ECLI:CZ:US:2021:3.US.3433.20.1
sp. zn. III. ÚS 3433/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Marcely Moláčkové a b) Ing. Tomáše Moláčka, obou zastoupených JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem, sídlem Hošťálkova 1949/29, Praha 6, proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 č. j. 25 Co 77/2020-1001, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Petra Korduleho a 2. města Dobříš, sídlem Mírové náměstí 119, Dobříš, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků tamtéž označeného rozsudku, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé koupili v roce 2003 nemovitost od 1. vedlejšího účastníka, který ji v roce 2002 koupil od 2. vedlejšího účastníka. V roce 2006 byla nemovitost v restitučním řízení vydána rodině Colloredo-Mansfeld. Kupní smlouvy byly shledány absolutně neplatnými pro rozpor s blokačním ustanovením podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil ve věci samé zamítnutí žaloby stěžovatelů proti vedlejším účastníkům na náhradu škody ve výši 1 926 500 Kč s příslušenstvím. Ústavní stížností napadenými výroky o náhradě nákladů řízení určil, že stěžovatelé jsou povinni nahradit 1. vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 243 707 Kč (výrok I.), náklady odvolacího řízení ve výši 69 297 Kč (výrok III.) a 2. vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok IV.).
4. Krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci. Na rozdíl od mínění stěžovatelů neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud s poukazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a na komentářovou literaturu zevrubně popsal povahu a demonstrativní důvody uplatnění pravomoci soudu výjimečně prolomit zásadu úspěchu ve věci a použití tzv. moderace náhrad nákladů řízení podle §150 o. s. ř. K závěru o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zcela v souladu s uvedenou zásadou dospěl zejména proto, že "škoda žalobcům vůbec nevznikla a řízení je toliko následkem zcela chybného, a tím logicky neúspěšného právního názoru stěžovatelů". Ti podle krajského soudu nemohli mít žádná oprávněná legitimní očekávání, že pokud se svou žalobou neuspějí, nebudou muset hradit úspěšným účastníkům náhradu nákladů řízeni.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti (kromě argumentace týkající se věci samé, o které však příslušný výrok napadeného rozsudku nebyl pro nepřípustnost napaden ústavní stížností) především shledávají v nepoužití §150 o. s. ř. prvky svévole a přepjatého formalismu. Podle stěžovatelů vycházel krajský soud při určení výše náhrady nákladů řízení nesprávně z celé žalované částky, kterou ale stěžovatelé žádali po vedlejších účastnících zaplatit společně a nerozdílně. Má proto být absurdní, že byť jsou stěžovatelé povinni nahradit náklady řízení pouze 1. vedlejšímu účastníkovi, jsou jednotlivé úkony právních služeb počítány z celé žalované částky. Ačkoli stěžovatelé neuměli vyčíslit vzájemný poměr tvrzené povinnosti vedlejších účastníků k náhradě škody, má být zřejmé, že 1. vedlejší účastník je k této náhradě povinen z menší části. Proto by jemu určená náhrada nákladů řízení měla být počítána z nižší částky. Případně měly soudy vycházet z §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a za tarifní hodnotu pro výpočet náhrady nákladů řízení považovat částku 10 000 Kč. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle zásady (plného) úspěchu ve věci má být v rozporu s dobrými mravy, neboť obrana vedlejších účastníků spočívala pouze v tvrzení o neplatnosti kupních smluv; neplatnost ale plynula z jednání vedlejších účastníků. Stěžovatelé podle svých slov nechápou, proč by měla být kupní smlouva s 1. vedlejším účastníkem neplatná, a proč by jim neměla vzniknout škoda, když restituenti nenaplnili podmínky podle zákona o půdě. Stěžovatelé argumentují také analogií s rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 25 Co 176/2018-618, v němž údajně v obdobné situaci byla moderace uplatněna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni dle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
10. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje polemiku s nenaplněním důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání (byť jen částečné) náhrady nákladů řízení neúspěšným stěžovatelům. Toto posouzení náleží zásadně obecným soudům. Polemika stěžovatelů je založena na domnělé důvodnosti jejich nároku a na názoru, že o náhradě nákladů řízení měl soud rozhodnout tak, jakoby byli úspěšní ve věci samé. Už tento náhled jeví se absurdním.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelé navozují dojem, že jim byla bezprávně odebrána nemovitost, za kterou zaplatili. Tvrdí, že nebyla-li jim přiznána náhrada škody za odebraný pozemek, měla by jim v rámci zásad spravedlnosti být přiznána alespoň náhrada nákladů řízení, neboť neplatnost kupních smluv (proti níž obšírně brojí i v ústavní stížnosti), nezpůsobili. Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že o neplatnosti smluv se stěžovatelé dozvěděli tři roky po jejich uzavření a kupní cena jim byla i s příslušenstvím vrácena. Až poté stěžovatelé brojili žalobou o náhradu ušlého zisku, kterou shledal soud nedůvodnou, zejména proto, že byla odůvodněna tvrzeným rozdílem mezi kupní a aktuální tržní cenou nemovitosti. Nemovitost však stěžovatelé nikdy platně nenabyli, pročež jim ani nemohla tvrzená škoda vzniknout (srov. zejména bod 29 odůvodnění napadeného rozsudku a judikaturu tam uvedenou).
12. Pro právě uvedené není k věci přiléhavý odkaz na rozsudek krajského soudu č. j. 25 Co 176/2018-618. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2986/19, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu, plyne, že v poukazovaném řízení se žalobce jednak domáhal náhrady škody po Ministerstvu financí v souvislosti s nesprávným postupem během privatizace, jednak žádal náhradu ušlého zisku pro zmařený investiční záměr. Pokud soudy v daném řízení uplatnily moderační pravomoc podle §150 o. s. ř., dospěly (i podle stěžovatelem předložené fotokopie) zjevně k závěru, že orgány státu pochybily. Nicméně jelikož v dané věci neshledaly příčinnou souvislost mezi jednáním státu a ušlým ziskem, přiznaly žalobci s přihlédnutím k pochybení státu a dalším okolnostem alespoň náhradu nákladů řízení. V nyní posuzované věci však stěžovatelé uplatnili zjevně nedůvodný nárok, nemovitost užívali pouze 3 roky, kupní cena jim byla vrácena a žádné další zásadní okolnosti neprokázali. Krajský soud podrobně a srozumitelně odůvodnil, že žádné důvody hodné zvláštního zřetele k přiznání (částečné) náhrady nákladů řízení stěžovatelům nejsou dány. Proto v souladu s ústavním pořádkem rozhodl, že byť nejde o zanedbatelnou částku, jsou její vznik a povinnost náhrady toliko důsledkem procesní aktivity stěžovatelů.
13. Použití §9 odst. 1 advokátního tarifu nebylo v posuzované věci zjevně namístě, neboť při žalobě na přesně vyčíslené finanční plnění by bylo absurdní vycházet při výpočtu nákladů řízení z tarifní hodnoty stanovené zejména pro penězi nevyjádřitelnou hodnotu věci. Ostatní námitky se vztahují k údajné nedůvodnosti restitučního nároku oprávněných osob, případně dalším nerozhodným nebo nesouvisejícím okolnostem. Ústavní soud proto ve zbytku odkazuje na ústavně souladné a odůvodnění napadeného rozsudku.
14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
15. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu