ECLI:CZ:US:2021:3.US.3479.20.1
sp. zn. III. ÚS 3479/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020 č. j. 6 Tdo 847/2020-9888, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 5 To 50/2019-9736 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2019 č. j. 6 T 9/2016-9526, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně žádá o přednostní projednání věci nebo o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině uvedeného rozsudku, a za toto jednání a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 3 T 27/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2017 sp. zn. 9 To 261/2017, byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 a §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (tr. řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o škodě uplatněné poškozenou Českou spořitelnou, a. s (dále jen "poškozená").
3. O odvolání stěžovatele a odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem, kterým podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. řádu rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl o uložení souhrnného trestu odnětí svobody, avšak v trvání šesti let, a o uložení trestu zákazu činnosti stejného druhu a výměry jako krajský soud. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, čímž soudy porušily zásadu nullum crimen sine lege. Je přesvědčen, že mu nebylo prokázáno, že svým úmyslným jednáním vedoucím k uzavření úvěrových smluv, uvedl zaměstnance poškozené v omyl a obohatil tím sebe nebo jiného. Zpochybňuje přitom výpověď svědka M. T. Soudy se tak měly dle zásad presumpce neviny a in dubio pro reo přiklonit k verzi pro něj příznivější, neboť existují dvě protichůdná tvrzení - na jedné straně jeho výpověď, na straně druhé výpověď uvedeného svědka, podle které vše organizoval stěžovatel. V této souvislosti poukazuje na řadu dílčích tvrzení v rozsudku krajského soudu, které nejsou dle jeho názoru v souladu se skutkovými zjištěními. Odkazuje přitom na závěry nálezů Ústavního soudu vyjadřující se k zásadám dokazování v trestním řízení a k principu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio.
6. V souvislosti s dokazováním stěžovatel poukazuje na to, že nebylo vyhověno důkazním návrhům obhajoby, které měly potvrdit či vyvrátit věrohodnost výpovědí svědka M. T., o těchto návrzích nebylo rozhodnuto a postup krajského soudu nebyl ani odůvodněn.
7. Pochybení vrchního soudu stěžovatel shledává v tom, že se tento soud dostatečně nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami, nereagoval na to, že krajský soud zcela opomenul některé důkazní návrhy, a klíčový důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví odmítl.
8. Dle názoru stěžovatele ani Nejvyšší soud dostatečně nereagoval na porušení tvrzených práv a zvolil příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů, byť si musel být vědom toho, že krajský soud se nijak nevypořádal s důkazními návrhy obhajoby, a že vrchní soud odmítl doplnění dokazování znaleckými posudky. Jeho konstatování, že rozsah provedeného důkazního řízení lze považovat za plně dostačující, stěžovatel označuje za nepřezkoumatelné. Je přesvědčen o tom, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které nejsou hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Má dále za to, že Nejvyšší soud hodnotil totožnou skutkovou situaci rozdílným způsobem než v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2019 č. j. 5 Tdo 88/2019. Nezdůvodněné odchýlení od očekávaného výkladu zákona tak dle stěžovatele nese prvky nepřípustné libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování. V této souvislosti odkazuje na závěry nálezové judikatury Ústavního soudu a na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva.
9. Stěžovatel brojí i proti uloženému trestu odnětí svobody, nesouhlasí s úvahami vrchního soudu, které ho vedly ke zvýšení trestu, poukazuje na tzv. nejlepší zájem dítěte, z něhož lze vyvodit požadavek, aby veřejná moc přihlížela rovněž k tomu, že trestně stíhaný rodič nezletilého dítěte je součástí ústavně chráněného institutu rodiny, takže zásah do práva nebýt odloučen od svého dítěte, by měl být odůvodněn podle principu proporcionality. Domnívá se rovněž, že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest i s ohledem na dlouhotrvající trestní řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
12. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozsudku krajského soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Řadu důkazů přitom opatřil na návrh obhajoby. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení provedených důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Vrchní soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s relevantními odvolacími námitkami stěžovatele, které označil za nedůvodné. Stěžovateli přitom nepřisvědčil v tom, že by krajský soud dostatečně neověřil věrohodnost výpovědi svědka M. T., přičemž poukázal na konkrétní skutečnosti svědčící o jeho hodnověrnosti, spolehlivosti i pracovní způsobilosti. Při hodnocení samotného jednání tohoto svědka pak odkázal na další důkazy, které jeho výpověď podporují. Obhajoba stěžovatele tedy byla vyvrácena nejen výpovědí svědka M. T., ale i uceleným řetězcem dalších důkazů, vyjmenovaných a řádně zhodnocených v rozsudku krajského soudu, které jsou s výpovědí tohoto svědka v souladu.
13. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Soud totiž může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje vybrané body své obhajoby, s níž se však soudy obou stupňů vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakovat na tomto místě podrobné závěry a důkazy, z nichž tyto závěry vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné. Lze shrnout, že oba soudy v napadených rozhodnutích provedly souhrnné hodnocení všech provedených důkazů a vyloučily jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině.
15. I Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné rozhodnutí, v němž je reagováno na všechny relevantní námitky, z ústavněprávního hlediska obstojí.
16. U nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU 191). V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že v jeho věci nebylo oběma soudy patřičně reagováno na důkazní návrhy obhajoby. K tomu Ústavní soud podotýká, že velkou část navrhovaných důkazů krajský soud provedl, což plyne jak z odůvodnění jeho rozsudku, tak i z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu. Na neprovedení dalších důkazů pak bylo náležitě procesně reagováno u hlavního líčení krajského soudu konaného dne 18. 3. 2019 a u veřejného zasedání vrchního soudu dne 6. 11. 2019. Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom, že krajský soud ve svém písemném rozhodnutí opomněl svůj postup zdůvodnit. Tento nedostatek však napravil vrchní soud, který věnoval návrhům obhajoby v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečný prostor (viz jeho body 25 - 39) a logicky vysvětlil, proč nebylo třeba dokazování doplňovat o další okruhy důkazů, mimo jiné o znalecké posudky z odvětví písmoznalectví a z odvětví technického zkoumání dokladů a písemností. Uvedl přitom, v čem spočívá podstata posuzované věci, a logicky vyargumentoval, proč jsou neprovedené důkazy nadbytečné. Nešlo tak o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
17. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud hodnotil totožnou skutkovou situaci rozdílným způsobem než v usnesení ze dne 28. 8. 2019 č. j. 5 Tdo 88/2019, čímž jeho rozhodnutí nese prvky nepřípustné libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, z uvedeného rozhodnutí (dostupného na https://www.nsoud.cz) vyplývá, že důvodem kasace bylo zjištění, že soud prvního stupně vůbec nehodnotil provedené důkazy, nevypořádal se s obhajobou a s důkazními návrhy a neuvedl, jakými právními úvahami se řídil, a odvolací soud uvedená pochybení nenapravil, učinil-li hodnotící úvahy vůči provedeným důkazům, které však sám neprovedl. Taková procesní situace, jak je uvedeno výše, v posuzovaném případě nenastala.
18. Mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
19. Tvrzením stěžovatele, že trestní represe nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti poškozené, která nemohla být uvedena v omyl, a že byla opomenuta zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, se dostatečným způsobem zabýval Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 33 až 38, přičemž s odkazem na svoji ustálenou judikaturu i judikáty Ústavního soudu dospěl ke stejnému závěru, jako soudy nižších stupňů, že předpoklady trestně právní odpovědnosti byly v dané věci splněny, když trestný čin stěžovatele výrazně vybočil z rámce běžných trestných činů podvodného charakteru, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestní represe. Jednání stěžovatele spočívalo ve vysoce sofistikovaném, organizačně náročném postupu, jímž dokázal mj. změnit pro svoje účely údaje v obchodním rejstříku, zajistit značné množství falzifikovaných listin opatřených nepravými podpisy a ověřovacími doložkami těchto podpisů, zorganizovat kontakty s úvěrovým pracovníkem banky, jemuž byly v mnoha případech představeny nastrčené, nepravé osoby statutárů úvěrových a ručitelských subjektů, trvalo téměř dva roky a způsobilo škodu ve výši více než čtyřnásobku škody potřebné pro užitou právní kvalifikaci. Takové jednání vykazuje vysokou společenskou škodlivost a vyžaduje vyvození trestní odpovědnosti.
20. Námitky stěžovatele, směřující proti uloženému trestu odnětí svobody, nejsou přípustné; jde o tvrzení, která, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel nevznesl v dovolacím řízení (v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by je v dovolání uváděl, a že by se s nimi Nejvyšší soud nevypořádal). Tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post) [k tomu srov. např nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367) nebo nález ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307)], proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.
21. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
23. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud separátně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu