ECLI:CZ:US:2021:3.US.3414.20.1
sp. zn. III. ÚS 3414/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Richtera, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2020 č. j. 7 As 69/2020-30 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020 č. j. 11 A 112/2019-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Státní zemědělský intervenční fond, regionální odbor Olomouc, pracoviště Šumperk (dále jen "SZIF") nevyhověl žádosti stěžovatele o provedení změny v evidenci půdy stran tam specifikovaných pozemků, které patřily do společného jmění stěžovatele a jeho manželky (dále též "SJM") a které měla dle evidence v užívání pouze stěžovatelova manželka. SZIF dospěl k závěru, že podle §3g odst. 3 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zemědělství"), lze aktualizaci evidence půdy provést pouze na základě zákonem vymezených důvodů, v tomto případě buď se souhlasem stěžovatelovy manželky, nebo na základě jiného dokladu potvrzujícího důvod užívání zemědělské půdy pouze stěžovatelem. Jelikož stěžovatel ani jedno z toho nepředložil, jeho žádosti nebylo možné vyhovět a SZIF vydal oznámení o neprovedení aktualizace. Toto oznámení stěžovatel napadl námitkami u Ministerstva zemědělství ČR (dále jen "ministerstvo zemědělství"), které je zamítlo.
3. Proti tomuto rozhodnutí ministerstva zemědělství stěžovatel podal správní žalobu k městskému soudu, jenž o ní rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. Městský soud se ztotožnil s názorem ministerstva zemědělství, že nebyly splněny podmínky pro provedení aktualizace v evidenci půdy bez souhlasu manželky stěžovatele, jak požadoval stěžovatel. Předmětné pozemky byly v SJM, přičemž v evidenci pozemků byla na základě dřívější žádosti zapsána jako uživatelka pouze stěžovatelova manželka. Za takové situace bylo třeba, aby stěžovatel jako osoba požadující provedení změny v evidenci pozemků předložil její souhlas s provedením změny, případně jiný relevantní doklad opravňující správní orgán k provedení změny, např. rozhodnutí soudu. Městský soud dodal, že v rámci příslušného řízení nejsou správní orgány či správní soudy oprávněny řešit ani osobní, ani soukromoprávní spory mezi manžely, nýbrž pouze otázky týkající se evidence půdy. Stejně tak v uvedeném řízení nebylo možné řešit ani otázku údajné dřívější neoprávněnosti zápisu manželky stěžovatele do evidence půdy, popř. otázku, jaký právní důvod užívání svědčí ve prospěch manželky stěžovatele, ale pouze to, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro provedení navrhované změny
v evidenci.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, že stěžovatel v řízení nepředložil souhlas manželky se změnou evidence půdy (právě naopak, ta v řízení vyjádřila výslovný nesouhlas s navrhovanou změnou v evidenci), dohodu nebo jiný doklad prokazující právní důvod užívání sporné zemědělské půdy výlučně stěžovatelem. Rovněž se ztotožnil se závěrem městského soudu, že předmětné pozemky byly v době rozhodování správních orgánů součástí společného jmění manželů, což ostatně potvrdil i sám stěžovatel, a že u manželky stěžovatele tím byla dostatečně prokázána existence právního titulu k jejímu zápisu do evidence půdy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že naopak v katastru nemovitostí je - v rozporu s opakovanými tvrzeními stěžovatele, že předmětné pozemky spadaly do SJM - jako vlastník uveden pouze stěžovatel.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel velmi podrobně rekapituluje obsah svých předchozích podání, jakož i obsah rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. V návaznosti na to opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před správními soudy, a ve vztahu ke každé jedné z nich vysvětluje, proč se s ní Nejvyšší správní soud vypořádal nedostatečným způsobem. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti se opět týkají toho, jak má být dle stěžovatele vykládán §3g odst. 2 zákona o zemědělství a jak měly být hodnoceny provedené důkazy.
II.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky
k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu a contrario).
III.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou věcí téhož stěžovatele se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3413/20. V uvedeném řízení byla podána z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identická ústavní stížnost (sepsaná stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. O této ústavní stížnosti Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 3413/20, odmítl. Od závěru o zjevné neopodstatněnosti vysloveného v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.
8. Ústavní soud k námitkám stěžovatele rovněž konstatuje, že stěžovatel v řízení před Ústavním soudem opakuje identické námitky jako v řízení před správními orgány a následně správními soudy. Na všechny tyto námitky mu bylo již několikrát odpovězeno a přinejmenším rozsudek Nejvyššího správního soudu je odůvodněn řádným, logickým a srozumitelným způsobem, který ani v náznacích nenese známky svévole. Stěžovatelovy námitky se pohybují výlučně v rovině podústavního práva (konkrétně směřují výlučně do oblasti interpretace §3g zákona o zemědělství) a nemají žádný ústavněprávní přesah, příp. tyto námitky směřují proti skutkovým závěrům, k nimž dospěly správní soudy. Ústavní soud stěžovatele odkazuje na odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 3413/20, které mu bylo řádně doručeno a obdobně jako uvedené usnesení dále v zájmu stručnosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu