ECLI:CZ:US:2021:3.US.3393.20.1
sp. zn. III. ÚS 3393/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Váňou, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 sp. zn. 61 To 600/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. září 2020 č. j. 1 Nt 2520/2020-110, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 9. 2020 č. j. 1 Nt 2520/2020-110 bylo rozhodnuto, že podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítá.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. 61 To 600/2020 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
4. Ke vzetí do vazby došlo z koluzních důvodů v trestním řízení, ve kterém bylo proti stěžovateli (a dalším osobám) zahájeno trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), pokračujícího zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, účastenství na zvlášť závažném zločinu znásilnění ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k §185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, účastenství na zvlášť závažném zločinu sexuální nátlak ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k §186 odst. 2 a 4 písm. c) trestního zákoníku, účastenství na pokračujícím zvlášť závažném zločinu sexuální nátlak ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k §186 odst. 2 a 4 písm. c) trestního zákoníku. Tohoto jednání se měl dopustit v pozici jednatele obchodní společnosti X, zabývající se mimo jiné tvorbou pornofilmů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že v mezidobí již byl z vazby propuštěn, nicméně i tak považuje za nutné napadnout její nezákonnost. Ve věci totiž v prvé řadě nebyla dána obava z koluzního jednání, respektive soudy ve svých rozhodnutích neuvedly konkrétní skutečnosti, které by vazbu odůvodňovaly. Samotný fakt, že měl někdy přístup ke kontaktním údajům dívek, se kterými probíhala problematická natáčení, ještě neznamená, že by bylo reálné, aby je kontaktoval nyní. Stěžovatel ostatně ani nebyl tím ze spoluobviněných, který měl být s dívkami v přímém kontaktu v období, kdy měla být páchána trestná činnost. Stěžovateli též není jasné, proč do vazby byli vzati jen někteří obvinění a jiní nikoliv.
6. Dále stěžovatel namítá, že absentoval plán výslechů svědků i snaha tyto svědky vyslechnout co nejdříve. Domnívá se, že v případě koluzní vazby by mělo být požadováno, aby vyšetřování co do výslechů svědků bylo připraveno tak, aby proběhly co možná nejdříve a omezení osobní svobody bylo tím pádem co nejkratší. Ač k tomu judikatura zatím mlčí, je přesvědčen, že by při rozhodování o koluzní vazbě měl být posuzován plán výslechů a jeho realizace, respektive snaha policejního orgánu o co nerychlejší vyslechnutí všech potenciálních svědků, u kterých je reálná koluzní obava. To pak zejména, trvá-li prověřování před zahájením trestního stíhání značnou dobu a policejní orgán zná totožnost údajných poškozených (tj. nevyslechnutých svědků), a má tedy dostatečný čas k vypracování plánu výslechů, jako tomu bylo ve stěžovatelově věci. Předmětem vazebního přezkumu totiž logicky musí být i to, zda vazba trvá skutečně jen dobu, po kterou je to nezbytné.
7. I reálně pak nebylo postupováno s největším urychlením, kdy výslechy byly prováděny s přílišnými prodlevami, například jen dvakrát za týden a Policie České republiky akceptovala omluvy svědkyň z výslechu, aniž by jim rovnou stanovila náhradní termín. Jeden z výslechů musel být zrušen, protože pro účastnící se obhájce byly připraveny jen stísněné prostory neodpovídající potřebě dodržovat rozestupy s ohledem na epidemiologickou situaci, další byly zrušeny bez uvedení důvodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04).
10. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil závěr, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu (tedy u tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
11. Stěžovatel považuje odůvodnění vazebního důvodu a reálnosti hrozby koluzního jednání za nepřesvědčivé. Ústavní soud však dospěl k závěru, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí konkrétními důvody. Ústavní soud nemá za to, že by takovéto odůvodnění usnesení soudů vykazovalo znaky libovůle, pro kterou by měl tato rozhodnutí zrušit. Stěžovatelova argumentace má povahu pouhé polemiky se závěry soudů, jež vyslovily na základě skutečností uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
12. K obdobným závěrům ostatně Ústavní soud dospěl v případě stěžovatelovy ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 2586/20, směřující proti rozhodnutím, kterými byl vzat do vazby, již posoudil jako zjevně neopodstatněnou, kdy vzhledem k malému časovému odstupu mezi rozhodnutími napadenými v tehdejší a nynější ústavní stížnosti a vzhledem k obdobnosti předložených námitek je zde dán stěží prostor, aby se Ústavní soud od svých předchozích závěrů odchýlil. Již ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2586/20 se Ústavní soud například vyjádřil k námitce stěžovatele, proč je vazebně stíhán on, a nikoliv někteří další jeho spolupracovníci, a lze tak jen zopakovat, že to závisí na posouzení orgánů činných v trestním řízení, včetně rozhodujících soudů, přičemž důvodnost vazebního omezení nemůže být nahlížena primárně značně zjednodušeným hlediskem "když já musím dlít ve vazbě, proč tam nejsou jiní", nýbrž tím, zda u konkrétní osoby jsou nebo nejsou naplněny zákonné podmínky vazby.
13. S ohledem na již zmíněnou míru požadavků, jaké lze na vazební rozhodování klást, se pak Ústavní soud neztotožňuje ani se stěžovatelovým názorem, že měl být orgány činnými v trestním řízení nutně vypracován a ve vazebním jednání přezkoumáván plán výslechu svědků. Ústavní soud považuje za obvyklé i postačující, že je v napadených vazebních rozhodnutích uvedeno, jaké svědkyně mají být vyslechnuty a z jakého důvodu.
14. Co se týče otázky, zda orgány činné v trestním řízení provádějí úkony při vyšetřování dostatečně intenzivně nebo zda je provádějí správně, jak již bylo rovněž uvedeno v usnesení sp. zn. III. ÚS 2586/20, tato otázka nemá přímou souvislost se zákonností vazebního omezení stěžovatele a nemůže mít proto relevanci ani pro toto řízení o ústavní stížnosti.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu