoval o obnově řízení (která byla předmětem ústavního přezkumu ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1135/17). Stěžovatel se tak ke všem podkladům v řízení před krajským soudem mohl vyjádřit, protože mu byly známy z předchozího řízení před městským soudem a také to v rámci své stížnosti učinil.
13. V usnesení sp. zn. III. ÚS 3860/15 ze dne 30. 3. 2016 Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze dovodit existenci základního práva na přerušení výkonu trestu. To však nesnímá ze soudů, jež o žádosti rozhodují, povinnost své rozhodnutí podložit skutkovým stavem zjištěným řádným způsobem, interpretovat právní předpisy způsobem chránícím základní práva a svobody osob a své závěry dostatečně odůvodnit. V případě posuzovaném Ústavním soudem obecné soudy postupovaly v těchto mezích a Ústavní soud neshledal splnění podmínek, které by odůvodňovaly jeho zásah.
14. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu