ECLI:CZ:US:2021:3.US.3490.20.1
sp. zn. III. ÚS 3490/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 13. 10. 2020, č. j. 103 T 161/2017-89 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2020, č. j. 5 To 407/2020-98, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl odsouzen v roce 2016 a 2017 k navazujícím trestům zákazu činností, konkrétně zákazu řízení motorových vozidel, v celkové délce 36 měsíců. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen jako "okresní soud") v lednu 2019 podmíněně upustil od výkonu zbytku uložených trestů zákazu činnosti a stanovil stěžovateli zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dne 3. 10. 2019 stěžovatel překročil rychlost v obci a byla mu uložena bloková pokuta, v reakci na tuto událost okresní soud ponechal podmíněné upuštění od výkonu zákazu řízení v platnosti, ale prodloužil stěžovateli zkušební dobu o měsíc. Dne 27. 8. 2020 byl stěžovatel odsouzen rozsudkem okresního soudu pro jednočinný souběh přečinu násilí proti úřední osobě a přečinu výtržnictví k podmíněnému trestu odnětí svobody. Daného skutku se stěžovatel dopustil 22. 9. 2019, tj. ve výše vymezené zkušební době.
3. Na popsaný vývoj opět reagoval okresní soud. Jednání stěžovatele zakládající jeho odsouzení za přečiny - spočívající konkrétně ve slovním a fyzickém napadení několika policistů zasahujících u domu stěžovatele (důvodem bylo domácí násilí stěžovatele vůči družce) - zhodnotil jako závažné porušení povinnosti stěžovatele vést ve zkušební době řádný život. Nyní napadeným usnesením proto ve veřejném zasedání za přítomnosti stěžovatele rozhodl, že stěžovatel vykoná nevykonaný zbytek trestu zákazu činnosti. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením zamítl.
4. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Považuje totiž za nepřípustné, aby odsouzení za násilnou trestnou činnost sloužilo jako důvod pro porušení podmínky zákazu řízení vozidla, jelikož dané věci spolu údajně nijak nesouvisí. Trest považuje za příliš krutý, neboť vozidlo nutně potřebuje k dojíždění do zaměstnání a ztratil možnost živit rodinu. Dále prý oba soudy argumentovaly při proměně trestu zmíněným překročením rychlosti, přitom však vycházely pouze z karty řidiče a nezjišťovaly si žádné bližší podrobnosti o dané situaci. Jejich rozhodnutí jsou tudíž nepřezkoumatelná.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadenými usneseními však Ústavní soud konstatuje, že pochybení tohoto druhu v přezkoumávaném řízení a v jeho rámci vydaných rozhodnutích neshledal.
9. Základ první námitky stěžovatele, týkající se nedostatečného dokazování jeho dopravního přestupku (rychlá jízda v obci), zřejmě vychází z poněkud neobratného odůvodnění odvolacího soudu, který přestupek uvedl jako jeden z příkladů porušení povinnosti řádného vedení života. Formálně ale tento přestupek vůbec nebyl příčinou porušení podmínky. Z odůvodnění nalézacího soudu totiž zřetelně plyne výše zmíněná skutečnost, tedy že zmíněný přestupek již před vydáním napadeného rozhodnutí naopak okresní soud stěžovateli jiným rozhodnutím "odpustil", trest zákazu činnosti mu neudělil a pouze o měsíc prodloužil zkušební dobu. Jinak řečeno, dal stěžovateli ještě jednu šanci, a to přestože o přestupku nebylo pochyb (rychlost 66 km/h) a stěžovatel jeho spáchání zaplacením blokové pokuty uznal.
10. Důvod pro rozhodnutí o stěžovatelově neosvědčení se a uložení zbytku nevykonaného trestu zákazu řízení měl tedy základ pouze v odsouzení stěžovatele za výše popsané přečiny. Stěžovateli jistě lze přisvědčit potud, že jeho jednání v dané věci nemělo souvislost s činností řidiče. Jak však již dostatečně vysvětlily obecné soudy, ustanovení §91 odst. 1 trestního zákoníku, které upravuje kritéria výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, případné nesplnění podmínek váže pouze na vedení řádného života ve zkušební době. Nikde v něm není uvedeno, že by mělo jít o jednání nějak navázané na druh činnosti, jejíž zákaz odsouzenému hrozí; v tomto ohledu jde pouze o subjektivní spekulaci stěžovatele.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadení policistů, za které byl stěžovatel odsouzen a kvůli kterému se neosvědčil, má do řádného vedení života vskutku daleko. I pokud by snad stěžovatel kvůli nemožnosti řídit přišel o zaměstnání (srov. k tomu možnost dojíždění veřejnou dopravou zmíněnou v bodě 7 usnesení odvolacího soudu), měl by stěžovatel odpovědnost za takový následek hledat především u sebe a nikoliv z něj vinit obecné soudy, které s ohledem na zákonnou úpravu v podstatě ani nemohly postupovat jinak.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Jelikož ústavní stížnost byla projednána bezodkladně (po odstranění vad, ke kterému došlo teprve dne 25. 1. 2021), nebylo již třeba zabývat se zvlášť návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu